Dočkali jsme se roku 2022, a jak pravil předseda vlády Petr Fiala, bude to rok těžký. Mimo jiné i pro Andreje Babiše a hnutí ANO. Šéf a zakladatel se sice v tuto chvíli usazuje v opoziční roli a chystá se po vzoru Miloše Zemana objíždět se svým obytným vozem republiku, mluvit s lidmi a dělat další kampaň. Ale ať už Babišova kandidatura na prezidenta dopadne jakkoli, co vlastně čeká největší českou politickou sílu po odchodu jejího zakladatele a majitele?
Děkujeme, stačilo
Odcházení dlouholetých předsedů politických stran je těžká disciplína. Zvlášť v případech, kdy opouštějí stranu, kterou založili nebo dostali na výsluní. Což je i případ předsedů obou našich největších polistopadových politických stran. Oba příklady jsou vlastně tragické – jak Miloš Zeman, tak Václav Klaus svá odcházení nezvládli, a své bývalé strany nakonec těžce poškodili ať už bezděky nebo záměrně.
Letos v polovině června to bude dvacet let od chvíle, kdy oba matadoři polistopadové politiky, v té době ještě spojeni opoziční smlouvou, narazili se svou politikou na mělčinu, a byli nuceni odejít. Václav Klaus rozumně usoudil, že po prohře se sociální demokracií (vedené navíc už Vladimírem Špidlou, což byla pro Klause dvojnásobná potupa) mu nezbývá než předat odpovědnost za další vývoj ODS někomu jinému.
Na kongresu v prosinci 2002 ve Františkových Lázních sice měl své favority, ale ODS jako demokratická strana si nakonec do čela zvolila Mirka Topolánka. Klausovu spontánní esemesku na toto téma snad není potřeba připomínat, ale výsledek respektoval a v zásadě odcházel s hlavou vztyčenou a s podporou své strany do nadcházející prezidentské volby 2003. Jindřich Šídlo tento okamžik připomíná:
„Bylo to jako když odchází respektovaný, ale obávaný třídní. Všichni jsou trochu dojati, ale jak se za ním zavřou dveře, mají zároveň chuť foukat do frkaček a házet po sobě houbou z čiré radosti, že to přežili.“
Jako kozáčtí atamani
Miloš Zeman, to byla jiná káva. Jednak už před volbami 2002 prakticky ohlásil odchod do politického důchodu. Po dvou prohraných volbách do Senátu v roce 1998 a do krajských zastupitelstev v roce 2000 už tušil, že obliba sociální demokracie i jeho osobně je na sestupu. A za druhé si na rozdíl od Klause vybral svého nástupce – Vladimíra Špidlu. Ten ovšem paradoxně následující volby do poslanecké sněmovny vyhrál mimo jiné díky tomu, že udělal křížek nad další existencí opoziční smlouvy.
Zeman později Špidlu zcela zavrhne a mnohokrát veřejně znectí. Tím hlavním důvodem bylo, že zatímco ODS stála v prezidentské volbě 2003 přes všechny výhrady za svým bývalým (a tehdy ještě čestným) předsedou, Miloš Zeman, který se před prezidentskou volbou do poslední chvíle „upejpal“ a nastoupil až do druhého kola jako „zachránce národa“, poté musel zkousnout hořkou porážku. Jeho vlastní sociální demokraté mu hlas nedali… Valná část strany ho měla dost, a jeho původní úmysl odejít na odpočinek tedy poslanci ČSSD vzali vážně. Netušili, že si tím ze Zemana udělají doživotního nepřítele.
Jak Klaus, tak Zeman mají totiž jedno společné: neodpouštějí „zradu“, jejíž parametry si samozřejmě definují jen oni sami. Navíc u obou bývalých lídrů propuklo vůči jejich bývalým stranám cosi jako „komplex Gogolova hrdiny“, kozáckého vojevůdce Tarase Bulby. ‚Když jsem tě, synu, zplodil, můžu tě i zabít…‘ Tento druh pocitu nenahraditelnosti a výjimečnosti spojený se spasitelským komplexem je možná spíš materiálem pro psychiatry. Ale má své politické důsledky. Jak na adresu Václava Klause říká Jan Dobrovský (ale platí to ve stejné míře i pro současného prezidenta Zemana):
„Je to mimo normu. Jeho vztah k bývalé straně, ke společnosti i k současnosti. Dá se s věcmi nesouhlasit, můžu mít na leccos jiný názor, můžu být konzervativní, a považovat svět za příliš progresivistický. Ale způsob, jakým to dělá, je pro mě osobně odpudivý a degradující. Není to zdravé.“
Co mají tyto dávné historie pomstychtivých stranických šéfů společného s Andrejem Babišem? Leccos, protože hnutí ANO je na podobné křižovatce jako kdysi ODS a ČSSD. Jsou tu výrazné podobnosti, a zároveň rozdíly. Jak podotýká Jindřich Šídlo: „Andrej Babiš na rozdíl od obou předešlých je přímo ‚otec majitel‘, vlastní ochranné známky k hnutí, a je velkou otázkou, zda a k čemu bude svůj projekt dál potřebovat.“
A ptejme se dál. Kdo bude jeho nástupcem v případě, že se bude potřebovat od svého hnutí odstřihnout bez ohledu na to, jak prezidentská volba dopadne?
Pro hnutí ANO je to otázka přežití ještě v daleko větší míře než v případě takzvaných „tradičních politických stran“. Jak víme, ‚Jeho hnutí‘ nevyrostlo zdola jako ODS z Občanského fóra ani nemělo tradici, kterou v sociální demokracii po svém způsobu zpracoval Miloš Zeman.
Babišovo ANO vzniklo čistě jako součást šéfova byznysu, jako obslužná organizace pro svého majitele, jejíž součástí se postupně stala celá jeho vláda, a částečně i některé sektory státní správy. Kdo tedy půjde po odchodu Andreje Babiše do čela a jakému hnutí vlastně bude velet? Notabene v situaci, kdy hnutí ve volbách získalo milion a půl hlasů, nemluvě o propadlých hlasech pro ČSSD, KSČM a další převážně populistické politické trpaslíky?
„Jeho teď čeká hlavně deprese ze ztráty zátěže,“ glosuje Babišovu situaci Jan Dobrovský. „Najednou už mu ty telefony nebudou tolik zvonit. Sice bude šéfem opozice, ale se situací ve Strakově akademii to nebude srovnatelné. A myslím, že on je ze své politické kariéry vlastně nešťastný.“
Jindřich Šídlo k tomu dodává: „Jeho skutečné dítě je Agrofert. A do politiky šel jenom proto, aby toto dítě čili svůj byznys ochránil.“
S nadcházejícím rokem je tedy spojena otázka, zda předseda hnutí ANO bude chtít dál dělat politiku a vsadit všechno na prezidentskou kartu, nebo začne zachraňovat své impérium. K tomu se dá dodat snad jen tolik, že možná sám Andrej Babiš v tomto nemá dosud jasno a že jeho současné lavírování ohledně prezidentské volby nejspíš může být i autentické. Ostatně v roce 2014 na sociálních sítích mimo jiné napsal: „Nikdy nebudu kandidovat na prezidenta. Náplň jeho práce by mě nikdy nebavila ani na ni nemám předpoklady.“
Tož tak. Kdo nevěří, ať tam běží.
