Nejprve jedno velké poděkování: posloucháte nás už rok a jsme za to vděčni. Když jsme 30. dubna 2021 vydali náš první podcast, vůbec jsme netušili, jak dlouho vydržíme, jestli to naše posluchače bude bavit a jestli se jenom nepřidáváme do závodu, ve kterém budeme stejně vždycky na chvostu. Stal se pravý opak – ještě jednou díky za to!
Dokonce jsme v tom prvním vydání věnovaném působení prezidenta Zemana po Vrběticích docela přesně předpověděli, že jeho éra končí a nečeká ho už žádná politická výhra, zatímco on sám konstatoval na začátku svého druhého mandátu v roce 2018: „Toto, milí moji, je moje poslední politické vítězství. A za ním už nebude žádná politická porážka.“ Byla to pýcha v přímém přenosu. která předcházela pád v míře, jakou si málokdo uměl představit. Ostatně stejně jako u Václava Klause, o kterém tentokrát taky bude řeč.
Nebudeme ale jenom bilancovat, protože tu máme novou kauzu, které stojí za to věnovat se pod loupou a důkladně. Svým způsobem se po ruském útoku na Ukrajinu totiž vracíme do doby před patnácti let, kdy u nás začala „bitva o radar“.
Topolánkova vláda tehdy neměla v poslanecké sněmovně většinu, v tom byl zásadní problém, a tím se boj proti „základně“ stával hodně bojem proti vládě jako takové.
Jak ale upozorňuje Jindřich Šídlo: „To nebyla akce, kde nejdůležitější bylo to, že ministryně obrany Vlasta Parkanová zpívala připitomělou písničku s Janem Vyčítalem. A nebylo to tak, že proti sobě stáli cyničtí pravičáci a proti nim idealističtí Greenpeace. Nebyla to parodie. Byla to po vstupu do NATO a do Evropské unie jedna z nejdůležitějších zahraničně politických agend, nesmírně důležitá věc.“
A hodnocení Jana Dobrovského? „Byla to šance připoutat trochu pozornost americké diplomacie na náš region. Tehdy z něj Amerika odcházela, stahovala se. Zažili jsme to pak s Barackem Obamou a s jeho resetem s Ruskem jako totální nezájem o náš region. A to dovolilo Putinovi budovat si předpolí toho, co teď páchá na Ukrajině.“
Samozřejmě – řadu chyb udělala i Topolánkova vláda, ale především narazila na koalici idealistů, naivů a zvyšujícího se sebevědomí Ruska. Výsledkem bylo, že „radarová“ smlouva byla stažena z poslanecké sněmovny týden před pádem Topolánkovy vlády (v Senátu smlouva ratifikována byla). A tedy ještě předtím, než radar „odpískal“ sám americký prezident.
Dnes už není pochyb o tom, že jsme tehdy strýčku Vladimiru Vladimiroviči sehráli nádhernou užitečnou frašku.
Máme šanci po patnácti letech k věci přistoupit jinak? V okamžiku, kdy se agresor odkopal a napadl Ukrajinu, bychom mohli mít zdánlivě jasno. Snad jsme za tu dobu a především v posledních týdnech pochopili jedno: sousloví „kolektivní obrana“ neznamená, že mě bude bránit kolektiv, ale to, že se musím zapojit do toho kolektivu a vytvářet zdroje, jak se bránit. Už jen proto, že kdo se nebrání sám, tomu v obraně nikdo nepomůže.
