36. vydání podcastu Dobrovský & Šídlo začíná vzpomínkou na krátké období po listopadu 1989. To bylo jakýmsi permanentním happeningem, kdy se na setkání s politiky chodilo jako na příjemná až euforická setkání s rockovými hvězdami. Byly to dozvuky takzvané „veselé revoluce“. „Koncentrovaná radost“, popisuje dobový pocit Jan Dobrovský. Jenomže tento jednotící pocit brzy skončil, jak dodává Jindřich Šídlo.
„První, kdo pochopil, že je tu skupina obyvatel, která je frustrovaná a kterou oslovuješ jinak než oslavami demokracie, byli Sládkovi republikáni. Od začátku dělali neuvěřitelné věci. Permanentní provokace, permanentní nenávist vůči určitým skupinám obyvatelstva. Tam to začalo. A dodnes jsem pyšný na to, když jsem napsal, že Okamura je ,Sládek light´. A od té doby bych jenom škrtnul to ,light´.“
Zatímco Havel, Klaus, Dienstbier, Kalvoda a další politici tehdy při setkáních s občany sklízeli v podstatě dividendu vděku za listopad 1989, byl Sládek prvním, ale zdaleka ne posledním politikem ulice. Zavedl do té doby nemyslitelné „topení pod kotlem a vaření emocí“, ať už směrem k vládě nebo polistopadové společnosti vůbec. Jeho v zásadě asociální chování se stalo proslulým. Došlo i na rozkopávání věnců v Terezíně. K tomu Jan Dobrovský:
„Sládek provokoval, urážel, ale hlavně to byl první politický marketér. Ty ostatní strany – to byla soutěž idejí – kdežto on používal jenom útok na nejsprostší pudy. A všichni byli zaskočeni tou mírou sprostoty a iracionálních urážek, které přinášel do veřejného prostoru.“
Ovšem i politický mainstream se do politické eskalace zapojil, a to poprvé v souvislosti s takzvaným „Sarajevským atentátem“ v roce 1997. Byl to první pád vlády v porevolučním Česku, konec Klausovy éry, emoce byly vyhrocené. Zatímco demonstrace na Václavském náměstí na Klausovu podporu byla pochopitelná a v podstatě legitimní, syčení na koaličního partnera Josefa Luxe nebo výbuch před domem Ivana Pilipa se nedají kvalifikovat ani po letech jinak, než že jsme stáli na hraně.
Přičemž platí, že od vajíčka k šutru se lze posunout lusknutím prstu. Nakonec i Václav Havel svým Rudolfinským projevem, ve kterém poněkud pozdě zúčtoval s Klausovými chybami, svým dílem přispěl k rozštěpení společnosti a politické scény.
Protest, „blbá nálada“, negace, frustrace a asi i vztek patří ke svobodným projevům. Jak ale učinit zadost svatému právu občanů shromažďovat se a demonstrovat ve jménu prakticky čehokoliv, co není v rozporu s ústavou, listinou základních práv a svobod či s demokratickými pořádky obecně, a zároveň neomezit právo protestu proti projevům, které tyto normy naopak překračují, svévolně narušují, vysmívají se jim a otevřeně deklarují, že demokracie je jim dobrá jen k tomu, aby ji postupně ničili? Mimochodem, dodnes nemá policie jasno – a možná by po třiceti letech mít mohla – jak si vymezit tyto mantinely při střetech na mítincích Andreje Babiše.
A ještě jeden důležitý aspekt připomíná Jan Dobrovský:
„Zapomněli jsme na to, proč vznikly politické strany: abychom se navzájem nepozabíjeli."
Od toho máme možnost volit různé politické strany a hnutí, kandidovat za ně, v rámci demokratické soutěže usilovat o to, aby hájily zájmy skupin, ke kterým se hlásíme. Místo toho často skončí politická debata dehonestací. Bohužel nejen na náměstích.
Ve jménu marketingu se emoce pravidelně bičují při nekonečných obstrukcích v parlamentu. V okamžiku, kdy tento podcast vychází, v Poslanecké sněmovně skončila mimořádná schůze o nedůvěře vládě. Takzvaný šéf opozice Andrej Babiš zdvihnul stavidla a ve stylu Miloše Jakeše zahrnul jednací sál svými projevy bez schopnosti větu začít, srozumitelně rozvinout a smysluplně dokončit. Jeho projevy jsou navíc koncentrovanou nenávistí vykřičenou vůči všemu a všem, kteří mu stojí v cestě k moci.
Politovat bychom měli nejen sněmovní stenograf(k)y, ale i sami sebe. Politická scéna, na které se vztek a nenávist přelévá v pravidelných vlnách z ulice do parlamentu a zase zpět, neslibuje nic dobrého. Musíme proto vytrvale bránit tomu, aby se hulvátství stalo naším denním chlebem a běžným komunikačním prostředkem.
