Snad jsem některým lidem ukázal, že se nemusejí bát

Na příběh Miloslava Trégla jsem si vzpomněl hned následujícího dne, když jsme s kolegy z Paměti národa a nakladatelství Argo uvedli naši novou knížku nazvanou Exoti. Naše kolegyně Barbora Šťastná se v ní inspirovala příběhy lidí, kteří se nějak vymykali tomu, co v dané době většinová společnost pokládala za normální. Proběhla docela vzrušená debata o tom, kdo že to je ten „exot“ a nakolik pejorativně je tento pojem vnímán. Domnívám se, že mezi „exoty“ by řada lidí zařadila i Miloslava Trégla, který už na základní škole po vzoru svého oblíbeného Johna Lennona nosil dlouhé vlasy a v době natáčení rozhovoru pro Paměť národa jeho tělo pokrývalo výrazné tetování.

Nedali mi pionýrský šátek. Obrečel jsem to

Miloslav Trégl se narodil v roce 1960. Jeho otec se do města nad Otavou přiženil poté, co zde sloužil na vojně, patřil k lidem, kteří těžce nesli jakoukoli nespravedlnost, a zároveň si nenechal nic líbit. Například psal do prezidentské kanceláře kvůli tomu, že jejich rodina bydlela v jedné plesnivé místnosti a jemu se nedařilo na úřadech zjednat nápravu. A někdy se stalo, že tyto stížnosti měly úspěch. Otec se v roce 1968 angažoval proti sovětským okupantům, za což se mu režim odměnil tím, že mu zabránil věnovat se jeho hlavnímu koníčku – tréninku plavání podle inovativních metod.

Ačkoli se oba rodiče živili jako dělníci, otcův „škraloup“ vedl k tomu, že celá rodina se v letech normalizace ocitla na okraji společnosti. Miloslav Trégl vzpomínal na okamžik, kdy měl být s ostatními spolužáky přijat do pionýrské organizace. Slavnostní událost probíhala ve školní tělocvičně, byly tam všechny děti ze školy. Aniž by cokoliv předem tušil, při šátkování ho vynechali... Rudý šátek ani pionýrský odznak jako jediný z dětí nedostal. 

Popisoval, jak ho přeřazovali z jedné základní školy do druhé a jak pro něj pak gymnázium nepřipadalo v úvahu, a tak se šel učit zámečníkem. I tam se svými dlouhými vlasy a brýlemi „lenonkami“ prý budil pohoršení, i když výsledky měl dobré. Ke studiu večerní školy povolení nedostal, otcovy stížnosti tentokrát nepomohly. Vyprávěl, jak se u nich za domem v 70. letech scházeli strakoničtí vlasatci, vyznavači hippies.  S partou starších mániček se sblížil, podle svých slov ale hledal víc než poslech bigbítu. „Něco ve mně pořád hlodalo.“

Mí strakoničtí chartisté

„Měl jsem starý psací stroj, tam se dalo udělat sedm kopií, zvládlo to i devět. Muselo se do toho pak ale bušit a mít ostříhané nehty,“ vypráví Miloslav Trégl, jak přepisoval INFOCHy neboli Informace o Chartě 77 a další samizdatové texty. Prostřednictvím staršího kamaráda Tondy Němejce řečeného Plíhal se dostal k horažďovickému vikářovi Milanu Píšovi. Vedle katolické věrouky se tento kněz a signatář Charty 77 věnoval i bylinkám nebo józe a hlavně vlastnil obrovskou knihovnu, ve které mladý Miloslav hledal a nacházel odpovědi na své otázky. Kolem Milana Píši fungovala pestrá společnost nepohodlných lidí z jihozápadních Čech. Svou duchovní cestu Miloslav završil v roce 1981 přijetím svátosti křtu. Tou dobou byl už vikář Píša v exilu.

Miloslava Trégla tehdy zajímala filosofie a víra víc než politika. Jenže v době frontálního útoku komunistického režimu na všechny odpůrce se člověk, který chtěl žít svobodně a nezávisle, logicky stával nutně politickým. Vydal se touto cestou a to vyžadovalo odvahu, vytrvalost i jeho ochotu snášet nepochopení nebo v horším případě odsudek tehdejší znormalizované společnosti. Ve dvacetitisícových „rudých“ Strakonicích byla situace o to těžší, že otevření odpůrci komunistického režimu se tam dali spočítat na prstech jedné ruky. 

Miloslav Trégl ve svém vyprávění vyzdvihoval vliv dvou přátel – strakonických signatářů Charty 77 – kteří se nakonec také rozhodli svou situaci řešit emigrací. Prvním byl už zmíněný Antonín Němejc. „Malý človíček s vlasy do půl pasu, džínové oblečení, typický vyznavač undergroundu.“ Ale také hluboce věřící člověk. Po podpisu Charty Antonín Němejc čelil stupňujícímu se nátlaku StB. Obvinili ho z inscenované krádeže a hrozilo mu zatčení a odsouzení. Nakonec se přes Rakousko dostal do USA a se svou vlastí nadobro přerušil veškeré kontakty. „Tehdy jsem ztratil bratra…“ vzpomínal Miloslav Trégl. 

Druhým signatářem se stal Petr Hlavatý, podle Miloslava Trégla „slušňák z dobré rodiny“, který pracoval v obchodu s fotografickými potřebami. Někdy se stávalo, že si pro něj estébáci přišli přímo do obchodu za plného provozu. Neustálý kolotoč výslechů a pomluv nakonec i Petra Hlavatého s rodinou donutil k emigraci do Rakouska.  

Lidé se strašně trápili. Tak já jsem jim chtěl ukázat, že se to dá 

V roce 1986 se Miloslav Trégl rozhodl sám podepsat prohlášení Charty 77. V té době už byl ženatý a měl dvě děti. Na příkladu svých strakonických předchůdců viděl, jak normalizační režim dokáže svým oponentům ničit život. Své rozhodnutí redaktorům Paměti národa vysvětloval: „Já jsem to bral jenom jako pokračování a završení svého dosavadního působení. Vím, že jsem dělal chyby, že jsem se leckdy mýlil.“

Zároveň říká, že chtěl jít příkladem lidem, kteří se báli a kvůli profesi nebo studiu dětí vstupovali do strany. „Ti lidé se strašně trápili. Tak já jsem jim chtěl ukázat, že se to dá – postavit se jim. A snad jsem některým lidem ukázal, že se nemusí bát, že je to sice obtížnější, ale že se takhle dá žít.“ 

Podpisem Charty se Miloslav Trégl stal strakonickým disidentem číslo jedna a tomu odpovídal i zesílený zájem místní StB. Přihlášení se k Chartě ale zároveň znamenalo svým způsobem ochranu, jistotu, že člověk není ve svém odporu proti režimu sám. Pod vlivem tehdejší sovětské „perestrojky“ pod vedením Gorbačova se nálada ve společnosti měnila, ale nešlo nevnímat stále větší nervozitu a sílící represe ze strany komunistického bezpečnostního aparátu. 

Miloslav říká, že když si pro něj poprvé přijeli k výslechu do továrny Fezko, kde pracoval jako dělník, a vedli ho přes celou fabriku, cítil z reakcí ostatních zaměstnanců podporu. S úsměvem vzpomínal také na to, jak si ho od strakonických soudruhů „převzali“ příslušníci StB z krajské centrály v Českých Budějovicích, ti si pro něj jezdili tehdy luxusní Tatrou 613 – příslušníci nechtěli, aby jim dělník Trégl svými montérkami ušpinil sedadla, a tak se na výslech mohl převléknout do „civilu“. Reakce okolí však nebyly zdaleka jen solidární a příznivé, Miloslava mrzí i reakce některých vzdálených příbuzných. „Prostě mě odřízli.“ 

K častým výslechům se přidávalo „domácí vězení“ ve dnech, kdy se v Praze očekávaly protirežimní protesty, jeho byt byl odposloucháván a Miloslav byl přesvědčen, že do jeho bytu nelegálně chodili tajní. „Vím, že v tom bytě byli, to se vždycky poznalo. Nebylo příjemné, když vám lezli až do spodního prádla.“ Estébáci přitvrdili i během výslechů. 

Jindy zase během výslechů jakoby mimochodem zmínili, že by „děti někde cestou do školy mohlo srazit auto.“ 

Miloslavovi v zaměstnání přidělovali tu nejhorší práci, na nějaké prémie či odměny mohl zapomenout. Snášel to prý i díky tomu, že šlo o jeho vědomou volbu, cestu, kterou si sám vybral. Stres z prodělaných výslechů a estébáckých výhružek se ale podepisoval na jeho zdraví. S koncem osmdesátých let i on uvažoval o možnosti vystěhování. Roli v tom hrála i možnost najít útočiště u tety žijící ve Švédsku – primárně chtěl dostat na Západ svou matku kvůli jejímu podlomenému zdraví. „Tehdy jsem poprvé zakolísal,“ líčil Miloslav, jak se tehdy vydal na západoněmeckou ambasádu sondovat možnosti vystěhování. Toto dilema za něj ale soudruzi vyřešili, jen co si v lednu roku 1989 požádal o cestovní pas, hned mu ho sebrali.

Dneska to rozpustíme, sejdeme se zítra zase tady

Všechno se změnilo s událostmi konce roku 1989. Do jihočeských Strakonic ale Sametová revoluce přicházela se zpožděním. Zatímco 20. listopadu se v Praze stávkovalo a demonstrovalo, v jihočeském okresním městě nic nenasvědčovalo tomu, že se v Československu komunistický režim do pár dnů zhroutí. Večer se Miloslav vydal do centra města. „Pořád nic, lidi hlavy svěšený,“ vzpomíná. Poblíž obchodního domu se potkal kamaráda a začali si povídat o dění v Praze. To zajímalo kolemjdoucí a nakonec se kolem vytvořil hlouček asi dvaceti lidí. To ale neušlo pozornosti uniformovaných příslušníků Veřejné bezpečnosti, kteří skupinu upozornili, že takové srocování je nepřípustné. Lidé se v klidu rozešli se slovy „Dneska to rozpustíme, sejdeme se zítra zase tady.“ 

O prolomení informační blokády mezi metropolí a regiony se tehdy snažili vysokoškoláci, kteří se z pražských kolejí vydávali do svých domovských měst s batohy plnými letáků s namnoženými provoláními stávkujících studentů. Když přijeli ti strakoničtí, policisté je chtěli zatknout. Jenže se k tomu nachomýtl i Miloslav Trégl. „Ti studenti byli strachy bez sebe,“ vyprávěl. Jako náležitě „proškolený“ chartista začal zkoprnělé policisty poučovat o občanských právech. Příslušníci na podobný odpor nebyli zvyklí, zabralo to a skupinku nechali jít. 

Lidé se pak na strakonickém náměstí scházeli každý den, ale pořád šlo o nanejvýš desítky lidí. Místní policisté, ať už uniformovaní nebo tajní, tomu zatím nechávali volný průběh. Miloslav se domnívá, že se tehdy ještě cítili silní v kramflecích. „Mysleli si, že ve Strakonicích to mají pevně pod kontrolou.“ A tak zatímco v pátek 24. listopadu pod tlakem protestů odstoupilo tehdejší stranické vedení a následující den se pražská Letenská pláň zaplnila stovkami tisíc nadšených demonstrantů, ve Strakonicích se 25. listopadu sešla v bytě Miloslava Trégla skupinka několika lidí, aby založila místní buňku Občanského fóra.

Jako když se rozleje řeka

V neděli 26. ledna se lidé ve Strakonicích opět sešli na demonstraci, ze které se dodnes dochoval videozáznam. Mluvčí na něm stojí před vchodem do lékárny a obklopují ho desítky lidí. Poté, co Miloslav Trégl přečetl první prohlášení přípravného výboru místního Občanského fóra, ujal se slova populární herec a režisér Ladislav Smoljak, který dorazil z Prahy. V plamenném projevu zrekapituloval dění, mluvil o právě probíhajícím jednání předsedy vlády Adamce se zástupci Občanského fóra. „Oni ty lidi dokázali zbláznit,“ vyprávěl Miloslav Trégl a přidal vzpomínku, jak jeho knírač známému herci natrhl rukáv u kabátu.

Klíčový pro další vývoj byl úspěch generální stávky vyhlášené na následující den, pondělí 27. listopadu. Miloslav vzpomíná, že účastí lidí ze „své“ fabriky Fezko si mohl být celkem jistý. Doba se totiž měnila, a dokonce i příslušníci Veřejné bezpečnosti pořadatelům vycházeli vstříc. Náměstí se zaplnilo zhruba z poloviny. Mezi organizátory panovala nervozita, s napětím očekávali, zda se ke stávce přidají zaměstnanci největší továrny – zbrojovky. Přidali se. „To bylo, jako když se rozleje řeka…“

Dělali jsme spoustu chyb, neuměli jsme to

Týdny Sametové revoluce přinesly Miloslavu Tréglovi okamžiky euforie i zklamání. Když se pak na podzim roku 1990 konaly první svobodné komunální volby, měl stále pověst předního strakonického aktéra Sametové revoluce. „Oni potřebovali jméno, tak mě napsali doprostřed kandidátky,“ říká. Své angažmá v komunální politice vnímal s velkou dávkou skepse. „Dělali jsme spoustu chyb, neuměli jsme to.“ Když se Miloslav Trégl ohlížel za svým tehdejším angažmá, říkal: „Já jsem nechtěl dělat politickou kariéru. Myslel jsem, že se to bude odvíjet tak, jak jsem to zažil na tom náměstí. Že si lidi přestanou závidět, že se přestanou nenávidět. A budou se snažit držet spolu, když už ne v celé republice, tak aspoň ve svém městě nebo obci.“

Lokální mocenské boje ho podle jeho slov připravily nakonec i o zaměstnání. Později ho kamarád zaměstnal ve firmě, šel dělat řidiče, i když to prý nikdy dělat nechtěl. Po čase nastoupil do slévárny hliníku. Říkal, že tam byl spokojený, kolegové ho prý přijali výborně. Nakonec ale Miloslava dostihly zdravotní problémy. V roce 2005 prodělal transplantaci srdce a poté odešel do invalidního důchodu. 

Když v roce 2019 Miloslav Trégl vyprávěl Paměti národa svůj příběh, shrnul svou zkušenost s životem v totalitním režimu: „Oni vládli jenom proto, že se lidé báli. Uchvatitelů a tyranů nikdy nebylo tolik, aby přemohli takové množství lidí, jako bylo v naší republice.“ 

„Lidi se radši nechali koupit dovolenou u Balatonu v NDR nebo družstevním bytem. Komunisti tu nikdy nevyhráli, ale podle mě si to lidé prohráli sami.“

Kritický zůstával i vůči porevolučním časům, naději ale viděl v mladých lidech. „Tady byla obrovská šance mít to správný a dobrý, a my jsme si to nechytli. My, co jsme zažili tu minulou dobu, jsme poznamenali i vás tou nedůvěřivostí, paranoiou, zahořklostí, zklamáním… A pak ti další, co přišli, viděli, jak se mydlíme, dereme se o koryta, o funkce. Tak se to taky naučili.“ V mladé generaci ale viděl i naději: „Až to převezme člověk s rozumem, a ten přijde s věkem, tak to bude lepší.“