Stejně jako v Praze, i v menších městech musela opozice v listopadu 1989 získat na svou stranu “mlčící většinu” obyvatel. Ale v Karlových Varech ta většina mlčela ještě o něco zatvrzeleji. Jiří Kotek patřil k těm, kteří jako první promluvili nahlas.
„V Karlových Varech jsem v osmdesátých letech neznal nikoho, kdo by něco organizovaně podnikal proti režimu. Bylo to takové solitérní,“ vzpomíná aktivista a bývalý regionální politik Jiří Kotek. „V Praze underground fungoval, ale v menších městech byli ti lidé v jakési klatbě, v izolaci.“
Karlovy Vary v době normalizace byly městem plným rozporů. Půvabné centrum v údolí říčky Teplé se sice honosilo přízviskem “světových lázní”, jen pár kilometrů za hranicemi města se však stále rozšiřovaly povrchové hnědouhelné doly a ve vzduchu byl pravidelně cítit zápach z továren v nedaleké Vřesové.
Činžáky, lázeňské domy, kolonády i hroby na karlovarském hřbitově zůstávaly nesmazatelnými vzpomínkami na někdejší převážně německé obyvatelstvo, mezi lidmi však po něm nezůstalo téměř ani stopy, naprostá většina místních se přistěhovala po roce 1945 odjinud. Město bylo krásné, ale oněmělé a zakleté jako divadelní kulisy, na které už pár desítek let sedá prach.
A novodobé atrakce, které upoutávaly pozornost, jako brutalistní stavba hotelu Thermal či mezinárodní filmový festival, nevznikly z vůle a podnikavosti místních, ale byly vymyšlené a nařízené z pražského centra. Zkrátka, Karlovy Vary byly ospalé maloměsto jako řada jiných v západočeských Sudetech, jen jejich lázeňské renomé tuto skutečnost trochu maskovalo.
Zvykal jsem si na průšvihy
Rodiče Jiřího Kotka se přistěhovali do Karlových Varů v padesátých letech. Rozhodli se odejít z rodného Podkrkonoší poté, co je tam postihly perzekuce nového komunistického režimu: otec Jan Kotek přišel při znárodňování o svůj malý textilní podnik, matku Věru Beranovou vyhodili z práce, když její bratr emigroval.
V Karlových Varech se jim narodili dva synové. Mladší z nich, Jiří, který přišel na svět roku 1957, měl už od dětství potíže jako zlobivý kluk.
„Do jisker mě nevzali, protože jsem prý byl moc živé dítě. A pak mě nevzali do pionýra, protože jsem nebyl v jiskřičkách. Takže jsem si postupně zvykal, že jsem tak trochu vyčleněn,“ naznačuje Jiří Kotek, že pověst nepohodlného rebela se s ním táhne už od dětství. „Brzy jsem došel k poznání, že když se spolužáky vyvedeme nějaký průšvih, většinou v tom zůstanu sám a jsem hnán ke kázeňské odpovědnosti.“
V srpnu 1968, když došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy, mu bylo necelých jedenáct let, v září poté nastoupil do šesté třídy. Vzpomíná, jak cestou do školy stál na autobusové zastávce, zastavila u něj kolona ruských vojáků a ptali se na cestu. „Poslal jsem je na opačnou stranu a měl jsem z toho hroznou radost. Pak ale během vyučování tatáž kolona zastavila u nás před školou. Měl jsem hrozný strach. Myslel jsem, že mě hledají a jdou mě potrestat za to, že jsem je poslal špatně,“ směje se.
Myslíte, že soudruh prezident má umřít?
Toužil studovat lesnickou školu, ale podmínkou přijetí bylo, aby alespoň na rok nastoupil do lesnického učiliště v Abertamech v drsném krušnohorském příhraničí. „Ještě mi nebylo ani patnáct let, takže jsem byl asi nejmladší dřevorubec ve střední Evropě,“ vzpomíná na ten rok se smíchem. „Sekera, pila, mozoly. Brodili jsme se sněhem hluboko do lesa a tam jsme káceli.“
V lesích tam Jiří nacházel pozůstatky po životě odsunutých Němců, po lágrech z padesátých let, a poznával i život lesáků a dřevařů. Zkušenosti z Abertam ho od dalšího studia lesnictví odradily a zamířil na střední zemědělskou školu v karlovarské čtvrti Dalovice.
„V té době už jsem vnímal, že lidi jsou trestaní za svůj názor, vyhazovaní z práce, že někteří rodiče mých vrstevníků nemohou vykonávat svou profesi. Doktor filozofie v Karlových Varech na Dolním nádraží přehazoval výhybky. Vynikající doktoři byli rozstrkaní do malých nemocnic mimo město,“ popisuje své zkušenosti z doby dospívání.
První opravdový střet se Státní bezpečností a navazujících postihů přišel na konci prvního ročníku vysoké školy. „V Karlových Varech jsem měl svou dívku, která ještě chodila na střední školu,“ začíná Jiří Kotek vyprávět příběh, který tak trochu připomíná Kunderův román Žert.
„Psal jsem jí dopisy. S obálkou jsem si vždycky vyhrál. Na jeden z dopisů jsem nakreslil nosítka, do kterých jsem nalepil známku s Husákem, jako by to bylo okénko. Nalepil jsem tam opravdové záclonky ze záclonoviny. Svou dívku, která studovala zemědělku, jsem tituloval ,gígo mezi kulaky'. A protože jsem slyšel, že dopisy s nesrozumitelnou adresou se posílají na Slovensko do nějakého sběrného centra v Trnavě, na zadní stranu obálky jsem napsal ,do Trnavy netreba'.“
Nějaký čas přišlo předvolání na StB do Bartolomějské: „Hodili na stůl fotokopii té obálky, že jsem urazil prezidenta. Průšvih.“
Následoval několikahodinový výslech a zastrašování. „Dostudoval jste, celý život strávíte u lopaty,“ oznámili mu estébáci a nakonec předstírali, že se ho chystají odvézt do vězení na Ruzyň. Místo toho ho ovšem vystrčili ven do Bartolomějské ulice, kde ho zanechali plného pochybností a paranoidních obav: ještě desítky minut kráčel pražskými ulicemi s pocitem, že ho sledují.
Epizoda měla dohru po prázdninách před školní kárnou komisí, která mu sesypala na hlavu řadu absurdních otázek: „Proč je soudruh prezident v nosítkách? Myslíte, že má umřít? A co znamená 'gígo mezi kulaky'? Vždyť s kulaky jsme se vypořádali v padesátých letech! Jaký máte názor na kolektivizaci vesnice? Byl to takový kabaret,“ vypráví Jiří Kotek. Až dodatečně se dozvěděl, že vyšetřovatelé StB přišli za děkanem a doporučili mu, aby ho vyloučil. Protože ale Jiří Kotek měl dobré studijní výsledky, případ skončil podmínečným vyloučením.
Jemu osobně kauza “Husák v nosítkách” přinesla zajímavé poznání: „Ve chvíli, kdy mě pozvali k té kárné komisi, ze mě všechno spadlo. Přestaly mě pronásledovat paranoidní představy, co se může stát. Uvědomil jsem si, že mým největším nepřítelem je moje vlastní hlava, která si konstruuje klece, mříže, postihy. To bylo hrozně osvobozující. Uvědomil jsem si, že když se dostanu do stresové situace, nesmím tím svou hlavu nechat ovládnout. Vyjedu si jakoby výtahem do druhého patra a dívám se na to zeshora.“
Další střet s režimem ho čekal ke konci studia, krátce před státnicemi. Byl červen 1983 a v Praze Světové shromáždění za mír a život, proti jaderné válce – manifestační akce, jíž si totalitní Československo chtělo vylepšit mezinárodní prestiž a prezentovat východní blok jako jediného pravého obránce míru. Na Václavském náměstí v pozdních večerních hodinách proběhla tehdy jedna z prvních protirežimních demonstrací. Jiří Kotek se k ní připletl cestou z hospody spíše ze zvědavosti, jako divák. Přesto skončil mezi zatčenými, a protože měl již vroubek z prvního ročníku, ze školy ho tentokrát opravdu vyloučili. Státnice ho nechali složit až o rok později.
Spiklenectví mokrých lidí
Po vojně se Jiří Kotek vrátil na Karlovarsko, aby mohl být nablízku stárnoucím rodičům. Krátce pracoval v JZD Chýně a potom si našel práci u městských technických služeb: jezdil po městě se sekačkou na trávu, které přezdíval Žužla. Blížil se konec osmdesátých let, ale v Karlových Varech žádné uvolnění atmosféry znát nebylo. Jako provokace bylo ze strany jeho šéfů vnímáno dokonce i to, že si na sekání trávy oblékal nažehlenou bílou košili.
Každý, kdo toužil dát nějak najevo nesouhlas s vládnoucím režimem, se v mlčícím maloměstě zákonitě cítil osaměle. Přesto tu a tam přicházely i nečekané, neplánované okamžiky spiklenectví. Na výročí 21. srpna a dalších významných dnů jezdil Jiří Kotek do Prahy na demonstrace, kde několikrát zažil policejní zásah vodním dělem: „V autobuse do Karlových Varů jsem pak viděl další asi čtyři lidi, ze kterých tekla voda,“ usmívá se.
V létě 1989 sbíral podpisy pod prohlášení Několik vět a znovu zažíval potěšující satisfakci, když na Svobodné Evropě mezi signatáři přečetli i jména Karlovaráků.
Soudruzi, takhle to nejde
Na demonstraci 17. listopadu 1989 Jiří Kotek do Prahy nejel. Studentská akce ho tolik nelákala, protože byla oficiálně povolená. Do hlavního města vyrazil po dramatických zprávách o násilném zásadu proti studentům teprve druhý den s kamarádem Leonem Havlíčkem. Nasáli pražskou atmosféru a rozhodli se svolat shromáždění doma, v Karlových Varech, na pondělí 20. listopadu.
V Karlových Varech je zcela běžné, že místní ulice a náměstí se během minulého století přejmenovávaly pětkrát i vícekrát. Prvomájové průvody, oslavy VŘSR a další režimní akce se v době normalizace konávaly pár kroků od centra na náměstí Družby, kdysi zvaném Kundgebungsplatz, později Langemarckplatz, nyní dr. Milady Horákové, kterému však místní neřekli jinak než Staliňák. Tady se ale organizátoři listopadových protestů z pochopitelných důvodů scházet nechtěli. Místo toho se rozhodli uspořádat shromáždění na dolním konci třídy Československé armády (dnešní třída TGM zažila za sto let dokonce sedm přejmenování). Toto místo před Hlavní poštou, kde se obchodní centrum města setkává s lázeňskou zónou, sice není klasickým náměstím, ale tvoří přirozené centrum města.
„Poprvé se nás tam sešlo asi padesát. Okolo šmírovali tajní policisté v civilu. Hodně lidí popocházelo podél výkladních skříní, přihlíželi zpovzdálí a báli se přistoupit blíž,“ vzpomíná Jiří Kotek.
Přečetl tu prohlášení, které si předem připravil, oznámil, že tato setkání se budou konat každý den ve čtyři hodiny odpoledne a vyzval všechny shromážděné, ať na druhý den každý z nich pozve dalších pět lidí.
V následujících dnech počet účastníků demonstrací rapidně vzrostl. „Smyslem těch setkání bylo informovat lidi o tom, co se děje v Praze, ale zároveň je také podpořit, aby se přestali bát a ujímali se veřejného prostoru,“ vysvětluje Jiří Kotek. Vedle něho na pódiu vystupoval zejména Jindřich Konečný, básník a disident z Horní Blatné.
Kritický moment nastal po několika dnech poklidných demonstrací, když se dav rozrostl natolik, že prostranství na třídě ČSA přestalo stačit a Jiří Kotek se rozhodl přesunout celé shromáždění na druhou stranu řeky Teplé, před hotel Thermal. Zástup sešel dolů k Hlavní poště, kde mu zastoupili cestu policejní důstojníci. „Tak jste došli, pane Kotek. Dál už nejdete,“ oznámili.
Jiří Kotek čelil policistům asertivně a s humorem: “Soudruzi, takhle to nejde. Vy jste přece Veřejná bezpečnost, musíte dávat pozor, aby se lidu něco nestalo. Teď musíte uhnout, protože my přecházíme. Jdeme támhle, k Thermalu, a tam budeme pokračovat. Vy, prosím, jenom uhněte, ať můžeme projít,” reprodukuje svá tehdejší slova.
Policisté skutečně uhnuli stranou. „Skřípali zubama,“ říká Jiří Kotek. “V tu chvíli mi blesklo hlavou takové tušení, že tohle mi jednou dají sežrat.”
Vůli lidu teď představujeme my
V nadcházejících týdnech se Jiří Kotek účastnil setkání v pražském koordinačním centru Občanského fóra v Laterně magice a zároveň koordinoval činnost v Karlových Varech. Místní Občanské fórum vyvíjelo tlak na karlovarské poslance Federálního shromáždění a České národní rady, aby uvolnili své mandáty. Vyzvali je, aby se zúčastnili veřejné diskuse ve Velkém sále hotelu Thermal. „Přišla tam Ilka Ročňáková, poslankyně a dělnice z karlovarské porcelánky. Obyčejná, jednoduchá ženská. Klobouk dolů, že vůbec dorazila. Ptali jsme se jí, pro koho bude hlasovat při nadcházející volbě prezidenta a ona tvrdohlavě opakovala: ,Já budu volit referendum.´ Nakonec i ona se vzdala mandátu.“
Karlovy Vary tak podle slov Jiřího Kotka byly jediný okres v Československu, kde se ještě před koncem roku 1989 podařilo uvolnit všech pět poslaneckých mandátů a obsadit je novými osobnostmi.
„Bylo to partyzánské, šílené,“ popisuje další kroky karlovarského Občanského fóra na přelomu let 1989 a 1990. Na setkání s představiteli místní Národní fronty se jim podařilo přesvědčit její předsednictvo nejen k tomu, aby se samo rozpustilo, ale navíc poskytlo Občanskému fóru své kancelářské prostory v budově v Jaltské ulici. „Vysvětlili jsme jim, že vůli lidu teď představujeme my,“ říká Jiří Kotek a popisuje plenární zasedání okresní Národní fronty začátkem ledna 1990.
„Odhlasovali si odvolání celého vedení. My, Občanské fórum, jsme čekali za dveřmi, strkali hlavu do zasedačky, vytvářeli nervozitu a pres, a potom jsme tam přišli, že to tam přebíráme,“ popisuje živelnost tehdejšího dění. Podařilo se dostáhnout i toho, že karlovarský OV KSČ záhy odevzdal svou budovu pro potřeby města.
Právní oporu pro své tehdejší kroky našel Jiří Kotek u karlovarského právníka JUDr. Brauna: „Ukotvil mě v tom volnomyšlenkářství. Řekl mi: ,Uvědomte si, že dneska jste právo vy. A ta ulice. Vy dnes utváříte nové zákony. Právníky neposlouchejte, dělejte to podle svého svědomí.´“
„Neměl jsem čas vnímat euforii té doby,“ říká Jiří Kotek. Vzpomíná, že v prvních porevolučních týdnech spal jen čtyři hodiny denně a zbytek času intenzivně pracoval. „Až někdy v polovině ledna mě na ulici zastavila jakási babička, dala mi ruce kolem krku a řekla: ,Pane Jiří, zastavte se. Nadechněte se. Uvolněte se. Necítíte, jak je to úžasně krásné?´ A děkovala mi za to, že se toho ještě dožila. To byl pro mě hodně silný moment.“
Kdyby se jednalo o filmový příběh, v tuto chvíli by mohly běžet titulky a všechno by skončilo happyendem. Ale příběh veřejného angažmá Jiřího Kotka tady nekončí. V Občanském fóru ale už během ledna začínaly první vnitřní problémy. „Věnoval jsem se tomu naplno, měl jsem na to čas. Ale moji kolegové se tomu věnovali až po práci. Postupem času ke mně začali cítit nedůvěru. Vyptávali se, co dělám přes den, kam jezdím, s kým se setkávám? Ostatně, podobnými symptomy trpěla Občanská fóra po celé republice,“ vysvětluje Jiří Kotek.
Já nic nemusím!
Rozhodující moment přišel ve chvíli, kdy na něj kolegové tlačili, aby se nechal kooptovat do parlamentu na místo karlovarských poslanců, kteří odstoupili. „Jeden z nich si nade mě stoupl s rukama v bok a řekl: ,Jirko, ale ty musíš!´ A já říkám: ,Ne, ne, ne. Já nic nemusím.´ To jsem měl celý život. Když mi někdo říká, že něco musím, a já mám jiný názor, tak prostě odcházím, abych u toho nemusel být.“ Nechtěl Občanské fórum navenek diskreditovat, a tak se z něj v tichosti stáhl. Vrátil se do práce, znovu nasedl na sekačku Žužlu.
„Pak ale začali do funkcí chodit nekompetentní lidé a já jsem se budil ze spaní výčitkami svědomí. Pochopil jsem, že těm lidem vyhovuje, že jsem se uklidil z cesty,“ říká. Proto se znovu zapojil do veřejného dění, vstoupil do Občanské demokratické aliance: „Vstupoval jsem do veřejného prostoru znovu, tentokrát už bez lichotivé funkce mluvčího Občanského fóra,“ konstatuje.
V roce 1991 vznikaly okresní privatizační komise a Jiří Kotek se stal členem jedné z nich. Jeho hlavním cílem bylo, aby se co nejvíce karlovarských lázeňských domů dostalo do malé privatizace, aby získaly konkrétního vlastníka: „Tím jsme chtěli zabránit tomu, aby celé lázně spolkly neprůhledné fondy v rámci velké privatizace,“ vysvětluje.
Cílem proto bylo jednotlivé lázeňské domy oddělit z molochu společnosti Balnea a prodávat je samostatně. Ani tak se ovšem nedalo zabránit podvodům: „Často se ukázalo, že kupci jednotlivých lázeňských domů byli nastrčení lidé, za kterými stáli Rusové nebo těžko průhledné komunistické struktury,“ říká Jiří Kotek a připomíná, že ruský vliv v Karlových Varech se datuje už od časů cara Petra Velikého.
Ovšem na současném stavu, kdy ruským občanům patří asi 80 procent nemovitostí v centru města, se zásadně podíleli místní obyvatelé, kteří jim své výhodně zprivatizované byty masově prodávali.
Teď přece nemůžu zalézt
„Došel jsem k názoru, že v politickém životě je dominantní dostat se k moci a ovlivňovat finanční toky. Takhle to probíhá. Parta se navzájem zkorumpuje,“ popisuje Jiří Kotek svou deziluzi, k níž dospěl už v druhé polovině 90. let. V té době byl čerstvě ženatý, jeho manželka měla syna z prvního manželství, narodilo se jim dítě a přáli si mít další, potřebovali větší bydlení. Vyměnil tedy byt se svou známou, doktorkou Markovou.
„A najednou se v médiích objevila obrovská kampaň, že jsem zneužil své pozice zastupitele. Kvůli bytu mě máchali v novinách dvakrát, třikrát týdně. Potom jsem byl policií obviněn z několika majetkových trestných činů, kterých jsem se měl dopustit ve svém tehdejším zaměstnání na bochovském statku,“ popisuje dění následujících měsíců.
„Zatkli mě, druhý den mě pustili, do třiceti dnů mi doručili další nesmyslné obvinění. Třeba že jsem chtěl ukrást služební auto. Vždy svolali místní novináře, kterým sdělili, že Kotek, vysoký funkcionář ODA, provedl to a to.“ Všechna obvinění vždy byla nakonec stažena, ale stres z neustálé komunikace s policií a soudy, anonymní výhrůžky a noční telefonáty – to vše se na jeho životě nakonec podepsalo: rozpadla se mu rodina, na čas odešel z veřejného života. „Můj advokát říkal: ,Obdivuju tě, že ses neoběsil, ten tlak byl obrovský.´“
Nakonec se ale Jiří Kotek rozhodl tak jako pokaždé v důležitých okamžicích svého života: namísto klidu zvolil další veřejné angažmá. „Žralo mě svědomí: Teď přece nemůžu zalézt, když vím, jak fungují tyhle praktiky policie. Že můžou kohokoli nevinného dotlačit až před soud. Musím o tom mluvit nahlas, rozhodl jsem se.“
V hlavě mám srovnáno
V roce 2006 proto začal dělat velmi vyhraněnou opoziční politiku a upozorňovat na korupci a klientelismus v karlovarské místní politice, například i formou happeningů. Zvolili ho do zastupitelstva a stal se náměstkem primátora.
„Od začátku jsem si uvědomoval, že můj čas na magistrátu bude krátký a že musím makat rychle," říká. Zaměřil se zejména na veřejné zakázky. Nejkřiklavější kauzou, na kterou upozornil, byla takzvaná karlovarská losovačka – zmanipulovaná soutěž na výstavbu sportovní haly.
Jiří Kotek zveřejnil skandální videozáznam, na němž se losující nekonečně dlouhou dobu snaží vytáhnout z osudí lístky se jmény předem vybraných firem, čemuž přihlíží i smějící se notářka. Na YouTube mělo toto video statisíce zhlédnutí a následně se objevilo i v televizním zpravodajství, což vedlo k tomu, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže výsledek zrušil a magistrátu udělil pokutu. Podařilo se mu také zneplatnit prodej budovy Lázní III, která byla prodána za cenu odpovídající zhruba čtvrtině své hodnoty, a vytvořit portál pro veřejné zakázky.
Jeho angažmá v místní politice i tentokrát skončilo tím, že se rozešel se svými partnery na kandidátce. „Když mě odvolali, jeden si šel sednout na moje místo náměstka, druhý šel místo mě do rady a třetí dostal trafiku – místo jednatele ve společnosti vlastněné městem,“ konstatuje hořce Jiří Kotek. „Stejně jsem s nimi jenom předstíral, že na to nejsem sám,“ dodává.
V dalších volbách už nekandidoval: „Řekl jsem si, že jsem starej. Obětoval jsem tomu třicet let života. Zbytek života si naformátuju trochu jinak. Ale nejsem zlomený. V hlavě mám srovnáno. Svým dětem se můžu podívat do očí.“
