Bojuje za poslední šumavské pralesy, během sametové revoluce pendloval mezi Prahou a Brnem, dosavadní život Jaromíra Bláhy je ale také spjatý se středními Čechami. Na svět přišel roku 1970 v porodnici v Českém Brodě a do svých šesti let vyrůstal v hájovně ukryté v lesích středního Posázaví poblíž městečka Stříbrná Skalice.
„V hájence jsme mohli bydlet díky tetě, která byla fořt – to znamená, že měla na starosti celé polesí,“ vypráví Jaromír. Nejspíš právě tady se zrodila celoživotní vášeň pro les a živou přírodu obecně. „My jsme vyrůstali mezi lesníky a myslivci, takže k tomu mám blízko. Mladší brácha je dnes lesníkem a já šel na veterinu. Chtěl jsem pomáhat zvířatům.“
1979: Zachráněné břehule a kuňky z modřanské pískovny
Touha chránit vše živé před zhoubnými vlivy civilizace Jaromíra neopustila ani poté, co rodiče rozhodli o přestěhování do Prahy, když měl Jaromír nastoupit do školy. Žili v Modřanech na jižním okraji Prahy a Jaromír utíkal z panelového sídliště s kamarádem Tomášem Stříbrným do opuštěné pískovny.
„Hnízdily tam břehule říční, což byl vzácný chráněný pták. Dělá si nory do pískových stěn. Tehdy jim to začala bagrovat těžební technika. Byli jsme z toho úplně zděšení. V tůních tam žily také kuňky žlutobřiché, které ty bagry hubily.“
S kamarádem se rozhodli, že to tak nenechají a vydali se na národní výbor. Jaromír vzpomíná, jak tam tehdy zastihli schůzující soudruhy v sacích a kravatách. „Tekl z nich pot, protože bylo hrozné vedro. My jim říkali, jak je to hrozné, že tam bourají hnízda a oni pokyvovali hlavami, a když jsme vyšli ven, slyšeli jsme, jak se strašně smějí a bylo nám to ještě víc líto," vypráví Jaromír.
Kluci se rozhodli napsat do redakce časopisu Nika, který se věnoval ochraně přírody a pohyboval se na pomezí legality. Jeho šéfredaktor Ivan Makásek se celé kauzy ujal. „Byl se podívat na to místo, byl také v cukrovaru, a tam mu řekli, že bagrování zastavili z popudu národního výboru, protože si tam dva kluci byli stěžovat. Šéfredaktor nám přišel poděkovat a napsal o tom článek," vzpomíná Jaromír Bláha na svůj první aktivistický počin.
1989: Stávka v Brně
Když se po dvou dekádách normalizační zatuchlosti začal ve společnosti probouzet vzdor proti komunistickému režimu, odmaturoval Jaromír Bláha na pražském gymnáziu Budějovická a na podzim roku 1988 nastoupil ke studiu veterinární medicíny. Jediná fakulta tohoto zaměření fungovala v Brně, a tak pendloval mezi Prahou a Brnem. Vzpomíná, že zatímco v Praze žila mládež v jeho okolí protirežimními protesty, v Brně se „nic nedělo“, alespoň na veřejnosti.
Jaromír tehdy pociťoval rozpolcenost. „Režim nefungoval, všichni to viděli, nadávali. Docházelo mi, že když mlčíme, sami se na tom podílíme," uvědomoval si. Zároveň ale chtěl studovat vytouženou veterinu, Kdyby se veřejně režimu postavil, ohrozí tím nejen studium své, ale ve hře mohlo být i přijetí či nepřijetí mladšího bratra na střední školu, problémy mohli mít rodiče. „To prozírání přicházelo postupně. Například skrze folkové festivaly a písničkáře," popisuje Jaromír svou cestu k vymezení se vůči panující komunistické diktatuře.
Přiznává, že když se v lednu roku 1989 na Václavském náměstí konala série dosud největších (a také nejbrutálněji potlačených) demonstrací známých později jako Palachův týden, zůstal doma s „rýmičkou“. „Sám před sebou jsem se vymluvil na nachlazení a pak se sám před sebou styděl.“
Zároveň ale v té době v Brně na studentské koleji působil jako redaktor interního rozhlasového vysílání, a když tehdy úřady zakázaly brněnský koncert folkového písničkáře Jiřího Dědečka, dal mu Jaromír k dispozici právě kolejní vysílání. Takže nekonformní písničkář mohl nejen odehrát své songy, ale také velmi otevřeně glosovat, co se v lednu v pražských ulicích vlastně dělo.
Dalším krokem ze strany oponentů režimu se stalo na počátku léta roku 1989 prohlášení Několik vět, jehož autoři vyzývali vládnoucí kruhy, aby na přibývající kritické hlasy nereagovaly jen represí jako dosud, ale dialogem. „Z toho už nešlo couvnout,“ vzpomíná Jaromír Bláha na okamžik, kdy mu přítel Tomáš Stříbrný přinesl podpisový arch. Vzal si čas na rozmyšlenou.
„V noci jsem to podepsal. A když už jsem to podepsal, tak ten podpisovej arch dosbírám,“ řekl si tehdy. Nábor nových signatářů ale šel dost ztuha a ještě v listopadu podpisový arch nebyl plný. Události pak nabraly jiný směr a Jaromír dnes přiznává, že arch s podpisy nikdy nepředal dál, což ho s ohledem na tehdejší signatáře, které k podpisu přemlouval, mrzí.
Pozvánka na Albertov
Jaromír Bláha už si nepamatuje, jak se mu dostal do rukou leták, který zval na 17. listopadu na pražský Albertov na studentské shromáždění. Onen leták každopádně přivezl na do Brna a vyvěsil ho do vitríny na studentské koleji, kde bydlel. Ve čtvrtek 16. listopadu ho pak ve škole zastavil vystrašený vrátný s tím, že se má dostavit do kanceláře vedoucího kolejí.
„Stál tam takový ulízaný chlap v kvádru a vytáhl legitimaci Státní bezpečnosti. Ukázal mi v průhledné fólii leták, který zval na demonstraci do Prahy 17. listopadu. Ptal se, jestli o tom něco vím. Věděl jsem, protože ten leták jsem do vitríny dal já.“ Svůj čin zapíral až do okamžiku, kdy si vzal inkriminovaný leták od estébáka do rukou. „V tu chvíli mi došlo, že mě mají. Jen si srovnají otisky na letáku a na fólii.“
Jaromír tak změnil strategii a ptal se, co je špatného na tom zvát na akci, která je zaštítěna a spolupořádána i Socialistickým svazem mládeže. „On na to, že si mám dávat pozor a nemám věřit všemu, co se říká nebo píše. Byl to opravdu slizkej člověk. Pak odešel pryč,“ vzpomíná Jaromír Bláha. Říká, že si tehdy uvědomil, že tímto překročil pomyslný rubikon a i když se tehdy mohlo zdát, že z vyvěšení letáku může vzejít velký průšvih, paradoxně se mu ulevilo. „Teď už je to o nich, jak se rozhodnou, já jsem přestal mít strach,“ říká.
V pátek 17. listopadu se Jaromír Bláha na manifestaci svolanou městskou vysokoškolskou radou SSM i nezávislými studenty vydal i s mladším bratrem. Nepamatuje si přesně, kdy se k průvodu připojil. Vybavuje si svíčky na Vyšehradě i spontánní průvod po nábřeží Vltavy do centra města i euforickou náladu, která zcela překryla fakt, že v ten moment už šlo o akci mimo oficiální schválený program, tudíž nelegální. Do reality všechny vrátily kordony policistů v bílých helmách s plexisklovými štíty a dlouhými obušky, které nejprve přehradily cestu a postupně zcela obklíčily dav zbylých demonstrantů na Národní třídě.
„Tlak namačkaných lidí byl obrovský. Chvílemi se nešlo ani nadechnout. Začala propukat panika a já měl obrovský strach, že vznikne nějaká hysterie, že se tam lidi umlátí, ušlapou. Je těžké uvěřit, že tam všichni přežili. Potom nás proháněli uličkou v Mikulandské ulici, kde každého kdo prošel, mlátili obušky. Já si tehdy vzpomněl na poučku o tom, že když se díváte zvířeti do očí, vnímá to jako agresi. Takže když jsem procházel tou uličkou, nedíval jsem se na ty policajty a prošel jsem bez rány. Mlátili toho přede mnou a toho za mnou.“
Jaromír Bláha se tak dostal z policejní řeže v podloubí bez újmy, ale také bez bratra, kterého se kterým v tlačenici předtím ztratil kontakt. Pocit odpovědnosti za mladšího sourozence ho přiměl ještě se na Národní třídu vrátit. Vzpomíná, jak byla ulice pokryta vrstvou věcí: kabelek, bot, oblečení. Ve změti věcí tehdy našel vysokoškolskou učebnici Veterinární mikrobiologie, hlavou mu blesklo: „Vida, nebyl jsem tu z naší školy sám.“ Po Národní ale stále chodili estébáci a sbírali lidi do antonů, tak nakonec raději odešel. S bratrem, kterému se povedlo proběhnout policejním kordonem a utéct, se setkal až doma.
Předčasné končení stávky
V neděli 19. listopadu vyrazil Jaromír Bláha z domovské Prahy tak jako každý týden na kolej do Brna. Od spolužačky z gymnázia věděl, že se pražští vysokoškoláci chystají na protest proti policejnímu masakru na Národní třídě vstoupit do stávky. Když mu říkala, že by měli v Brně stávkovat taky, myslel si o tom svoje. „Já jsem se smál, že v Brně nikdo stávkovat nebude. Byl totiž propastný rozdíl mezi náladou v Praze a absolutně nulovým povědomím v Brně,“ vypráví. Jeho skepse ale nebyla na místě. Po návratu na kolej se u něj v pokoji sešla asi dvacítka studentů lačných novinek z Prahy. Byl se mezi nimi i majitel oné učebnice veterinární mikrobiologie nalezené po zásahu na Národní.
Ukázalo se, že mezitím vyhlásila stávku na podporu pražských studentů brněnská Janáčkova akademie múzických umění a v provolání studenti vyzývali ostatní školy, aby se přidaly. „Ptal jsem se, jestli do toho tedy půjdeme a všichni mlčeli. Třetina lidí odešla a s těmi ostatními jsme začali organizovat na veterině stávku.“ Fakulta patřila k prvním, které se ke studentskému protestu takto jednoznačně v Brně přidaly, i když Jaromír Bláha připouští, že zpočátku se na veterinární fakultě do stávkového dění zapojila odhadem pětina studentů.
Jaromíra studenti zvolili jako zástupce fakulty do celostátního stávkového výboru a asi po třech dnech ho vyslali do Prahy, kde nějakou dobu zůstal a fungoval jako spojka mezi pražskými a brněnskými vysokoškoláky. Účastnil se rokování celostátního výboru a o výsledcích informoval brněnské kolegy.
Po čase se dostavila únava a potřeba změny. Vrátil se do Brna a chtěl se přidat ke „spanilým jízdám“ studentů na venkov. Jenomže jednoho dne zaspal a tak ho kdosi vyslal na brněnský koordinační výbor. Tam se k Jaromírovu překvapení řešilo, zdali by brněnští studenti neměli svou stávku na podporu pražských kolegů ukončit, poté co hlavní požadavek – zahájení vyšetřování masakru na Národní – byl již tehdy splněn. Dokonce v tomto smyslu proběhlo hlasování.
Jaromír měl ale zkušenost z pražského celostátního výboru, věděl, že teď už jde o mnohem víc. „To bude rozpad stávky, když Brno přestane,“ uvědomil si. Dnes už si Jaromír Bláha nepamatuje, co všechno během své zhruba hodinové řeči brněnským stávkujícím předákům vykládal, výsledkem ale byla revokace původního hlasování a rozhodnutí ve studentské stávce pokračovat. „To, že se mi to povedlo, považuju za jednu ze dvou věcí, které mají význam.“
1999: bitva na Trojmezné
Onou „druhou věcí“ míní Jaromír Bláha události z léta roku 1999, kdy se tehdejší vedení Národního parku Šumava podpořené stanoviskem ministra životního prostředí rozhodlo pod záminkou boje s lýkožroutem smrkovým neboli kůrovcem kácet stromy v nejcennější částí Národního parku Šumava. Vystudovaný veterinář Jaromír Bláha už tehdy vedl v ekologicky zaměřeném hnutí Duha program Lesy.
Ten stál a stojí na dvou pilířích – změně hospodaření v „kulturních“ lesích tak aby bylo více v souladu s přírodními procesy, a záchranš u nás ojedinělých zbytků „divočiny“, míst, kde po staletí lidská ruka nezasáhla. A právě když do takovéto divočiny v létě roku 1999 měli i přes odpor vědeckých autorit a s požehnáním státních úřadů vstoupit dřevorubci s motorovými pilami, vyzvala odborná veřejnost k občanské neposlušnosti poté, co státní správa podle jejich názoru selhala.
Jaromír Bláha se stal nejviditelnější postavou nenásilné blokády, kdy měli aktivisté svou přítomností v lese kácení zabránit. „Média byla plná záběrů, jak je někdo z nás řetězem připoutaný ke stromu, ale to jsme udělali jen na chvíli právě kvůli novinářům,“ vzpomíná po letech na tehdy hojně sledovanou kauzu. Blokáda trvala několik týdnů a dosáhla svého cíle – vývoj v okolí Plešného jezera a Trojmezné v centrální Šumavě, podobně jako v dalších bezzásahových zónách národních parků, byl ponechán živé přírodě.
„Koncept divočiny je založený na svobodě, na tom, že všechno necháme být, ať si to jde vlastní cestou, a v tom se pak musíme naučit žít. My jsme naopak zvyklí, a komunismus nás v tom ještě utvrdil, že přírodu ovládáme. Všechno chceme řídit, své životy, nejlépe i počasí. Tu potřebu v sobě máme do jisté míry všichni,“ řekl Jaromír Bláha před několika lety v rozhovoru pro server Novinky.cz.
2019: Zachraňme lesy… a Dobříš
Tři dekády po sametové revoluci a dvacet let od legendární šumavské blokády je Jaromír Bláha nadále výraznou tváří boje o zdravé lesy v Česku. I když téma „divočiny“ a bezzásahového režimu v národních parcích stále budí kontroverze, situace se oproti dřívějšku přece jen mění, stále více lidí si uvědomuje hodnotu přírodního bohatství. Zvláště když dnes v době globálních klimatických změn v Česku masivně hynou hospodářské lesy pěstované primárně s vidinou zisku z těžby dřeva. Pod aktuální petici Zachraňme lesy apelující na šetrnější a přírodě bližší hospodaření se podepsaly desetitisíce občanů a Jaromír Bláha patří k těm, kteří lobbují za potřebné legislativní změny.
Vedle „profesionálního aktivismu“ se Jaromír Bláha v Dobříši jeden den v týdnu věnuje veterinární praxi. Středočeské město, kde zhruba od roku 2000 bydlí, hodnotí jako velice příjemné místo k životu, s bohatým spolkovým životem. Navíc je obklopeno hlubokými lesy. K tomu Jaromír Bláha říká:
„Věnoval jsem se ochraně lesů v celé republice, ale dobříšské okolí jsem paradoxně moc neznal. Když ale město Dobříš chystalo zásahy do okolní krajiny kvůli výstavbě, nedalo mi to a začal jsem se o ochranu tamní přírody zajímat. A nebyl jsem sám. Táhla to Jana Vlnasová, ta nakonec sestavila nezávislou kandidátku.“
V komunálních volbách roku 2018 hnutí Pro Dobříš se ziskem 30 procent hlasů přesvědčivě zvítězilo. Jaromír Bláha říká, že chtěl kandidátku podpořit z nevolitelného místa, nakonec se ale díky výbornému výsledku a faktu, že jedna ze zastupitelek odešla na rodičovskou dovolenou, jako náhradník do zastupitelstva Dobříše dostal. Věnuje se opět tématu, které je mu blízké – zasedá v komisi pro životní prostředí.
„Řešíme zeleň, odpady… Máme starostu, místostarostku, snažíme se věci v Dobřiši měnit, ale nejde to tak snadno, jak jsme si představovali. Postupně se to mění k lepšímu, jenom to někdy skřípe,“ glosuje své současné angažmá Jaromír Bláha.
