Náš nový AI asistent. Objevte v příbězích pamětníků nečekané souvislosti! Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
O Vánocích roku 1945 zatoužil československý voják Vasil Kalinič podívat se domů. Z války si nesl dvě zranění, to druhé utrpěl 5. května u Vsetína. Teď sloužil v Praze a velitel mu napsal dovolenku. Zároveň ho varoval, že Podkarpatská Rus už patří Sovětskému svazu a přes novou hranici se nedostane.
Kalinič měl štěstí. Přidal se k dvojici sovětských důstojníků a v noci se s nimi dostal na druhou stranu. V rodném Saldoboši ho však nečekal šťastný návrat. Rodiče se vyděsili, že jejich syn přijel v československé uniformě a sovětské úřady ho zavřou. Po několika dnech proto odjel do Užhorodu a hledal cestu zpět.
„I když jsme měli zastupitelský úřad v Užhorodě český, to nebylo nic platný,“ vzpomínal. Sovětští úředníci mu řekli, ať uniformu svlékne a zůstane. Vojenská dovolenka z Prahy je nezajímala. Kalinič se nakonec spojil se dvěma dalšími nešťastníky. Jeden z nich byl Čech, který na zádech nesl dvouleté dítě. Převaděč je vedl zimní nocí. Když kolem projížděla sovětská jízdní hlídka, leželi schovaní pod křovím. Po více než osmi kilometrech chůze se dostali do Československa.
Z vlastní země musel znovu utéct
Kalinič se narodil roku 1924 jako občan Československa. Když na podzim 1944 vstoupil v Chustu dobrovolně do československé armády, počítal s tím, že se vrací republika, k níž nedílně patřila i jeho rodná země.
Takovou naději nesl do války spolu s dalšími Rusíny. V letech první republiky vyrostli jako Čechoslováci, chodili do československých škol a někteří sloužili v její armádě. Po maďarském obsazení Podkarpatské Rusi v březnu 1939 čelili represím, maďarizaci i povinné vojenské službě. Sovětský svaz se proto mnohým jevil jako útočiště: jedni v něm viděli slovanského spojence a cestu k boji za obnovení Československa, jiní idealizovanou zemi dělníků a rolníků, od níž očekávali lepší život.
Vasil Korol si později vybavil prostou obavu, která v jeho okolí panovala.
Místo slovanských bratrů gulag
Gymnazista Vasil Timkovič utekl roku 1939 se dvěma spolužáky. Věřili, že je Sověti přijmou a dovolí jim bojovat proti Maďarům. Hned za hranicí je však zadržela hlídka. Následoval Charkov, rozsudek za nedovolené překročení hranice a tři roky v Pečorlagu. Timkovič v polárním mrazu stavěl trať, která měla spojit Vorkutu s Moskvou.
Trať budovali ručně. „Říkali: ‚My postavíme železnici, pod každým pražcem bude ležet jedna mrtvola.‘“ Za splnění pracovní normy dostávali vězni větší příděl jídla. Kdo se však kvůli němu dřel nad své síly, často zemřel vyčerpáním. „To není otázka se najíst chleba. Otázka je přežití,“ vysvětloval Timkovič.
Podobně dopadl Korol z Volového. Do Sovětského svazu přešel v říjnu 1939, ještě před 17. narozeninami. Sovětský soud ho poslal do vězení a pracovních táborů. Také on kácel stromy a budoval železnici směrem k Vorkutě. V mrazu mu otekly nohy a nemohl sundat válenky. Když se mu chtělo usnout, vzpomněl si na starého legionáře z rodné vsi, který kdysi říkal, že umrznutí přichází jako spánek. Přinutil se proto k pohybu, aby neusnul.
Také Michal Demjan odešel na jaře 1940 se sedmi chlapci z Vyšného Vereckého. Místo lepšího života následovalo několik věznic a nakonec gulag za Uralem. Když se tři matky, mezi nimi i Demjanova, vydaly k hranici žádat návrat synů, Sověti zadrželi také je. Spolu s dalšími uprchlíky je odsoudili a odvezli na práci do Kazachstánu. Demjanova matka se po propuštění přihlásila do československé armády jako kuchařka.
Z lágru do československé uniformy
Od roku 1942, kdy na sovětském území vznikala československá jednotka, začala Moskva část vězněných Rusínů propouštět. Vasil Kolbasňuk, odsouzený po přechodu hranice k pěti letům nucených prací, se o náboru dozvěděl od táborového lékaře. Když do lágru skutečně přijeli českoslovenští náboroví důstojníci, vězni je přijali jako zachránce. „Najednou se otevřely dveře a ukázal se kapitán s rotmistrem. Nebudete věřit, my jsme klekli na kolena a prosili, ať nás vezmou,“ vzpomínal Kolbasňuk.
Podobnou proměnu z vězně v československého vojáka prodělal Korol. Ještě dopoledne poslouchal výhrůžky, že jakékoliv pochybení znamená smrt. Krátce nato se jej někdo zeptal, zda chce vstoupit do armády. „Já jsem nevěděl, jestli je to sen nebo co. Říkal jsem si: ještě dopoledne mi říkali, krok doprava – bude zastřelený, a tady mi říkají, jestli půjdu do armády.“ Když se dozvěděl, že se v Buzuluku organizuje československá jednotka, odmítl nabízený pobyt v zotavovně a žádal, aby jej poslali přímo k ní.
Korol při příjezdu do Buzuluku vážil pouhých třiačtyřicet kilogramů a zpočátku téměř nemohl chodit. Tři týdny proto strávil zotavováním. „Pak po třech nedělích už mě poslali na váhu. Už jsem vážil, tak mě odeslali ke kasárnám, tam mi dávali tu anglickou uniformu. No tak tam už potom začala vojna.“
Rusíni v první linii
Bez Rusínů by se československé vojsko v Sovětském svazu nemohlo rozrůst do síly schopné samostatného bojového nasazení. Při bojích o Kyjev a následném postupu pravobřežní Ukrajinou roku 1943 tvořili dokonce plné dvě třetiny celkového stavu. Také na počátku karpatsko-dukelské operace byli po Češích druhou nejpočetnější součástí armádního sboru.
Platili za skromné a houževnaté vojáky, zvyklé na těžkou fyzickou práci a nuzné životní podmínky. Nedostatečné vzdělání mnozí nahrazovali vysokou bojovou morálkou. Konkrétní příklad jejich odvahy nabízí vzpomínka Kolbasňuka na osvobozování Kyjeva. „Najednou za rohem vyjel proti mně německý tank. Já jsem na ten tank hodil tu flašku a v ten moment byl kouř.“ Když německá osádka opustila hořící obrněnec, českoslovenští vojáci ji zneškodnili a pokračovali v postupu. „Do dneška nevím, jak je možné, že jsem to dokázal,“ dodal Kolbasňuk.
Za každý úspěch platili Rusíni životy a zdravím. Korolovi zahynuli u Rudy během jediného střetu tři kamarádi z obsluhy děla. Na Dukle mu mina utrhla ruku. Kolbasňuk tam jako zástupce velitele čety utrpěl těžké zranění hlavy.
Pro Michala Demjana však služba v československém vojsku málem skončila už při jeho prvním nasazení u Sokolova v březnu 1943. Při útoku jej střela zasáhla do obličeje a paže. Po vyléčení očekával, že se vrátí ke své jednotce. Sovětské velení ale rozhodlo jinak.
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
AI asistent prohledává přepisy více než 30 000 hodin rozhovorů a nachází relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Bylo jedno, za koho bude bojovat
Z nemocnice ho poslali do sovětského náhradního pluku a potom k ženijní jednotce u Belgorodu. Později skončil u těžkého kulometu Maxim ve 44. gardové divizi a znovu se dostal na frontu.
Marně vysvětloval, že je československým vojákem. „Oni snad ani nevěděli nic o jednotce, tak zkrátka, že prý je jedno, kde budu bojovat. Za Sovětskej svaz,“ popsal. V sovětské uniformě bojoval v Bělorusku a na konci prosince 1943 byl podruhé raněn. Až poté ho odeslali zpět k československému vojsku.
Demjanův příběh předznamenal to, co se na Podkarpatské Rusi mělo odehrát po jejím osvobození na podzim roku 1944. Československá vláda považovala území za součást republiky a vyslala tehdy do Chustu delegaci ministra Františka Němce. Sovětské velení jí však nedovolilo volně působit v Užhorodu a Mukačevu, mařilo československé odvody a samo verbovalo do Rudé armády.
Podle dostupných odhadů bylo Sověty odvedeno patnáct až dvacet tisíc mužů, které po krátkém výcviku čekalo vržení do pekla závěrečných bojů druhé světové války. Téměř pět tisíc z nich se z fronty už nevrátilo.
O připojení se svobodně nehlasovalo
Rudá armáda převzala nad Podkarpatskou Rusí kontrolu ve druhé polovině října 1944. Už 26. listopadu požádal sjezd národních výborů v Mukačevu o spojení se sovětskou Ukrajinou. Zorganizovali jej však komunisté pod dohledem sovětských orgánů a NKVD, delegáti nevzešli ze svobodných voleb a návrh na referendum organizátoři odmítli. Připojení mělo i své stoupence, skutečnou vůli obyvatelstva však nikdo nezjišťoval.
„My jsme všichni vstoupili do [československé] armády s tím, že Československo bude znovu tou republikou z roku 1939,“ vzpomínal Kalinič. O budoucnosti jeho rodné země se však rozhodlo bez jejích obyvatel. „V pětačtyřicátým roce si to Rusové prostě sami zabrali,“ shrnul její osud. Československé vedení nakonec ustoupilo a 29. června 1945 podepsalo se Sovětským svazem smlouvu o odstoupení území.
Dva dny před návratem mu odvedli otce
Timkovič se po válce vydal do Skotarského, jakmile ho rodina vypátrala přes Červený kříž. Otce už nezastihl. Dva dny před synovým příjezdem ho odvedla NKVD a rodina se nedozvěděla, kde zemřel. Timkovič znal sovětské tábory příliš dobře, než aby v novém státě zůstal. Vrátil se do Československa, zatímco bratr a tři sestry zůstali za novou hranicí.
 se spolubojovníkem po válce. Sbírka pamětníka.jpg)
Odjet nemohl každý. Dohoda umožňovala žádat o československé občanství především Čechům a Slovákům, později také příslušníkům československého vojska a jejich nejbližším rodinám. Sovětské úřady však žadatelům odebíraly potravinové lístky, včas nezveřejňovaly podmínky a rozhodovaly, kterou žádost vůbec předají Praze.
Hranice se na konci listopadu 1945 téměř ze dne na den uzavřela. Lidé, kteří přijeli navštívit rodinu nebo zachránit majetek, zůstali uvnitř bez výjezdního víza. Řada nešťastníků pak za pokus přejít do Československa skončila na dlouhá léta ve vězení.
Ve spřátelené zemi
Korol se do Československa vrátil bez ruky, ale svého rozhodnutí nikdy nelitoval. „Já jsem za tu Československou republiku dával život,“ řekl. Komunistické Československo mu však vzalo možnost mluvit o tom, co mu udělal jeho nejbližší spojenec.
Když po válce žádal o byt, měl napsat životopis. Uvedl do něj, že byl tři roky vězněn na Sibiři. Úředník ho opravil: „Soudruhu, to nemůžeš psát, že jste tam byl zavřenej.“ Korol namítl, že po něm chtěli pravdu. Dostal tedy návod, jak má pravda v novém Československu znít.
