„Lidi se začali tak nějak přizpůsobovat. Najednou už nebylo moc chytré mluvit otevřeně. Cítila jsem, že se vrací to, co bylo před rokem 1968, i když jsem nemohla tušit, že sedmdesátá léta budou tak krutá, jak nakonec byla,“ popisuje Jitka Vrátníková atmosféru na začátku normalizace. Právě v této době, kdy se většina obyvatel Československa smiřovala s porážkou ideálů Pražského jara a sovětskou okupací, potkala svého budoucího muže a našla v něm spřízněnou duši, která se s tímto stavem smířit nemohla.
„Většina usuzovala, že Palach nebyl psychicky v pořádku…“
Poprvé se potkali na začátku roku 1969 úplnou náhodou na autobusové zastávce ve Františkových Lázních, kde Jitka byla pracovně jako zaměstnankyně experimentální psychologické poradny. Ujel jí autobus domů do Mariánských Lázní a na zastávce se dala do řeči se sympatickým mladým mužem.
Vyměnili si adresy, ale s dalším setkáním Jitka vůbec nepočítala. Jen několik dnů poté celá země strnula v šoku nad sebeupálením Jana Palacha. Jitku jeho čin zasáhl také, ale jinak než ostatní: „Když jsem o tom mluvila s lidmi ve svém okolí, všichni většinou usuzovali, že Palach nebyl psychicky v pořádku. Lidé truchlili, ale nikdo nemluvil o tom, co chtěl svým činem dokázat, o tom, že chtěl vyburcovat společnost.“
Své pocity si zapisovala a nenacházela nikoho, s kým by se o ně mohla podělit. Nakonec své zápisky dala do obálky a poslala je onomu mladíkovi z autobusové zastávky. Žádnou odpověď neočekávala. Ale asi za čtrnáct dní nato se ten mladík nečekaně objevil u ní v práci.
Její dopis měl s sebou: „Řekl, že až dosud nerozuměl svým pocitům, teprve když si přečetl můj dopis, pochopil, že to vidí stejně jako já. A tak jsme se seznámili a začali jsme společnou životní cestu.“
Mladé lidi vláčeli k antonům
Společně s budoucím manželem začali uvažovat o emigraci. V den prvního výročí okupace Československa 21. srpna 1969 se vydali do Prahy na zastupitelský úřad Německé spolkové republiky, aby si vyřídili víza.
Na Václavském náměstí se zúčastnili protestů proti okupaci. „To byl další velký šok, snad ještě horší než rok předtím,“ uvažuje Jitka Vrátníková.
Jitka se stala svědkem brutálního násilí proti demonstrantům: šiky Lidových milicí, obrněné vozy, slzný plyn. V jednu chvíli zůstala ochromena strachem strnule stát tváří tvář zasahujícím jednotkám. Kdosi ji odtáhl do Krakovské ulice, kde vběhli do dveří činžovního domu. Jejího přítele dav strhnul na jinou stranu a také se s jinou skupinkou ukryl v činžovním domě, kde je mladá žena pustila do jednoho z bytů: „Zpoza záclony jsme se dívali do vnitrobloku, jak tam na pavlačích mlátí lidi, kteří se neměli kam schovat. Hlava nehlava, krev stříkala. Já jsem zase viděla, jak mladé lidi vláčeli k antonům.“
Mladou dvojici tento zážitek ještě utvrdil v jejich rozhodnutí pro emigraci. Zvolili Kanadu, o kterou se Jitka zajímala už od dětství: když v roce 1959 Kanaďané přijeli do Československa na mistrovství světa v ledním hokeji, okouzlili ji svými barevně pruhovanými kabáty a od té doby Kanadu vnímala jako vysněnou zemi plnou barev.
Rozklepaná kolena na hraniční kontrole
„Naše přípravy byly velice naivní. Můj budoucí manžel měl garsonku, všechno zařízení rozprodal a tvrdil, že se bude stěhovat někam jinam.“ Na Západ se dalo vycestovat jenom na pozvání. Jitčin snoubenec ho získal od své švagrové, původem Němky, Jitka zase od Němce, který ji nedaleko Mariánských Lázní jednou svezl stopem.
Nakonec museli své přípravy poněkud uspíšit. Snoubencův bratr, který pracoval v bance, je v září 1969 totiž varoval, že stát zastavil vydávání deviz. Tušil, že se schyluje k uzavření hranic:
Devatenáctého září 1969 tedy Jitka se snoubencem čekali na nádraží v Chebu na vlak do Norimberku. Ve frontě na pasovou kontrolu předstírali, že se navzájem neznají. „Rozhodli jsme se, že před cestou se nevezmeme. Musela bych odevzdat úřední dokumenty a nový pas už bych nedostala.“
Pohraničníci každému ve frontě kontrolovali doklady a zavazadla. Někteří cestující pak mohli odejít na perón, jiné poslali do místnosti za zavřenými dveřmi. „Začala jsem se klepat. Kolena se mi třásla tak, že jsem rozvibrovala stůl, kterého jsem se dotkla. Silou vůle jsem se snažila tvářit, že o nic nejde,“ popisuje Jitka Vrátníková. Pod rozpáranou podšívku v kabelce vložila své školní diplomy a další dokumenty, přeložené do angličtiny. Podšívku ale nezašila, aby případně mohla tvrdit, že tam papíry náhodou zapadly. Do kabelky naskládala líčidla a jiné dámské propriety, které, jak doufala, pohraničníka odradí.
Pohraničník se jí během kontroly zeptal, proč má na sobě teď, v teplém září, zimní kabát. „Odpověděla jsem, že jsem z Mariánských Lázní a vracím se až za tři týdny, kdy u nás doma už může sněžit. Myslela jsem si, že se mi vůbec netřese hlas, ale můj muž mě později vyvedl z omylu.“ Muž v uniformě jí prohrabal kufr. Pak vzal do ruky kabelku a celou ji vysypal na stůl před sebe. „Hrátky osudu jsou neuvěřitelné, ty papíry nevypadly,“ konstatuje Jitka Vrátníková. Pohraničník znechuceně pohlédl na vysypané věci a poslal ji na nástupiště.
Její snoubenec se k ní za pár minut připojil. Dozvěděla se, že jeho ani nekontrolovali, pracoval jako strojvůdce a mezi pracovníky nádraží v Chebu měl spousty známých.
„Nikdy jsem nelitovala“
O necelé tři měsíce později, po přechodném pobytu v utečeneckém táboře v Zimdorfu, odjížděli do Kanady již jako manželé Vrátníkovi. V Kanadě si oba doplnili vzdělání, manžel začal pracovat v rozvíjejícím se IT oboru a novým technologiím se začala věnovat i Jitka jako zaměstnankyně společnosti Alcan na těžbu a zpracování hliníku.
Svého otce, který zemřel roku 1977, Jitka už nikdy neviděla, maminka ji však v Kanadě několikrát mohla navštívit. „Když maminka po jedné návštěvě odlétala domů, na letišti se mě zeptala, jestli bych odešla znovu, kdybych věděla, jak to všechno dopadne. Bohužel jsem jí musela odpovědět, že ano,“ konstatuje Jitka Vrátníková. „Nikdy jsem nelitovala, že jsem odešla.“ Emigrace ji podle jejích slov obohatila v mnoha směrech. Mimo jiné jí dala velkorysejší pohled na svět – bez rasismu a xenofobie.
