Na hrobech politických vězňů ve Valdicích orají traktory. Leží tam i český filmař 

Bývalý trestanecký hřbitov s oběťmi komunistických procesů z 50. let leží na dohled od severní zdi valdické věznice. Byl založen před 140 lety a komunisté jej úředně zrušili v roce 1983 s argumentem, že se jedná o trestance, o něž příbuzní nejevili zájem. To ale není pravda. Například Martina Libal (1961), vnučka spisovatele, scenáristy a herce z éry němého filmu Lomikara Kleinera (1887–1951),  kterou Paměť národa dohledala v Göteborgu ve Švédsku, o osudu místa, kde zemřel spočinul její dědeček, nevěděla a nesouhlasí s tím, aby se na jeho hrobě oralo. Navíc podle dochovaného telegramu z věznice se ani její babičky Marie Kleinerové nikdo z věznice neptal, kde si svého muže přeje pohřbít – datum již naplánovaného pohřbu na trestaneckém hřbitově totiž bylo rovnou v telegramu se zprávou o jeho smrti, zemřel 28. prosince 1951. Kleinerová přitom ještě na začátku prosince téhož roku žádala věznici o mimořádnou návštěvu svého nemocného manžela, chtěla mu předat balík k Vánocům.    

Správa věznice nechala Lomikara Kleinera pohřbít dva dny po odeslání telegramu 31. prosince 1951 v devět hodin. Pro rodinu ze 120 km vzdáleného Děčína tak bylo takřka nemožné uvědomit širší okruh přátel a kolegů, to byl ostatně zjevný záměr režimního aparátu. Komunistický režim odsoudil Lomikara Kleinera v politickém procesu vedeném proti osmnácti lidem. Záminkou bylo, že Kleiner napsal jakýsi dopis a údajně připravoval k režimu kritický časopis, za to ho režim v prosinci 1949 poslal na patnáct let do vězení. 

Martina Libal: Kleinera podle spoluvězně uškrtil bachař 

„O tom, kde je pohřbený dědeček z matčiny strany, jsme doma nemluvili, takže jsem ani nevěděla, že babička tu informaci měla,“ napsala Paměti národa Kleinerova vnučka poté, co se seznámila s jeho osobním spisem, který jsme jí zaslali. „Ale o Československu jsme mluvili a věděla jsem, že dědeček zemřel ve vězení,“ dodala Martina Libal.

Jak se dále svěřila, o oficiální příčině smrti svého předka pochybuje. „Myslím, že napsali ‚infarkt‘, ale babička se později dozvěděla od jednoho z jeho spoluvězňů, že oficiální příčina je lež a že mého dědu uškrtil bachař. Pravdu se už asi nedozvíme,“ dodala s tím, že jméno dotyčného spoluvězně nezná. „Mluvili jsme i o mém dědečkovi z otcovy strany, který nás ve Švédsku několikrát navštívil. Také on byl asi jedenáct let ve vězení,“ rozvedla v anglicky psaném mailu emigrantka, která do Švédska přijela s rodiči a bratrem Adamem jako tříletá v roce 1969. Cestovali přes Finsko, kde její otec hrál v hudebním duu. Babička za nimi přijela o rok nebo dva později. Martinin druhý dědeček, protinacistický a protikomunistický odbojář JUDr. Alois Líbal (1897–1977), skutečně strávil deset let ve vězení a po propuštění na amnestii v roce 1960 pracoval jako topič. 

Do důstojného hrobu až napodruhé 

Archivářka PhDr. Alena Šimánková pokládá v Národním archivu v Praze na stůl vězeňskou Knihu zemřelých, osobní spisy politických vězňů z 50. let a plán hřbitova. Dokumenty, které s její podporou během mnohaletých rešerší k trestaneckému hřbitovu u Valdické věznice objevil společně s kolegyní Alenou Kafkovou historik PhDr. Aleš Kýr z Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR. 

Ze zmíněných tří historických pramenů snadno vyčteme, kde čí ostatky leží. A korespondence dochovaná v osobních spisech politických vězňů dokazuje, že režim pozůstalým skutečně neumožnil, aby svým blízkým vypravili pohřeb. V mnoha případech posílali zprávu o úmrtí až po pohřbu nebo vdově po politickém vězni tělo výslovně odmítli vydat. Byl to případ vězně doc. Ing. Miloše Horny, Dr., bývalého náměstka vrchního ředitele Národní banky československé a docenta Vysoké školy hospodářské. Režim jej v listopadu 1949 poslal na patnáct let do vězení. Důvodem mělo být to, že se za ním údajně stavilo několik bývalých poslanců Národně socialistické strany, jimž Horna následně prý napsal posudek z oboru měnové politiky, který mohl tvořit střípek v programu potenciální opoziční strany. 

Paměti národa se na pražské adrese podařilo zastihnout obě jeho dcery Denisu (1940) a Theu (1948), které sdělily, že jejich otec byl pravděpodobně v 80. letech exhumován a dodatečně pohřben na Olšanských hřbitovech, v jejichž databázi je také uveden. „Jsem ráda, že se tomu někdo věnuje a že se snaží věci napravit,“ ocenila práci historiků Denisa Hornová. Jediná do té doby badatelům známá exhumace z valdického trestaneckého hřbitova byla ta z roku 1968, kdy byly mimořádně exhumovány ostatky salesiánského kněze P. Vojtěcha Basovníka (řada XIV, hrob 19), aby byly uloženy na hřbitově v rodných Polešovicích.

Záminky pro šikanu

Ke zkušenostem s komunistickou totalitou se už ani jedna z dcer Miloše Horny nechce vracet. „Byl to úsek našeho života, který byl opravdu těžký, v rodině jsme byli zvyklí o tom příliš nemluvit, abychom na sebe nepřivolali další pronásledování, a mlčení o tom jsme zřejmě přenesli i do pozdější doby,“ vysvětluje Denisa Hornová. „Člověk je rád, že tu dobu nějak přečkal a že z ní vyšel mentálně zdráv,“ uzavírá její sestra Thea.

Při pohledu do osobního spisu Miloše Horny vidíme ty roky marné naděje i šikany. Bachaři ho zhodnotili jako mírného a ukázněného. Odborník a vzdělanec, který mluvil česky, německy, rusky, italsky, anglicky a francouzsky, zde navlékal špendlíky a vlásenky. Normu plnil na sto procent. „Za dobu, kterou byl ve výkonu trestu, prokazoval svojí prací a svým chováním částečné polepšení, avšak nedostatkem jeho bylo, že po stránce politické se neprojevil,“ napsali jeho věznitelé do posudku pro zamítnutí odvolání v roce 1957. Neodpustili si ani šikanu pod banálními záminkami. V hlášení ke kázeňskému řízení ze srpna 1957 stojí: „Odsouzený neudržuje své lůžko v pořádku. Měl pod slamníkem prach. Trest: důtka s výstrahou.“

Miloši Hornovi zamítli odvolání, nepustili ho při amnestii v roce 1955 a o dva roky později zamítli i žádost o podmínečné propuštění po osmi a půl letech ve vězení. Poukazoval na to, že má dvě nezaopatřené děti (devět a sedmnáct let), a uvedl obsáhlý výčet vážných zdravotních obtíží včetně kardiovaskulárních. Ve Valdicích ho ale věznili až do jeho smrti 8. listopadu 1958.

V osobním spise Miloše Horny najdeme společnou fotografii obou dcer, mladší Thee na ní mohou být nanejvýš dva roky. Jak nám vysvětlila, každý vězeň směl mít u sebe pouze jednu fotografii. Když Miloš Horna dostal druhou fotku, na které děti byly již starší, tu první, kterou měl u sebe, mu bachaři vzali a založili do spisu. Druhá z těch fotografií tam ale není. Marie Hornová po manželově smrti žádala věznici, aby jí vydala dopisy, které manželovi za léta jeho věznění poslala. Věznice to však odmítla a korespondenci zlikvidovala. 

Kněz: Samozřejmě, že ten hřbitov existuje, ta těla tam jsou!

Paměť národa se na pole se zaoranými hroby vypravila spolu s bývalým vězeňským kaplanem a disidentem Josefem Kordíkem z fary v Železnici a regionálním historikem Pavlem Kracíkem. Pozemek někdejšího hřbitova 1470/2 v katastru Těšína v obci Železnice u Valdic splynul pod náporem pluhů s okolními poli. S pomocí GPS bylo ale snadné dojít přesně k místu někdejšího vstupu na hřbitov. 

Samozřejmě zde žádné kosti nenajdete, v listopadu 2025 byly patrné jen zaorané zbytky kukuřice. Ani hloubková orba nasazená v 60. letech, která zasahovala 40 cm pod povrch, lidské ostatky ale nemohla zasáhnout. Hrobové jámy, do nichž se ve 20. století pohřbívalo, byly hlubší, takže by je dodnes bylo možné identifikovat. „Pokud by se odkryla ornice a část podorničí, ve sprašovém podloží by se rýsovaly černé pravidelné hrobové jámy,“ potvrzuje historik Kracík. 

Přísně archeologickou terminologií jde podle Kracíka o zaniklou lokalitu a podle úřadů na tomto místě dokonce ani žádný hřbitov není. To tvrdí i šéf Oddělení pohřebnictví na Ministerstvu pro místní rozvoj Tomáš Kotrlý. „My nejsme zodpovědni za to, co je zrušeno,“ odkazuje na příslušnou legislativu. Kněz Josef Kordík se ale s tímto výkladem neztotožňuje. „Samozřejmě, že ten hřbitov existuje. Ta těla tam pořád jsou,“ oponuje v podmáčeném oraništi sto padesát metrů od zdi věznice. 

Pozemek úředně zrušeného hřbitova můžete přesně rozpoznat. V katastrální mapě je stále veden jako samostatný pozemek 1470/2. Na letecké mapě z roku 2012 umístění hřbitova jasně odhaluje jiný barevný odstín vegetace. A po zvolení zobrazení katastrálních dat se hranice barevně odlišného místa přesně kryjí s hranicí pozemku zaoraného hřbitova. Na plánu hřbitova je zakresleno přibližně čtyři sta hrobů, od jeho založení v roce 1886 do uložení posledního těla v roce 1960 na něm podle Knihy zemřelých věznice pohřbila na 2250 lidí. „Po uplynutí takzvané tlecí doby byly do každého hrobu ukládány další ostatky,“ vysvětluje nesrovnalost historik Aleš Kýr.  

Hřbitov měl katolickou, evangelickou a židovskou část. „V posledně jmenované bylo pohřbeno osm vězňů, kteří zemřeli v letech 1886–1942. Jejich jména a důvod uvěznění lze dohledat v Knize zemřelých,“ upřesňuje historik. 

Zodpovědnost Státního pozemkového úřadu 

Majitelem pozemku s tisíci lidských ostatků včetně těl politických vězňů je stát. Za jeho držení v půdním fondu a pronájem jako orné půdy tak zodpovídá Státní pozemkový úřad (SPÚ). Vedoucí oddělení správy majetku státu Krajského pozemkového úřadu pro Královéhradecký kraj Pavel Fajfr si k pozemku hřbitova o rozloze necelých čtyř hektarů vyžádal podrobné informace, přislíbené vyjádření ale redakci zatím neposlal. „SPÚ je vlastníkem a on samozřejmě může pozemek naší společnosti vypovědět,“ potvrdila mezitím Petra Chvalinová ze Zemědělské společnosti Radim, která má k pozemku zrušeného hřbitova smlouvu se státem a poskytuje jej k hospodaření místnímu rodinnému Statku Kříž.

Vratislav Kříž věděl, že pod ornicí je hřbitov, ale nevěděl, že tam leží i političtí vězni. Hospodář, který říká, že jeho rodině komunisté zabavili 15 hektarů půdy, bere zprávu vážně. Vratislav Kříž mladší nám sdělil, že na místě z pietních důvodů zřejmě přestane hospodařit.  Je na místě dát statkáři čas, nemůžeme čekat, že s obděláváním půdy na tomto místě přestane ze dne na den. Koncepčně situaci může ovšem vyřešit jedině stát. Bylo by nepřijatelné, kdyby na místě posledního odpočinku obětí minulého režimu vydělával pronájmem a nechával tam pěstovat plodiny.  

Jako nejvhodnější řešení se nabízí proměnit místo v louku se stromy a doplnit ji informační tabulí. „Lze souhlasit s návrhem předsedy MNV z roku 1983, který navrhoval využít plochu ke krajinotvornému účelu,“ připomíná Aleš Kýr, který se spolu s kolegyní Alenou Kafkovou vězeňským hřbitovem ve Valdicích zabývá s přestávkami už 20 let. „Oba bychom si přáli, aby byl na vhodném místě alespoň instalován informační panel pro připomenutí zrušeného vězeňského hřbitova a hrobů politických vězňů z let 1950–1960,“ dodává historik.