V létě 1948 se v obcích Moravskoslezských Beskyd necítili komunisti a udavači StB bezpečně. Šířila se zvěst, že v horách se utábořili zbojníci, kteří přepadají soudruhy a likvidují je. Skutečnost byla trochu jiná. V beskydských lesích dva letní měsíce roku 1948 tábořila protikomunistická skupina sedmi mladíků ve věku 17 až 21 let.
Ozbrojeni samopaly se 30. července 1948 za tmy vypravili za horlivým komunistou, hajným Slívou. Pohrozili mu, že ho odprásknou, jestli hned druhý den nepožádá o přeložení. Uposlechl. Ale také incident nahlásil. Do týdne členové odbojové skupiny Portáš–Jánošík seděli za mřížemi. Jejich velitel Miloslav Komínek u soudu dostal dvacet let.
Miloslav „Milo“ Komínek se narodil 20. června 1926 v rodině hutního mistra Josefa Komínka, zaměstnaného ve válcovnách ve Frýdku-Místku, a jeho ženy Marie. Vyučil se strojním zámečníkem a kinooperatérem (promítačem filmů), jeho vášní se stala gymnastika a akrobacie.
V nepoužívaném sále jedné hospody si s přáteli natáhli lano a naučili se na něm balancovat. Stal se žákem Masarykovy letecké ligy, začal létat, měl za sebou mnoho parašutistických seskoků. Své nadání a zkušenosti využil a stal se vyhledávaným leteckým akrobatem a filmovým kaskadérem. Jeho asi nejslavnější artistické číslo: hrazda pod letícím letadlem, na které různě balancoval. Vystupoval v Evropě, Asii, Africe i Austrálii.
Postřelen do břicha při útěku
V březnu 1948 mu již komunistické úřady nevydaly cestovní doložku, bez které nemohl za hranice: „Měl jsem uzavřenou smlouvu, že ve Spojených státech natočím dva letecké filmy. Nezbylo mi nic jiného než utéct. Vydal jsem se se studenty přes hranice u Tří seker. V Mariánských Lázních jsme vystoupili z vlaku a šli pěšky,“ popisuje Komínek, který ve tmě padl pohraničníkům přímo do náruče.
Vojáci stříleli podle sluchu a ve tmě náhodou zasáhli Komínka. Nacházel se asi kilometr od německé hranice. Jednalo se o čistý průstřel břicha. Studenti zraněného Komínka odnesli do nedaleké usedlosti:
„Tady jsem se probudil ve stodole na patře na slámě. Nade mnou se skláněl doktor a sedlák s manželkou. Když jsem viděl, jaký mají strach, bylo jasné, že se tam dlouho zdržet nesmím,“ vzpomíná Komínek, který se po deseti dnech vytratil do tmy i se svojí aktovkou, kde měl tři granáty a pistoli.
Přecenil své síly. Zcela vyčerpán se zhroutil několik set metrů před čárou. V té chvíli netušil, jak daleko se nachází, proto se doplazil k nějakému stavení, kde požádal o pomoc. Slovenský osídlenec pohraničí ho vzal do tepla, zatímco jeho manželka doběhla pro SNB.
Co je to za chlapa?
„Zatkli mě a odvezli na stanici pohraničního úseku v Broumově, kde mě dotloukli. Když jsem ležel na zemi ve zvratkách a ve všem, co z člověka vyjde vrchem i spodkem, stojí nade mnou nějaký kapitán. Říká mi důvěrně Milošů, kope do mě. Pomyslím si: ,Co je to za chlapa?!‘ A pak si vzpomenu! ,Pane Bože, vždyť to je tatínkův bratranec!‘,“ vzpomíná Komínek na příbuzného – kapitána Jana Mokrého, oblastního velitele StB, oblečeného jako gestapák v koženém kabátě.
Mokrý vydal rozkaz, aby zbitého a nemocného Komínka převezli do Prahy do Bartolomějské 4 na hromadnou celu. Po několika dnech ho tu znovu brutálně vyšetřují až do nečekané amnestie.
Po dvou měsících věznění ho nečekaně propustili v červnu 1948, když se stal Klement Gottwald prezidentem: „Byla to podvodná amnestie. Protože jedněmi dveřmi se pouštělo, druhými zase přiváděli ty lidi zpátky. Nemohl jsem tomu uvěřit, že budu svobodný. Dostal jsem ale moták od přátel, abych se nezdržoval, nešel domů, ale počkal na Dolním náměstí,“ vypráví Komínek, který se skutečně sešel s jedním důstojníkem generálního štábu a přítelem. Nabídli mu pomoc.
„Buďto prý mohu jít znovu za hranice, může to vyjít, nemusí to vyjít, anebo mám jít do hor, protože je znám. Tak jsem se rozhodl jít do těch hor a připojil se k odboji,“ popisuje Komínek, jak se dostal do Moravskoslezských Beskyd k odbojové skupině Portáš–Jánošík. Stal se jejich velitelem a nechal si říkat kapitán Miko.
Komínek a jeho společníci měli každodenně sledovat tzv. Jablunkovský průsmyk spojující Moravu se Slovenskem. Shromažďovali informace o přesunech techniky a vojáků a předávali je do tzv. mrtvé schránky. Budovali také síť informátorů a spolupracovníků v místních vesnicích. Očekávali vypuknutí třetí světové války a zde v horách se připravovali na partyzánský boj: „Nic z toho se nepodařilo. Všude jen zrada, zrada, zrada. Snad každá skupina byla shozená,“ smutně vzpomíná Milo Komínek, který se svými přáteli tenkrát v horách provedl pouze dvě ozbrojené akce.
Horlivec dostal lekci
Ve své knize „I pod oblohou je peklo“ detailně popisuje přepadení hajného Slívy. Od svých spojek se dozvěděli, že komunista Slíva spolupracuje s těšínskou StB, na vlastní pěst prý pátrá v horách po lidech, kteří zde našli dočasný úkryt.
„Je jasné, že tento horlivec musí dostat řádnou lekci,“ píše Komínek v knize. Nejdříve přestřihali telefonní vedení k hájovně. Komínek se ukryl v křoví na dohled. Vyslal zaklepat na vrata hájovny dva své kumpány. Otevřela žena s malým dítětem v náručí. Cože prý otravují takhle brzo ráno a že hajný není doma. A zabouchla jim před nosem.
Najednou se za nimi objevil Slíva s namířenou flintou a nepříjemným tónem se vyptával, cože tu chtějí?! Komínek duchapřítomně vyskočil z křoví a klidným sarkastickým hlasem k přátelům pronesl: „Nechte toho, on tu chrápe, a tam mu hoří les!“ „Kde hoří?!,“ polekal se Slíva a sklonil pušku. V tu chvíli na něj Komínek namířil samopal schovaný pod pláštěm. A nařídil hajnému, aby šel s nimi hlouběji do lesa:
„Třese se jako huspenina a škemrá o život, má prý ženu a dítě. Asi bude hrdina, jen když má pušku a stojí proti bezbranným horalům, kteří sbírají dřevo anebo lesní plody. Je mi z něj na nic. Jasně a srozumitelně mu říkám, že se mu nic nestane, ale že musí okamžitě zítra na lesní správě požádat o přeložení do jiného revíru. V případě, že tak neudělá, nebude už pak jiná možnost, než ho přesvědčit, že to udělat měl,“ píše ve své vzpomínkové knize Milo Komínek.
Hajný prý hned následující den požádal o přeložení, ale nahlásil i loupežné přepadení. Vyšetřujícímu příslušníkovi SNB tvrdil, že mu kluci ukradli všechny jeho pušky. Esenbák nejspíš patřil ještě do staré školy a nezajímalo ho, že Slíva je členem KSČ a spolupracovník StB. Obvinil ho z podvodu, protože v hájovně pušky objevil. Slíva údajně několik dní strávil za mřížemi. Vedle toho se rozběhlo rozsáhlé pátrání po Jánošících v Beskydech.
Střílel proti esenbákům, dostal kulku do nohy
Za osm dní po incidentu se Slívou navštívil místní policejní stanici jeden z odbojářů Pavel Turoň s tím, že chce udat své druhy. Četa příslušníků SNB pak vyrazila do hor se psem. „V mojí skupině jsme měli zrádce. Ukradl mi mapu, kde jsem měl zakresleno, kde táboříme. Ten udavač ji donesl na Státní bezpečnost. A tím nás dostali. Pomohl jim pes, doteď vím, jak se jmenoval – Korda, a dovedl je přímo k nám. A začala palba. Dostal jsem to do nohy, tak jsem se tam složil,“ popisuje Komínek.
Sám vystřílel ze samopalu přesně devět ran, jak se uvádí v policejních dokumentech. U soudu byl obviněn – byť přímo nikoho nezranil – z pokusu o vraždu a podle zákona 50 z roku 1923 za zločin úkladů proti republice. Dostal dvacet let vězení.
V září a na začátku října 1948, kdy probíhalo soudní přelíčení, ještě neplatil zákon o ochraně republiky 231/1948, podle kterého by nejspíš čekal na Komínka trest smrti za velezradu. Jeho přátelé ze skupiny dostali deset, pět a tři roky vězení. Milo Komínek, velitel skupiny, který si nechal říkat kapitán Miko, dostal nejvyšší trest. A seděl až do května 1965. Ve vězeních a lágrech strávil takřka celé své mládí – sedmnáct let svého života.
Ve svých vzpomínkách Komínek popisuje brutální způsoby a chování dozorců a vyšetřovatelů. Nejednou jeho výslech končil v bezvědomí. Na dvaadvacetiletém klukovi, který se při zatýkání bránil střelbou, si estébáci vybíjeli vztek.
Zachránil ho prý vězeňský německý lékař Dr. Titzl, vězeň odsouzený za kolaboraci s nacisty, který u něho zjistil vnitřní krvácení. Po soudu putoval na Bory, prošel Leopoldovem, Mírovem, Valdicemi, krátce rubal uran na jáchymovské Rovnosti, než ho těžce zmrzačil zával, a vrátil se do Leopoldova.
Soudruhy provokoval i při propouštění z vězení
Podle soudních dokumentů nacházejících se v Národním archivu se dočítáme, že se choval vzdorovitě, nezlomeně, dozorci ho hodnotí jako vězně, u kterého se převýchova nepodařila. Minimálně – podle dochovaných hlášení – byl pětadvacetkrát trestán korekcí, ztrátou výhod korespondence, návštěv, sníženou porcí stravy a izolací od ostatních vězňů.
Milo Komínek vyšel z vězení po sedmnácti letech takřka jako mrzák. Na šachtě mu zával zlomil bederní páteř, trpěl zánětem žaludku, několikrát měl zlomenou ruku, prostřelené břicho a nohu ze zatýkání.
Během závěrečné procedury ho dozorci jako každého propouštěného vězně přinutili podepsat tzv. mlčenlivost: „Prohlašuji, že zachovám naprostou mlčenlivost o všem, co jsem se během výkonu trestu dozvěděl…“ Než Milo Komínek podepsal, odvážně připojil dovětek: „Vyjma zločinů proti lidskosti.“
V roce 1968 emigroval přes Rakousko a Švýcarsko do Kanady. V Torontu vydával noviny, časopisy a knihy. V roce 1974 byl zvolen viceprezidentem „Canadian Journalist Clubu“, sdružujícího přes 160 časopisů, novin, rozhlasových a televizních vysílání různých národností v Kanadě. Po roce 1989 se vrátil domů. Založil regionální redakci časopisu „Svědomí-Conscience“, vydával časopisy „Naše hlasy“ a „Vězeň“.
Zemřel dne 25. května 2010 ve věku nedožitých čtyřiaosmdesáti let.
