Člověka poznáme podle všeobecného chování, chůze, kroků, pohledu z očí do očí, či pohledu těkavého, mnohé nám napoví komunikace, názory na život, člověka poznáme podle písemného vyjadřování, rukopis otevírá prostor pro grafologa,- ruce, nehty, osobní vkus – jsou jistým barometrem odhadu zdraví duše i těla, každý člověk má denně 24 hodin k dispozici pro sebe samého, svoji obživu, rodinu, spánek, záliby, mezitím je prostor vzduchoprázdna promarněných hodin ….., ale i odpočinek patří do rozpočtu ČASU.
Téměř každý člověk má přátele, bližší, vzdálenější kontakty, díky moderní technice je nám dopřáno, abychom vztahy nerušili, ba naopak! Telefony či mobily, computery s možností telefonu, video-telefonu, SMS-ky – případně dopisy vytištěné úhledným písmem počítače, na skutečně posledním místě…vysoce ceněné ručně psané pohlednice, třeba i dopisy.
I tato komunikace 21. století vyžaduje ČAS… ale ano! Využíváme velkou měrou těchto možností, očekáváme naopak odpověď, ozvěny v telefonu, odpovídáme na SMS – zprávy.
Ruku na srdce! Osobní setkání?! Stojí mi to za to ujet xxx kilometrů, abychom se viděli, pohovořili, zasmáli, utěšovali – třeba i vyfotili? Pozvat přátele? ČAS jsou peníze, řekl kdosi dávno před námi, zřejmě také uvažoval o ČASE jako takovém. Setkat se – to znamená věnovat ČAS. Pomáhat v radosti i nouzi, znamená darovat ČAS.
Jenže zde je řeč o vyváženosti ČASU, setkáváme-li se, vyvažuje se ČAS obou stran, komunikace – vzájemné střetnutí – shledání – představuje orloj oboustranný – můžeme si dovolit navštívit časově hodně vytíženého člověka? Jedině na pozvání, ohlášení návštěvy, oboustranné dohodě…
ČAS života je ČASEM, který se neustále krátí, filosofie ČASU, věčnosti, patří pod pojem ŽIVOT, jen v mezičase si uvědomujeme cenu ČASU, dokážeme se zastavit, v duchu poděkovat právě za darovaný ČAS…
Mnoho mladých, vzdělaných lidí, žáci, studenti, vysokoškoláci mi věnovali svůj ČAS na besedách tím, že pozorně naslouchali, následně na téma komunikovali, měli otázky – vznikl mezi námi dialog v rámci vzájemného ČASU. ČAS mi věnovali profesionálové, odborníci na historii, přátelé, kteří si váží svobodného života v demokratické zemi, lidé, s kterými jsem se střetávala náhodně na různých akcích KPV, projektu Člověk v tísni, MENE TEKEL, Ústav pro studium totalitních režimů, se studujícími mladými historiky, fungujícími pod webovými stránkami, perfektní kantorky a páni kantoři základních i středních škol, profesoři vysokých škol.
ČAS mi věnovali moji příbuzní – a to hned několik generací. Vždy a kdekoliv, měly pro mne ČAS všechny mé různé přítelkyně, Židovky, polo Židovky, Čecho-Švédky, Australanky, Češky, Němky, Rakušanky……
Darovaný ČAS v rodině muklů a holčiček je darem samozřejmým, vyhledáváme se navzájem, loučíme se těžko – tam je silné pouto vztahů, tam se nehledí na ČAS.
Citlivé, odborné natáčení při dlouhém interview mi před mnoha lety rozvázalo jazyk, ukázalo cestu správným směrem, publikovat v rámci novodobých dějin o totalitě komunismu, ale i totalitě nacismu. A to v době, kdy se věnoval ČAS spíše známým osobnostem – z vojenského, politického prostředí.
Dobří přátelé mi věnovali po léta svůj ČAS – aniž bych jmenovala, vzpomínám na cestu autem severočeským krajem, kde jsem vyrůstala – o desítky let později jsme společně probádali Krušné hory, kde pamatuji léta dospívání – lyžování – vztah k přírodě, dřevěné chalupě na malé osadě.
Cesty všelijaké s přítelkyněmi z kriminálů – záznamy do paměti bez tužek, bez papíru – vznik fiktivních rodin do konce našich životů. Pozvání z Hořic do Drážďan, jeden celý den byl smysluplně využitý společnými zájmy.
Nedalo se odmítnout pozvání před velkou bránu na Borech – cestou ještě do Sv. Jana pod Skalou. Dosti pravidelné auto servisy blízkých přátel z Teplic, z východního kraje, kde žiji na velké společné akce, ke kterým jsem mohla zpracovat dokumentaci, servisy na okraj Vysočiny až pod vánoční stromky velkorodiny – všem děkuji, že mi ulehčili mít či už nemít vlastní volant u auta. Kdokoliv zazvoní u mých dveří je ochoten přinést svůj ČAS, každé návštěvy si cením – děkuji!
Bylo napsáno v roce 2009 – osobní jména přepracována. V září 2020 daruji do Magazínu Paměti národa. Prosím čtěte dál, čas se jako by zastavil, ale narozeniny slavíme – léta nám přibývají – ale…
Píšeme rok 2020. Při ruce máme roušku odborně či všelijak ušitou, má chránit naše ústa a nos – osobně ještě navléknu gumové rukavice, aby mi užívání časté desinfekce uchránila nehty.
Většinou si nepodáváme ruce, dotýkáme se lokty, k tomu přidáme úsměv na omluvu. Máme dodržovat jisté odstupy, není doporučeno zblízka dýchat na své spoluobčany. Čteme pozvánky na různá setkání, výstavy, křtiny knih, na svatby, předpokládám, že maškarní plesy v zimě nebudou – pod rouškou beztak maskujeme gesta, úsměvy či skleslé kouty úst.
Nakonec pozvánky postupně odkládáme, ani si nehodláme pořizovat novou garderobu, nic takového netěší to, abych vyzkoušela před velkým zrcadlem v obchodě, zdali mi jde barva k pleti, zdali si mohu dovolit výstřelek módy, na to skutečně není správná doba. Ráno si mohu přečíst novou číselnou statistiku poletujícího víru.
Ani nemohu radit maminkám s výchovou bontónu – podávání ručičky, k tomu přidávala moje generace ještě „bukrle“, jakási dívčí poklona, nádherné gesto dobře vychovaných holčiček. Ruce se nepodávají – kliky u dveří se nečistí, už dávno nejsou mosazné.
Docela je mi líto všech, kteří by se chtěli z lásky obejmout. Náš kultivovaný Svět postrádá mnohé, co nás hladilo po duši – drsné způsoby snad nevytlačí naše gentlemany.
Rčení rozené optimistky: „Snad bude opět lépe!“
Hana Truncová
