Jaro roku 1953 bylo významné hned z několika důvodů. Pátého března zemřel generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu, diktátor Josif Vissarionovič Stalin. Devět dnů nato si smrt přišla pro československého prezidenta Klementa Gottwalda. A sedmého března někteří lidé slavili výročí narození Tomáše Garrigua Masaryka. Občané Prostějova k němu měli vřelý vztah – prvorepublikový prezident jejich město dvakrát navštívil.
Vina nesměla ležet na dělnících
Snaha prostějovských uctít Masaryka sahá až do roku 1921, kdy tehdejší významný podnikatel a ministr veřejných prací František Kovářík věnoval 20 000 korun na postavení pomníku. Vedení Prostějova vyhlásilo soutěž, kterou vyhrál návrh sochaře Otakara Španiela a architekta Františka Gahury. Tvořilo jej sousoší s postavou TGM a vítězným sloupem s reliéfy připomínajícími domácí a zahraniční odboj. Odhalení sochy však v roce 1938 zmařily události mnichovské dohody.
Pomník pak byl po celou dobu druhé světové války zakopán v zemi, k jeho slavnostnímu odhalení došlo až 27. října 1946. Necelé dva roky nato se vlády v Československu chopila Komunistická strana Československa, která vzniku pomníku demokratického prezidenta nepřála, a bylo rozhodnuto, že pomník musí zmizet.
K tomu došlo až o pět let později, kdy jej za tmy odstranili vojáci a příslušníci Státní bezpečnosti. Velká část Prostějovanů na tento čin reagovala rozhořčeně. U prázdného podstavce probíhala celý den demonstrace a v podvečer již bylo na náměstí okolo pěti tisíc lidí. V nočních hodinách pak demonstranti zaútočili na radnici a obsadili ji. Po zásahu armády, Lidových milicí a Státní bezpečnosti stanulo před soudem čtyřicet šest lidí, z nichž jenom tři nebyli pravomocně a nepodmíněně odsouzeni do vězení.
Problém spočíval v tom, že velká část protestujících patřila k dělnické třídě, což se komunistické straně nemohlo zamlouvat – bylo by pro ni absurdní, kdyby se dostala do křížku s dělnickou třídou, jež byla „vládnoucí pěstí“ Československa. Hledali se noví viníci a nešlo se pro ně daleko. Studenti maturitního ročníku Gymnázia Jiřího Wolkera přece položili k Masarykovu pomníku květiny…
U Stalinových vousů!
Olga Čermáková, jejíž příběh jsme zaznamenali v roce 2018, byla jednou ze studentek postihnuté třídy: „V roce 1953 jsme cítili veliký tlak i ve vyučování, protože najednou jsme se dozvídali, že to, co bylo dříve dobře, tak všechno je najednou špatně.“ Studenti tím spíše cítili potřebu přihlásit se k humanistické demokratické tradici. Složili se na kytici, kterou chtěli položit k Masarykově soše.
Přestože uběhly jen dva dny od smrti Josifa Stalina a komunisté vyhlásili státní smutek, spolužáci se 7. března 1953 sešli ve slavnostním oblečení. Na tento den vzpomíná Olga Rozehnalová, další pamětnice, kterou jsme natáčeli letos v červnu: „Učitelka nás viděla ve svátečním, a protože bylo výročí Masarykových narozenin, poslala nás – ať nejsme moc vidět – hrabat listí na školní zahradu.“
„V ten den vyšla v novinách Stalinova fotka. My holky jsme hrabaly a kluci zapálili oheň s pomocí těch novin a volali na nás: ,Pojďte se podívat, děláme suchou destilaci Stalinových vousů!‘“
Vyloučeni
Nikdo z nich netušil, že vše pozoruje a bude si pamatovat jeden spolužák – Květoslav Králík, syn vlivného milicionáře. Do třídy přišel krátce po zahájení školního roku, kdy bez jakéhokoli vysvětlení nahradil jiného spolužáka.
„A on ty naše protistátní hovory přednášel doma panu otci a ten to donesl až na Státní bezpečnost. Zčistajasna přišli do školy dva chlapi, náš třídní šel mezi nimi a klepal se jako ratlík. Začali vyslýchat, ale bylo jasné, že stejně už všechno vědí. První rezultát byl, že s nimi půjdou Tonda, Olina, Míla a Miloš – jejich rodiče byli v nepřízni režimu. Byli inteligence, která komunistům vadila, taková ta buržoazní vrstva, advokáti, lékaři, a tatínek Oliny [Olga Čermáková] byl evangelický farář. Spolužáci s nimi museli odejít. Za chvíli se vrátili, vzali si aktovky, nikdo nic neřekl a odešli…“
„Olina mi pak říkala: ,Vyhodili nás ze školy.‘ Ale nakonec byla vyloučena celá třída – ze všech škol v zemi. A že k maturitě nás pustí jenom tehdy, když půjdeme na rok pracovat do výroby. Tak to stálo na vývěsce před školou,“ říká Olga Rozehnalová v rozhovoru pro Paměť národa, která si maturitu později již nedodělala a po celý svůj život pracovala jako prodavačka.
Paradoxem celé věci zůstává fakt, že ze třídy se nikdo nezúčastnil demonstrace a následných nepokojů, jež vypukly bezprostředně po odstranění sochy. Režim prostě potřeboval obětního beránka a také jej našel – celou třídu maturantů.
Zmařené sny
Obě Olgy, Rozehnalová i Čermáková, sdílely krom stejného křestního jména a příběhu také podobné dívčí sny. Olga Čermáková toužila po studiu zpěvu. Po vyloučení ze studií si odpracovala rok jako dělnice v zahradnictví a pak směla dokončit středoškolské vzdělání, i když se značnými obtížemi, které jí záměrně způsobovali někteří z profesorů olomouckého Slovanského gymnázia. Poté se chtěla hlásit na brněnskou JAMU. Dlouho dřela, aby náročnou zkouškou prošla – a díky tomu také uspěla. „Ještě předtím mne vyhodili z hudební školy, kde jsem se na to připravovala.
„Zkoušku jsem zvládla, ale oni mi napsali, že jsem sice prošla, ale že z určitých důvodů nemohu být přijata.“
Olga Čermáková se alespoň dostala na Vysokou školu zemědělskou v Brně a vystudovala zde agrotechniku.
Olga Rozehnalová snila o tanci. Odmala ho milovala a možné studium na pražské AMU pro ni tak bylo jen logickým vyústěním mnohaleté vášně a píle. Jenže kvůli tomu, že neměla maturitu, nemohla si ani podat přihlášku. Po těžkém úrazu kotníku se její sen rozplynul nadobro.
Stín matky padl i na děti
Dramatické okolnosti odstranění sochy Tomáše Garrigua Masaryka rozhodně neskončily potrestáním studentů a demonstrantů. Během Pražského jara roku 1968 vznikly komise, jež se těmito událostmi dále zabývaly ve snaze vypátrat skutečné pachatele, a očistit tak neprávem odsouzené demonstranty.
Olga Čermáková byla členkou komise, která se zabývala osudem třídy vyhozené v maturitním ročníku. Avšak poté, co v noci na 21. srpna 1968 vojska Varšavské smlouvy překročila hranice Československa, byly komise během nastupující normalizace zrušeny. Pro některé jejich členy ale následky pokračovaly. Režim se pomstil i na dětech Olgy Čermákové – nebyly přijaty na gymnázium a střední školu musely vychodit mimo prostějovský okres.
Na křivdu nelze zapomenout
Částečnou satisfakci přinesla na podzim roku 1989 sametová revoluce. Země se po čtyřiceti letech nadechla svobody a poté došlo i k opětovnému prošetření prostějovských událostí a lidé, kteří byli nespravedlivě odsouzeni, se dočkali rehabilitace. V roce 1998 byla v Prostějově slavnostně odhalena replika původní Masarykovy sochy. Studenti vyloučené třídy Gymnázia Jiřího Wolkera se tu znovu sešli, aby k piedestalu položili kytici, tentokrát již bez obav z následků a šikany.
Trocha pachuti však zůstalo. „Můj život mi poskytl mnoho poučení,“ uzavírá Olga Čermáková. „Vždycky se najdou dobří lidé, kteří člověka podrží. Vždy je nějaké východisko z toho, co se děje. Ale nemá se zapomenout – nemůže se zapomenout – na všechny ty křivdy, které se děly všem mým spolužákům a spolužačkám, protože poznamenáni byli všichni.“
