Felix Kolmer se po roce 1989 zásadně zasadil nejen u nás, ale i v Německu a Rakousku za práva obětí nacismu na odškodnění a za šíření povědomí o holocaustu a jeho připomínky.
Mezi gratulanty byl například vrchní zemský rabín Karol Sidon, představitelé Českého osvětimského výboru, Nadačního fondu obětem holocaustu, Česko-německého fondu budoucnosti či hosté z německého Bundesverbandt der NS Verfolgte z Kolína nad Rýnem, všechno organizace, jimž Kolmer dlouhou dobu velel ve vedoucích funkcích a účastnil se jejich činnosti.
Při oslavě byla jako hold oslavenci představena kniha s názvem F. K. Slib vydaná nedávno Českým osvětimským výborem a nakladatelstvím PositiF. Fotografická a literárně-dokumentární kniha přibližuje osobnost a životní peripetie Felixe Kolmera a jeho postoje ve fotografiích Libora Fojtíka, doprovázených Kolmerovými reminiscencemi na válku i její širší souvislosti, jakož i vhledy Kolmera například na témata přátelství, víry, antisemitismu nebo zásad skautingu.
Součástí knihy je sborník s názvem K potenciálu kóhna, sestávající z třiceti textů, které napsali Kolmerovi nejbližší souputníci ve skautu, v akustice a v diplomacii. Tyto texty jsou doplněny Kolmerovými vzpomínkami a podávají podrobné a autentické svědectví o neuvěřitelném množství práce, které Felix Kolmer za svůj život dlouhý život odvedl a vydobyl si tím úctyhodné renomé nejen doma, ale i mezinárodně.
V úvodní kapitole sborníku popisují jubilantovi přátelé ze skautu radostné dětství na Vinohradech ve 20. a 30. letech, předválečný skauting, zejména pak dnes již legendární 18. oddíl, založený pražskými rotariány, konkrétně Felixovým přítelem Eduardem Skřivanem, který byl blízkým spolupracovníkem zakladatele českého skautingu A.B. Svojsíka. Kolmerovi nejbližší kamarádi ze skautu ve sborníku vzpomínají na společné zážitky a chlapecká dobrodružství mj. z oblíbeného srubu u Skryjských jezírek na Křivoklátsku, ale i na jedovatý závan nacistického antisemitismu, který tomu všemu zakrátko „zatnul tipec“.
V důsledku antižidovských represí byl Kolmer roku 1940 vyloučen ze školy a musel odejít do učení k truhláři. Označen žlutou hvězdou zažíval vyloučení, ostrakizaci (i ve skautu) a také arizaci rodinného majetku. Musel opustit rodné Vinohrady a odstěhovat se do bývalého (a načas de facto znovu obnoveného) pražského ghetta.
V rámci „konečného řešení židovské otázky“, které bylo s vražednou vehemencí prováděno v protektorátu od r. 1941, byl Felix Kolmer deportován do Terezína jako člen Aufbaukomanda I – AKI, jehož hrůzným úkolem bylo vybudovat v Terezíně koncentrační tábor.
V Terezíně mu zemřela babička i matka. Strádal zde celé tři roky. Jako truhlář se směl pohybovat nejen v ghettu, ale i v Malé pevnosti, kde dvakrát týdně pracoval. Stal se členem podzemního hnutí, kde dostal za úkol najít únikové cesty z ghetta. To se mu podařilo a dvakrát z ghetta unikl, vždy se ovšem vrátil, aby neohrozil své kamarády, s tím, že úniková cesta bude využita později. Na to ovšem nedošlo.
V říjnu 1944 byl deportován do Osvětimi, byl to prakticky rozsudek smrti – vězni už nebyli ani evidováni, ani tetováni. Byl určen na likvidační práci v sirných dolech v pobočném táboře, při transportu však přeběhl do jiného vlaku, kde byli terezínští vězni, podařilo se mu tak bezděky utéci i z Osvětimi. Vlak jel do Gross-Rosenu a Friedlandu, odkud Felix Kolmer opět v závěrečných dnech války utekl.
Další kapitoly sborníku se pak již věnují Kolmerově poválečné existenci, kdy dokončil studium a zahájil vědeckou dráhu - kolegové akustici popisují zejména jeho působení v roli dlouholetého ředitele Výzkumného ústavu zvukové, obrazové a reprodukční techniky, v této pozici se podílel např. na ozvučení nejdůležitějších koncertních síní u nás, ale také jeho vytrvalou pedagogickou činnost – na pražské FAMU učil základy akustiky do 96 let!
O významné roli Felixe Kolmera v polistopadové české diplomacii podávají ve sborníku svědectví diplomaté a politici, s nimiž se v Německu a ve Spojených státech účastnil klíčových politických jednání. Figuroval nejen při jednáních, jež vedla k česko-německému sblížení, formalizovanému Česko-německou deklarací z roku 1997. Později se významně profiloval také v jednáních o odškodnění obětí otrockých a nucených prací v letech druhé světové války. Ve výsledku se podařilo vyjednat nemalou sumu cca osmi miliard korun pro přeživší.
Tento počin považuje Felix Kolmer za svůj největší životní úspěch. Ve sborníku tehdejší jednání popisuje diplomat Jiří Šitler. O tom, jak Kolmerovo působení v česko-německém kontextu oceňují i v zahraničí, svědčí fakt, že svůj hold a gratulaci pro sborník sepsal dokonce i německý prezident Frank Walter Steinmayer.
Sborník nepomíjí ani působení Felixe Kolmera na poli vzdělávání a připomínky holocaustu. Spolu s Hanušem Schimmerlingem, Miroslavem Kárným, Jaroslavem Krausem a Dagmar Lieblovou patřili k nejvlivnějším osobnostem působícím v této rovině. Jak píše ve sborníku historik Vojtěch Blodig, Kolmer rozhodně napomohl tomu, že se relativně záhy po listopadu 1989 podařilo prosadit myšlenku vybudování Muzea ghetta v Terezíně. Při přípravě nové expozice byl jedním z nejvýznamnějších konzultantů autorského kolektivu. Muzeu ghetta pomáhal i mezinárodně, propojil jeho tým např. s Mezinárodním osvětimským výborem.
Mé první osobní setkání s Felixem Kolmerem se odehrálo v pražském hotelu Esplanade v roce 1982, kam se tento charismatický elegán dostavil na oslavu 60. narozenin mojí babičky Věry Bezecné, a to v roli nového nápadníka. S babičkou se přátelili od gymnaziálních let Na Smetance na Vinohradech. Babička byla politický uprchlík z Rakouska - po Anschlussu hrozilo jejímu otci pronásledování, protože byl aktivním sociálním demokratem, a rodina proto uprchla do Prahy. Jelikož měl „Felda" také rodinná pouta ve Vídni, s Věrou se okamžitě spřátelili. Po smrti jeho první ženy Lii Forgačové, s níž se oženil v Terezíně, se Věra stala jeho družkou. Jejich přátelství a partnerství trvá do sta let, oba dnes žijí na Hagiboru.
Felix Kolmer byl i pro mě mentorem ve věci odkazu holocaustu, už jako gymnazistku mě seznámil se svým příběhem z Terezína, který jsem potom z jeho pověření šířila mezi návštěvníky jako průvodkyně. Nikdy nezapomenu, jak mi v Terezíně vyprávěl, že vlastníma rukama pohřbil v ghettu svoji matku. S bolestí patrnou v citlivém pohledu mi vysvětloval, že šlo o privilegium, které si složitě vyjednal, většina obětí totiž žádný pohřeb neměla. Stáli jsme na tom místě, na pohřebišti poblíž krematorií. Nikdy nezapomenu na všechna jeho vyprávění o tom, jak byl opakovaně ponížen, bit a jinak trýzněn, a jak přes to všechno dokázal po válce rozumně, morálně a s výjimečnou laskavostí a humorem pokračovat ve své životní cestě.
