Milan Gabčan se narodil v roce 1932 v obci Vydrná na Slovensku, kde také prožil válečné dětství. Sám sebe popisoval jako nezbedné dítě. „Jako kluci jsme třeba vykradli jedno německé auto plné munice. Jeho stráže odpočívaly, povídaly si, zapálily si cigaretu. V tom momentě jsme ze zadní strany plotu vyrazili latě a sbírali, co se dalo,“ popsal Gabčan historku z dětství. Zbraně prý dávali za bundy i za košile a odnášeli je do dřevníku k domu. „Nikdo na nic nepřišel. Zmínil jsem se bratránkovi a ten si vše odnesl. Prý to dal partyzánům,“ dodal.
Po válce Milan s rodinou odešli do bývalé německé obce Litrbachy, dnes Čistá u Litomyšle. Dekretem jim zde totiž bylo přiděleno hospodářství po odsunutých Němcích. Statek byl v zanedbaném stavu, během války v něm sídlila sovětská polní kuchyně. Celé hospodářství tak musela rodina kompletně znovu vybavit.
Táta chtěl na Západ, skončil v Grebeníčkově věznici
Po únorovém puči se kolektivizaci nevyhnulo ani rodinné hospodářství. Milanův otec se tehdy rozhodl, že s rodinou uteče na Západ. Než se vydali na cestu, chtěl prozkoumat terén po cestě k hranicím. Při přechodu však zabloudil a dostal se do rukou pohraniční stráže.
Milanův otec se pak dostal do nechvalně proslulé uherskohradišťské věznice, kde působil vyšetřovatel Alois Grebeníček, známý svými brutálními metodami. Z věznice mu pomohla manželka.
„Matka ho nakonec vyreklamovala přes jakéhosi oficíra, pro kterého sehnala celou uzenou vepřovou kýtu. Za dva dny byl otec doma. Když přišel, klekl si a líbal zem a brečel.“
Rodina ale na statku zůstat nemohla, během jediného dne je vystěhovali na skladiště do Svitav. „Zůstalo tam všechno, koně i dobytek.“.
Už na začátku 50. let měl Milan i jeho bratr Stanislav naprosto jasný názor na to, co se v Československu děje. Rozhodl se tak bojovat proti režimu založeném na strachu a nenávisti. V té době Milan pracoval jako elektrikář závodu Vigona ve Svitavách. Tam se okolo bratří Gabčanů vytvořila malá skupina lidí, kteří se rozhodli, že pomocí protirežimních letáků začnou burcovat obyvatelstvo. Dorozumívali se pod smluveným heslem „Lazy sa pohli“ podle slovenské obce Lazy. Vytiskli asi 1200 letáků, použili k tomu cyklostyl přímo z podniku Vigona. Milan Gabčan ho tehdy záměrně poškodil a odnesl si jej domů na opravu.
Protirežimní leták dal do schránky i příslušníkům StB
Letáky dávali lidem do schránek, roznášeli je do kin, divadel, strkali je pod dveře i rozhazovali po ulicích. Stále však nepřinášely kýžený výsledek. „Tak jsme to dali do schránky náčelníkovi StB. Pak začal fičák a už to jelo,“ konstatuje Milan Gabčan.
Estébáci začali s domácími prohlídkami, hledali autory letáků. Skupina na nějaký čas zastavila protirežimní činnost a vyčkávala. Odtajnění nakonec přišlo shodou náhod. Na Svitavsku totiž zahájila činnost tajná protirežimní vysílačka. „Hned v tu noc jsme měli prohlídku. Prohlíželi všechno. Jenže my jsme s tím počítali a zbytky letáků jsme do posledního útržku spálili. Uplynul týden. Zbraně, které jsem měl doma, jsem nanosil do závodu a zabudoval je do podstropního rozvaděče,“ vysvětlil Gabčan. Prozradil jej však prý nakonec mistr ze závodu, kterého StB skřípla.
„Nemohl za to, dělali s ním psí kusy. Asi za týden přišel a řekl mi, že budu zatčený a že si pro mě přijdou v noci.“
Gabčanovi se i díky této informaci podařilo utéct do osady Lazy na Slovensko, kterou znal z dětství. Místním prý tvrdil, že je na čtrnáctidenní dovolené. Během té doby si ve zdejších lesích vybudoval zemljanku. Pak oznámil, že se vrací do zaměstnání, útočiště však našel právě ve vybudovaném bunkru. Zanedlouho však došlo k prozrazení. O jeho úkrytu věděla spojka z osady, kterou potřeboval kvůli zásobování. Ta mu oznámila, že ho v obci shání Zdeněk Havlíček, jehož Milan z minulosti znal. Během společné schůzky ho ale zatkla StB. Při prvním výslechu Gabčan zahlédl, jak Zdeněk Havlíček ve vedlejší místnosti sedí na gauči a druží se s vyšetřovateli. Až později se dozvěděl, že ho Havlíček prodal za místo vedoucího v železářství v Litomyšli.
Ze zemljanky do lágru
Ze Slovenska převezli Milana Gabčana do věznice v Brně na Orlí. Tam se dozvěděl, že všichni ze skupiny už byli zatčeni. Nebyl tam prý přímo mučen, prošel si však fyzickým týráním. Zavřeli ho do například tmavé kobky ve tvaru jehlanu.
„Bylo tam pět až osm centimetrů vody. Nedalo se ani sednout a postavit jsem se nemohl, musel jsem stát ohnutý.“
Po šesti měsících, v září 1953, proběhl soud. Díky nedávné smrti Stalina i Gottwalda nebyly vynesené tresty tak vysoké, jak obžalovaní čekali. Milan Gabčan byl odsouzen na tři roky odnětí svobody, dostal nejdelší trest z celé skupiny. Přitížil mu nejen útěk, ale i skutečnost, že měl u sebe zbraň.
Vězněm v uranových dolech
Milana Gabčana převezli na Pankrác a potom do sběrného tábora v Ostrově nedaleko Karlových Varů, odtud putoval do tábora Barbora u Horního Slavkova. Tam zažil skutečně nelidské chování místních bachařů.
„Dostali jsme do ruky vidle. Přišli jsme k obrovskému kopci, který se pohyboval. Byla to hromada kostí, plná červů, kteří na nás padali. Museli jsme jich naložit plnou tatru. Nedovedete si představit, jaké to je.“
Odměnou jim byl talíř rajské omáčky, který však vězni po tak odporném zážitku nebyli schopni sníst.
Z tábora Barbora putoval do tábora Svatopluk. Vzpomínal na práci v dolech a neschopnost plnit nastavené normy, což znamenalo menší příděl jídla. „Vážil jsem čtyřicet kilo a nějaký drobný,“ vzpomínal na moment, kdy oslabený dostal tyfus a strávil několik týdnů na marodce. Milan Gabčan byl i v lágru tvrdohlavý. Odmítal příkazy dozorců, kvůli čemuž se několikrát objevil v korekci. „Byl jsem mladý, tvrdý, nepřizpůsobivý. Při té mojí aroganci se divím, že se mi nic nestalo,“ uvedl pro Paměť národa.
Nějaký čas strávil také v táboře na Ležnici. Kvůli úkrytu na Slovensku ho zde označili za útěkáře. Každou sobotu večer ho prý přikurtovali s velkým terčem na zádech k ostnatému drátu do ostřelovacího pásma. „Vždycky vzali klepeta a k tomu ostnatému drátu nás tam zamkli. Byli jsme tam tak po dvaceti metrech rozstrkaní. A ráno před pátou hodinou nás dozorce sebral a odvezl nás,“ vysvětlil.
Jáchymovské peklo pro něj skončilo v roce 1955, kdy byl propuštěn na amnestii. Od režimu však klid neměl ani později. Ještě dlouhá léta byl pod dozorem StB, docházel k pravidelným výslechům a jeho děti měly problém s přijetím ke studiu.
