Josef se narodil v Hranicích na Moravě v roce 1928, ve městě, které provázelo téměř celý jeho život. Rodiče zde pracovali v mlékárně. Pánkovi žili skromně, ale Josef prožíval šťastné dětství.
Smutek po Tatíčkovi
Když v roce 1934 nastoupil do školy, bylo to naposledy, co ve třídě visel portrét prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Rok na to jej vystřídal Edvard Beneš. Celonárodní smutek po „Tatíčkovi“, jak se Masarykovi přezdívalo, jako by předznamenal události, jež přišly o několik let později.
Děkujeme městu Šternberk a Olomouckému kraji za podporu, bez vás bychom příběh nemohli zaznamenat. Paměť národa stále hledá pamětníky. Pokud znáte někoho, kdo zajímavě prožil dějiny minulého století, kontaktujte nás prosím na jitka.andrysova@postbellum.cz, 777 763 388.
Uloupené pohraničí
Během mobilizace v roce 1938 narukoval i Josefův otec. Zanedlouho se, zklamaný a frustrovaný jako většina tehdejších mužů, vrátil domů. Celý národ prožíval bezmocný vztek z mnichovské dohody, kvůli níž přišlo Československo o značnou část svého pohraničí. A rok nato i o zbytek svobody – vypukla druhá světová válka.
Beneše vystřídal Hitler
„Seděl jsem zrovna ve škole ve třídě a díval jsem se na Němce z okna, jak jeli směrem od Bělotína. Kantoři z toho byli na větvi, nevěděli, co nám můžou říct, a co ne.“
Tak Josef Pánek vzpomíná na osudový den, kdy nacistická vojska obsadila zbývající území Čech a Moravy. Ve škole se mnoho věcí změnilo. Žáci museli v učebnicích začerňovat či vytrhávat pasáže, které se nacistům nehodily. Mizely portréty dřívějších státníků, na zdi za katedrou vystřídal Edvarda Beneše nacistický vůdce Adolf Hitler.
Fotbal s gestapáky
Josef Pánek hrával po škole se spolužáky často fotbal na malém prostranství, se kterým sousedilo sídlo obávaného gestapa: „Tam byli tajní, státní policie, všecko možné. A oni se tam nudili, a když viděli, že my tam klidně hrajeme fotbal, tak přišli, jestli by si s námi nemohli zahrát Německo proti Česku. Jak to dopadlo, už si nevzpomínám, ale gólů moc nebylo, jestli dva, to bylo všecko,“ vzpomíná Josef Pánek na situaci dobře ilustrující absurditu doby.
Nucené nasazení
Na samém sklonku války, když Josef ukončil měšťanskou školu, však přišla rána – nacistům docházely síly, a mnoho mladých lidí dostalo povolávací rozkaz k nucenému nasazení, který se nevyhnul ani šestnáctiletému Josefovi. Na jaře 1945 musel nastoupit jako kopáč zákopů v Droždíně pod Svatým Kopečkem v Olomouci: „Spali jsme v hospodě, já jsem spal pod stolem. Vyfasovali jsme akorát slamníky, do kterých jsme nacpali seno a slámu, co dala obec k dispozici, a na tom jsme spali.“ Kvůli těžkým pracovním podmínkám se Josef jednoho dne rozhodl, že odtud uteče.
Hrozil mi trest smrti…
Jednoho dne se po pracovní době vydal na droždínské nádraží. Koupil si jízdenku do Hranic. Když dojel do Olomouce, na nádraží již čekali příslušníci Werkschutz (podniková stráž), kteří zde prováděli rozsáhlou kontrolu dokladů. Ale ty u sebe Josef neměl… V nastalém zmatku mu na mysli vyvstala hrůza z možného odhalení, které tehdy mohlo znamenat i smrt na popravišti. Naštěstí v davu lidí zahlédl mladou ženu s kočárkem. „Přidal jsem se k ní a dělal jsem, že k ní patřím. Takže když pak šli kolem, tak mě minuli, nechali mě být. Ta paní pak odjela jiným vlakem, už ani nevím kam,“ vzpomíná Josef Pánek na dramatické chvíle, ve kterých mu šlo o život. Potom se však bezpečně dostal do rodných Hranic, kde se až do konce války na radu tatínkova známého ukrýval v nemocnici. Dva týdny nato se Československo po šesti dlouhých letech znovu svobodně nadechlo.
Od září je znovu otevřen Institut Paměti národa v olomouckých Bezručových sadech – audiovizuální expozice toho nejlepšího, co naši dokumentaristé v průběhu let zaznamenali.
