„Výlet rychločlunem z Kuby do Cancúnu, jen vážní zájemci,“ stojí na jednom z čím dál častěji se objevujících inzerátů, které na sociálních sítích nabízejí převoznické služby do demokratického světa. Mexický Yucatán je totiž dalším koridorem pro kubánské uprchlíky. Ten „standardní“, který končí v USA, všichni dobře známe.
Z takzvaného Terminálu 3, jak se vzletně říká kamenné pláži nedaleko Havany, odpluly od 80. let ke břehům americké Floridy statisíce Kubánců. Nemalá část z nich při hledání svého amerického snu zahynula ve vlnách rozbouřené úžiny. Nebezpečí však nepředstavují jen vlny samotné, člověk si musí dát pozor také na mořské proudy a žraloky, kteří číhají pod hladinou.
„Vyrobit vor je na Kubě nebezpečné samo o sobě.“
Své o tom ví Sergio Lastres. „Už samotné opuštění Kuby je ilegální, ale postavit vor si také nesmíte. V zemi chybí základní materiál, takže pneumatiky, na kterých by mohl plout, je potřeba potajmu sehnat na autobusovém nádraží,“ pokračuje ve výčtu komplikací, které touhu po opuštění ostrova provázejí.
Sergio musel s kamarádem převážet vor po kouscích do domu na pláži, jehož majitelé ho pronajímali k finálnímu sestavení plavidel před následným vyplutím. „Jsem si jistý, že právě oni nás udali. Vzali si od nás peníze, ale byli zadobře i s pobřežní policií. Vyhráli to na celé čáře – získali si přízeň vlády a nás obrali o peníze,“ vzpomíná Sergio na svůj první pokus o emigraci, za který měl být odsouzen k jednomu roku odnětí svobody. „Nemohl jsem čekat, musel jsem to zkusit znovu.“
Boj o holý život
Napodruhé už mu to vyšlo i díky shodě okolností. Aniž by to tušil, vyplul během tzv. vorařské krize v roce 1994. Tehdy kubánská vláda povolila obyvatelům toužícím po svobodě opustit v rozmezí 30 dnů zemi.
Sergio se vydal na cestu přes Floridskou úžinu pouze v doprovodu své ženy. Pro děti by to bylo příliš nebezpečné, zůstaly tedy v péči babičky na ostrově. „Vor měl rozbité kormidlo a točil se v kruzích. Ruce mi krvácely, jak jsem se snažil pevně držet kurz,“ vzpomíná Sergio. Skutečně dramatický boj o život je však ještě čekal:
„Přišla bouřka a vor se rozlomil vedví. Přišli jsme o všechno jídlo i pitnou vodu. Byla taková tma, že jsem neviděl ani svou ženu vedle sebe.“
„Přivázali jsme se k voru a po zbytek rozbouřené noci na sebe pořád volali, abychom se ujistili, že jsme oba stále na palubě,“ pohnutě popisuje Sergio. Po dvou dnech netušili, kde se nacházejí. Mořské proudy je unesly do neznáma. Na voru seděli bez jídla a vody, po pás ve vodě. Pomalu se potápěli. „Věděli jsme, že další den už nezvládneme, pokud nás někdo nezachrání. Bylo nás tam celkem osmnáct. Někteří muži plakali, jiní křičeli, že se chtějí vrátit, další litovali svého rozhodnutí. Pouze tři ženy, jediné na palubě, byly statečnější než řada chlapů.“ Motoru už dávno došlo palivo a na zpola potopeném voru se pasažéři snažili pádlovat směrem ke břehu, nikdo však netušil, kde je. V dáli spatřili loď, ale všechny snahy na sebe upozornit selhaly. Znovu zůstali sami, široko daleko jen mořská hladina.
„Uvědomili jsme si, že zemřeme. Na voru nastalo hrobové ticho. Moře bylo klidné...“
Sergio Lastres zůstal v tichém rozjímání stejně jako všichni ostatní na palubě potápějícího se voru. Náhlý hluk motoru je donutil podívat se na nebe, na kterém spatřili dvě letadla Hermanos al Rescate (Brothers to the Rescue/Bratři záchrany). Na pomoc je přivolala loď, na kterou se posléze podobně jako další přeživší dostali. „Oni tehdy v srpnu 1994 zachránili z moře tolik lidí prchajících z Kuby, že pro ně bylo zapotřebí vojenské plavidlo. V noci přišla další obrovská bouře a dalšího dne jsme z paluby viděli řadu vorů. Byly už prázdné, kolem nich plavala mrtvá těla,“ dodává Sergio.
Vězení, Guantánamo nebo Panama
I přes všechny útrapy, které Sergio Lastres se svou ženou při útěku do USA zažili, se vlastně jedná o příběh se šťastným koncem. Někteří Kubánci se totiž o vyplutí snažili opakovaně a pokaždé to skončilo neúspěchem. José Díaz Silva vor poprvé postavil se svým sousedem v roce 1982, ale než se vůbec stihl dotknout mořské hladiny, odsoudili ho za pokus o ilegální opuštění Kuby na rok a půl do vězení. Podruhé rok na to šel „po souši“ a pokusil se se svou ženou kvůli narozenému dítěti zažádat o azyl v USA, který se však stal záminkou k dalšímu soudnímu rozhodnutí o odnětí svobody. Z různých dalších důvodů hromadících se na základě původního pokusu doplout ilegálně na Floridu strávil celkem 14 let v kubánských věznicích.
I Rodolfo González González se o přeplutí Floridské úžiny pokusil ještě dávno před vorařskou krizí, a to roku 1987. „I já jsem byl vorařem a navíc jedním z prvních,“ hrdě se přiznává Rodolfo. Už už se blížili ke Key Westu, když je během silné bouřky „zachránilo“ ruské plavidlo. „Snažili jsme se je přesvědčit, aby nás nevraceli na Kubu, ale přesně to udělali,“ vzpomíná Rodolfo. Za nelegální opuštění země strávil rok ve vězení a za následné protirežimní aktivity další čtyři. Pak ho roku 1995 kubánská státní bezpečnost v poutech doprovodila z vězení přímo na letiště v Havaně a donutila k emigraci, o kterou se od počátku sám snažil.
„Vypluli jsme vlastně jen na hliníkové trubce, nohy jsme si máčeli ve vodě a před žhavým sluncem se nebylo kde ukrýt.“
Tak popisuje svou cestu za svobodou Frediberto Duperet Reuz, který vyplul během vorařské krize roku 1994. „Měli jsme žízeň a hlad, přežili jsme jen díky citronům.“ Frediberta a jeho kamaráda po pěti dnech na moři zachránila americká hlídka a odvezla je na námořní základnu Guantánamo, kde byli internováni všichni Kubánci, kteří pokus o přeplutí úžiny přežili.
Někteří z nich jako Sergio Lastres byli po dlouhých měsících převezeni do USA. Jiní se dobrovolně vzdali a vrátili se zpět na Kubu, kde žili jako vyvrhelové, kteří se pokusili opustit vlast. Frediberto Duperet Reuz skončil v pracovních táborech v Panamě a nakonec byl v roce 1996 převezen zpět na Kubu, kde si odseděl dva roky ve vězení. Dodnes kvůli svému rozhodnutí čelí ze strany režimu represím.
Persona non grata
„Kuba nemá žádnou perspektivu budoucnosti, a proto většina mladých touží odejít pryč z ostrova. Lidé odplouvají na vorech, obklopeni žraloky ve Floridské úžině. Prosekávají se středoamerickým pralesem, obklopeni divokou zvěří. Zvířata však nejsou jediným rizikem. Stejně smrtící mohou být i převaděči a celá organizace vyděračů kolem,“ hodnotí situaci právník a myslitel René Gómez Manzano. „Touha překonat všechny tyto překážky jen ukazuje zoufalství Kubánců a jejich touhu odejít ze země pryč. Kamkoli. To je smutná realita naší země,“ dodává René.
„Jakmile se jednou pokusíš opustit ostrov, už tě nikdy nevezmou zpět.“
„Zaškatulkují tě jako zrádce, už pro ně nejsi Kubánec,“ říká Sergio Lastres z pozice jednoho ze statisíců lidí, kteří se do exilu dostali. V podobné situaci jsou však i ti, jejichž pokusy nevyšly a byli vráceni zpět do své totalitní vlasti. „Poté, co nás na moři chytili a vrátili zpět na Kubu, už jsem nikdy nebyl plnohodnotným člověkem,“ vypráví Yoan Martí Magrané, další z kubánských pamětníků s podobnou zkušeností. „Jsem persona non grata. Hlídají mě na každém kroku. Realita, které musíme po nezdařeném pokusu o útěk čelit, je tvrdá,“ shrnuje Yoan. Kubánský režim totiž nezapomíná.
Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.
