„Doma se všude mluvilo česky, ale ve škole se učili německy,“ vypráví česky Maria Wolska z dnešní vesnice Pstrążna nedaleko lázní Kudowa. Její tatínek Horst Hauschke se v této vesnici narodil v roce 1934, kdy se jmenovala Straußeney. Česky se jí říkalo Stroužné a psal o ní Alois Jirásek v románu „U nás“. Pruské Čechy, kteří si říkali Prajzové, navštívilo také mnoho novinářů, například František Obrtel.
„Přiznám se, že jsem již dávno byl zvědav, jak to tam v českém Prusku chodí,“ napsal ve svém fejetonu v srpnu 1903 pro deník Čas. „Děti školní a odrostci na potkání pozdravují německy, ale mezi sebou hovoří česky; lidé starší pozdravují česky. [...] Hostinec na Bukovině je český, ale již je patrný způsob života pruský. Chléb dávají po německu, pěkně pravidelně na tenké plástě sříznutý, káva po prusku (mnoho kávy, málo mléka), náčiní a obrazy jsou pruské, německé. Přemýšlím o vztahu slova a řeči k duchu a kultuře, ale ve vedlejší světnici vábí pozornost vesnická společnost. Rozmlouvají česky, ale jaksi při tom jinak sedí, jinak drží tělo, vůči nám jsou jaksi zdrženliví, patrně v nás vidí Čechy, kdežto oni jsou ‚Prajzy,‘“ přiblížil čtenářům.
Češi do Kladska přišli v 15. století jako stoupenci pronásledované Jednoty bratrské. Svou evangelickou víru i český jazyk si uchovali i poté, co Kladsko získalo v roce 1742 Prusko a české školy byly zrušeny. Archaickou češtinu předávanou z generace na generaci jen v ústně zachytil na začátku 20. století spisovatel a folklorista Josef Štefan Kubín, který jedenáct českých vesnic v západním cípu Kladska nazval Českým koutkem. Kladské Čechy ve Stroužném navštívil dvakrát i budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
Před válkou hranice jako by neexistovaly
V jedné z vesnic, nazývané Nouzín (dříve německy Nauseney, dnes polsky Ostra Góra), se narodila babička Marie Wolské Maria Hupková, která se do nedalekého Stroužného přivdala. „Když si můj děda Alois Hauschke přivezl babičku s věnem na osmi vozech, tak se všechny holky ve Stroužném na dědu hněvaly, že si nevybral nevěstu z vesnice,“ vypráví Maria Wolska.
Její prarodiče se seznámili na jedné z mnoha tancovaček, které se konaly ve vesnicích po obou stranách hranice, a tak se Češi z Rakouska-Uherska a později z Československa promíchali s Čechy z Pruska a později z Německa.
Státní občanství ani hranice nehrály v jejich životech velkou roli. To se změnilo v době druhé světové války, kdy muži museli z Českého koutku rukovat do wehrmachtu, protože měli německé občanství. Na východní frontě se tak v roce 1942 ocitl i osmnáctiletý strýc Marie Wolské Alois Hauschke, který krátce po výcviku u dělostřelecké jednotky padl v červenci 1943 u Charkova.
„Před válkou bylo ve Stroužném skoro sto domů, napůl evangelíci a katolíci, kteří spolu za války začali spolupracovat, aby přežili. Muži šli na frontu a hospodářství udržovaly ženy a děti společně,“ vypráví Maria Wolska. Její babička ovdověla ještě před válkou a s dcerou Marií a nejmladším synem Horstem se musela postarat o pět hektarů hospodářství, dvě krávy, dvě prasata, slepice a kachny.
Po válce přišli Poláci vysídlení z východu
Ještě horší časy pro obyvatele Českého koutku přišly po válce. Jako Němci se totiž museli vystěhovat a uvolnit své domy Polákům. Kladsko se po posunutí polských hranic na západ ocitlo v Polsku a mířili do něj většinou Poláci vysídlení z území dnešní západní Ukrajiny, které zabral Sovětský svaz.
Polské komunistické úřady nazvaly tento poválečný přesun Poláků repatriací na „znovuzískané území“ (polsky Ziemie Odzyskane) s odkazem na dávnou minulost, kdy území za vlády Piastovců patřilo polskému státu. Ve skutečnosti se ale jednalo o vystěhování z vlasti, o expatriaci z oblastí obývaných Poláky po mnoho generací. Své domovy muselo na základě Postupimské dohody opustit 1,8 milionu Poláků a začít své životy jinde.
Do Stroužného tak přišla i polská rodina Nowakowa, rodina maminky Marie Wolské, která díky tomu může popsat pocity jak původních obyvatel, tak i nově příchozích Poláků:
„Všichni se báli. Báli se ti, co přišli, protože měli děti a s sebou si nemohli nic přinést, možná nějaké drobné věci. A báli se i lidé ve Stroužném, protože když přišli Rusové a potom Poláci, tak se musely po lese schovávat holky.“
Příchozí polské rodiny byly přiděleny do domů původních obyvatel, kteří je museli ubytovat a živit. Tato zvláštní soužití měla trvat až do oficiálního vysídlení obyvatel Kladska do Německa. Většina kladských Čechů ale na předvolání do transportu nečekala a tajně přecházeli hranice do Čech – na Hronovsko a Náchodsko jich takto odešlo tři a půl tisíce. Doufali přitom, že Kladsko nakonec připadne Československu a oni se za pár týdnů či měsíců vrátí do svých domů. Tisíc kladských Čechů odjelo do Německa a stejný počet v Českém koutku zůstal – mezi nimi i babička Marie Wolské, do jejíhož domu žádná polská rodina nepřišla a Maria Hauschke polským úřadům prokázala český původ.
Její tatínek Horst musel jako dvanáctiletý pomáhat příchozím polským rodinám s hospodařením. „U nás byla elektřina od roku 1926, a Poláci to neznali. Neuměli si poradit, nevěděli, k čemu jsou mašiny ve stodolách,“ vysvětluje Marie Wolska.
„Z hnacích řemenů si udělali pásky do kalhot místo šňůr, které měli. Naši kluci je naučili, jak mlátit obilí mlátičkou nebo jak obsluhovat elektrické máselnice.“
Poláci zase „na oplátku“ naučili jejího tatínka pít alkohol. „Babička ho hnala koštětem, ale Poláci ho nepustili. Říkali: ‚Pracujeme a pijeme společně.‘ A tak měl táta už od dětství k alkoholu blízko.”
Československo-polské přátelství platilo jen na papíře
Naděje kladských Čechů na začlenění Kladska nebo alespoň Českého koutku do Československa definitivně ukončilo 10. března 1947 podepsáním Smlouvy o přátelství a vzájemné pomoci mezi Československem a Polskem. Jako ústupek československé vládě Polsko zřídilo v Kudowě českou školu, která ale byla po několika letech pro nedostatek žáků uzavřena. Maria Wolska, která se narodila v Kudowě v roce 1957, do ní tedy chodit nemohla. Česky se naučila doma od své babičky.
Poválečné polsko-československé přátelství ovšem platilo jen na papíře. Hranice byly uzavřené a rozdělené rodiny se mohly vídat jen na povolení a po důkladné kontrole. „Hraniční sloupky postavili uprostřed našeho lesa, kam babička chodila na roští, houby nebo borůvky.“
„Nemohla pochopit, že nemůže hranice jen tak přecházet jako dříve, takže ji několikrát chytili polští pohraničníci. Jednou kvůli tomu seděla tři dny ve vězení v Kladsku, protože s sebou neměla občanský průkaz.“
„Mám schovaných několik předvolání na policii v Kudowě, kde to pak musela vysvětlovat,“ říká Maria Wolska. Situaci babičky navíc komplikovalo to, že na vyřízení polského občanského průkazu čekala šest let.
Kvůli zavřeným hranicím její babička už nemohla chodit prodávat máslo nebo ovoce na českou stranu jako dříve. Na polské straně alespoň mohla dál soukromě hospodařit, protože kolektivizace v Polsku neprobíhala v takových rozměrech jako v komunistickém Československu. V Polsku se dotkla se jen čtvrtiny největších hospodářství.
Aby se na kladské Čechy nezapomnělo
Maria Wolska nedokázala Stroužné opustit ani po pádu komunismu, kdy se otevřely hranice a její čtyři děti vyjely za prací do Německa, kde už zůstaly. Místo spojené s historií její rodiny i kladských Čechů je pro ni magické. I proto štěpuje staré stromy, které zasadili její předci, a podílela na expozici ve skanzenu ve Stroužném.
Pečlivě vedený rodinný archiv má prý z doby, kdy ji ve Stroužném navštěvovala badatelka Eva Pumrová, která napsala knihu o historii Malé Čermné na české straně a připravovala další o Stroužném. Jejího vydání se bohužel nedožila. Své vzpomínky proto vyprávěla i pro Paměť národa, aby se na kladské Čechy nezapomnělo.
