Ještě v meziválečném období žila v oblasti osídlené Němci zhruba pětitisícová menšina Čechů, kteří mluvili kladským nářečím češtiny. „Hranice pochopitelně byly, ale já jsem třeba jednou za týden jezdil mámě pro vánočku ke Kašparům do Náchoda, ta u nás nebyla. Na kole jsem překročil hranice. Tehdy stačilo /na stráž/ mávnout. Čára byla jen pomyslná,“ vzpomínal pro Paměť národa na dětství v lázních Walter Kuřátko.
Národnostní situace se v Kladsku vyhrotila během druhé světové války: „Češi s německým občanstvím museli narukovat do Wehrmachtu a po válce se jako Němci museli vystěhovat. Situace v Českém koutku ale nebyla tak drsná jako třeba ve Frýdlantském výběžku, kde české revoluční gardy Němce vraždili ve velkém,“ připomněla dokumentaristka Markéta Bernatt-Reszczynska.
Válka rozdělila také rodinu českého Němce Waltera Kuřátka. „Rodiče zůstali v Polsku, a já v Čechách. Tady jsem nikoho neměl, česky jsem neuměl. Zkraje to pro mě byla dost těžká doba. Mluvil jsem jen německy, což v českém prostředí po válce nebylo nic příjemného,“ popisoval Kuřátko narozený v roce 1931.
Stesk syna po mámině náruči byl silnější než rozum, a tak i přes zákaz Walter překračoval hranice, aby mohl chvíli pobýt se svou rodinou. Ilegální přechod hranic však byl čím dál tím nebezpečnější. „Jednou z německé strany, tedy již polské, zařvala nějaká žena. Já jsem byl stále ještě na české straně hranice, tak jsem skočil za strom, a jen jsem byl za ním, slyšel jsem kulomet. ‚Trrr‘ přímo do toho stromu,“ popisoval jednu z nebezpečných situací, do kterých se Walter při návštěvě rodičů dostal.
„Mého kamaráda takhle tenkrát střelili. Šel jen mámě pro chleba.“
Po poválečné změně hranic totiž do Českého koutku přicházeli Poláci vystěhovaní z východního Polska, které zabral Sovětský svaz. „Nic neměli, jen pár osobních věcí. Prostě se nastěhovali do českých chalup, kde žili s německými Čechy. Ti, kteří dokázali, že mají český původ, a měli nervy na to zůstat, zůstat mohli,“ řekla Markéta Bernatt-Reszczynska.
Většina ale raději odešla, soužití v chalupách nepřinášelo nic dobrého. Odešli do Čech, na Hronovsko či Náchodsko a také do Německa. Češi v jedné z obcí – v Pstrazne – trpěli, když viděli, jak se přestěhovaní Poláci, kteří neznali elektřinu či zemědělské stroje, chovali k jejich hospodářstvím. „Velkou výhodou oproti životu na české straně pod komunistickou vládou bylo to, že v Polsku o svá hospodářství nepřišli při kolektivizaci, mohli být dál soukromými zemědělci,“ upozornila dokumentaristka Paměti národa.
V Pstraznem dodnes žijí potomci českých rodin, kteří stále udržují české tradice i jazyk. Pamětníků, kteří by mohli vyprávět o složité poválečné situaci v takzvaném Českém koutku, však každým rokem ubývá. „A to je hlavní důvod, proč jsme na dva týdny přestěhovali studio Paměti národa do Velkého Poříčí, kde jsme zpovídali pamětníky z české i polské strany,“ vysvětlil šéf východočeských dokumentaristů Paměti národa Miroslav Tyč a slíbil, že z posbíraných svědectví chystá Paměť národa dokument.
„Naším cílem je nejen zachytit vzpomínání pamětníků, ale připomenout komplikované uspořádání Kladska po roce 1945 v dokumentu, který spatří světlo světa už letos v listopadu.“
V Kladsku totiž dodnes zůstávají lidé, kteří neúnavně připomínají komplikovanou česko-německo-polskou historii. Například historik Bronislaw Kaminski i v 85 letech vlastním nákladem vydává brožurky, které zdarma rozdává. „V roce 1999 ve vesnici Czermna pan Kaminski nechal z vybraných peněz od místních jednotlivců postavit Pomník tří kultur, který měl symbolicky uzavřít století plné národnostních nepokojů, válek a připomenout lidem, že na jednom území mohou žít v pokoji lidé různých kultur, národností a náboženství,“ popsala Bernatt-Reszczynska.
Bronislaw Kaminski navíc usiluje o vybudování památníků vězňům velkého nacistického pracovního lágru v Kudowě a doufá, že zájem by na jeho vzniku mohli mít i Češi, kteří po válce osvobozeným vězňům pomáhali.
