Více než 100 let od konce prvního světového konfliktu, který ovlivnil běh událostí 20. století, se už nemůžeme zeptat žádného přímého účastníka na jeho válečné osudy, prožitky a utrpení. Přesto při pročítání jejich deníků a pamětí máme někdy pocit, jako by seděli přímo před námi. Jedním z takových ego-dokumentů jsou i paměti Josefa Novotného, jednoho z jednadevadesátníků.
Narodil se v roce 1894 v Kolném u Lišova na Českobudějovicku a krátce před vypuknutím první světové války na konci července 1914 začal studovat právnickou fakultu na Karlově univerzitě. Po válce přestoupil na filozofickou fakultu, na které o tři roky později úspěšně složil doktorát. Stal se profesorem dějepisu a zeměpisu na gymnáziu v Litomyšli, později v Novém Bohumíně a od roku 1926 definitivně v Brně.
Právě zde sepsal v letech 1930–1932 paměti na základě svých válečných deníků. Velkou válkou prošel v postavení obyčejného „blátošlapa“, jednoročního dobrovolníka, důstojnického čekatele, až se na samém závěru konfliktu stal důstojníkem a velitelem posádkové střelnice.
Jako mnoho jiných Novotného vrstevníků, také on se snažil válečné službě vyhnout: „Připravoval jsem se na odvod dle různých instrukcí tak, aby mne neodvedli, neboť vojna nebyla zrovna mým ideálem. Kouřil jsem celý den, zvláště viržinka namočená v octě, abych měl u komise chrčení na plicích, ale nebylo to nic platné. Budějovická pivnice na Mariánském náměstí, ve které se odvádělo, a stejně protější Mariánská kasárna, v nichž jsem potom sloužil, se ani trochu nezachvěly, když jsem byl uznán ‚geeignet‘ – k válečné domobranecké službě způsobilý. Marné byly mé poukazy na plíce a srdce, lékař jen krčil rameny.“
Do bojové vřavy se poprvé zapojil na ruské frontě v září 1915 a po letech své tehdejší počínání hodnotil značně kriticky: „Tentokrát trvala palba na třetí linii Rusů dosti dlouho, neboť se urputně bránili. I já jsem už dost patron vystřílel nerozumně vkleče, abych lépe viděl, aniž bych si uvědomil, že sám skýtám dobrý cíl. Nic se mi sice nestalo, kulky hvízdaly jen kolem, ale to byla věc osudu a náhody a když na ten nesmysl dnes vzpomenu, zamrazí mne. Pálil jsem nemoudře blízko i velmi daleko a s pochybným výsledkem a přestal jsem teprve, když jsem poznal, že hloučky Rusů nepostupují, nýbrž prchají,“ napsal, a pokračoval:
„Snad se ve mně probudil i dravčí instinkt pračlověka, takže jsem z nerozumu provedl další ‚bravurní‘ kousek. Ačkoli jsem měl ještě zůstat ležet, kde jsem byl, a s oddílem střílet, aby dále vlevo umístěné čety mohly postupovat kryty touto naší střelbou, zdvihl jsem se a běžel útokem do třetí ruské linie. Napravo ode mne nebyl nikdo, kdo by útočil, a Rusů přesila. Kromě toho stříleli po mně nejen Rusové, ale pletl jsem se do cesty i našim střelcům, kteří zůstali vpravo vzadu za mnou ve švarmlinii. Ale i tentokrát měl jsem víc štěstí než rozumu a kulky se mi vyhýbaly, bzučíce jen kolem. Rusové, patrně nadšeni mým hloupým hrdinstvím, náramně ochotně se mi vzdávali, ač jsem byl zpočátku na ně sám, takže jsem jásaje nestačil vybízet je k odložení zbraní a posílat je s úsměvem dozadu do zajetí. Pamatuji se jen, že byli mezi nimi také ranění do hlavy, do nohy i do břicha, kteří velmi tesklivě se mě o život doprošovali.“
Nebezpečné hloubení kavern
Po přesunu 91. pěšího pluku na italskou frontu byl Josef Novotný přidělen k technické setnině, která budovala a opravovala zákopy, a především hloubila skalní úkryty – kaverny:
„Střílení skal dynamitovými, ekrasitovými nebo chloradovými patronami nebyla věc právě bezpečná. Zvláště nebezpečné bylo vyvrtávání nevybuchlých ran, které při zavazení vrtáku o rozbušku (kapsl) mělo za následek výbuch do skloněného obličeje. Strašný osud stihl 12. září 1916 svobodníka Sovu od naší kumpanie, který při odstřelování většího počtu ran na kótě 144 předčasně se přiblížil k nevybuchlé ještě patroně a byl opožděně explodujícím nábojem plně zasažen, takže přišel o obě oči, obě ruce a jednu nohu. Nicméně zůstal jako hrozný invalida naživu, psali nám o něm z nemocnice ve Štýrském Hradci a byl dodatečně povýšen na feldwebla (rotného), aby bral větší rentu.“
Ve stejných místech Josef Novotný zažil zasypání v zákopu: „Náhle těsně za našimi hlavami zasténal jeden těžký granát, zaslaný nám z rozžhaveného italského patnácticentimetrového děla, a nežli jsme si mohli uvědomit, není-li tato vteřina naše poslední, uhodila patnáctka plnou trefou asi čtyři kroky od nás dále do zadní stěny zákopu. Více jsem nevěděl, neboť jsem byl omráčen a takřka již na cestě do říše věčného stínu. Ale po chvíli probíral jsem se z bezvědomí, osleplý a hluchý explosí, zalknutý kouřem a zasypán po pás kamením, které svalilo se na nás z rozvráceného zákopu a krytu,“ popisoval.
„Zjišťoval jsem, jsem-li celý, odhrnoval kamení a ohmatával údy, neboť jsem pociťoval bolest v noze. Měl jsem rozbité koleno, ale rána byla jenom lehká bez přeražení kosti, neboť naším štěstím bylo, že jsme měli nohy položeny vodorovně na podložce skály a prkna, takže zřícené kamení nám je jen připláclo, aniž by mi holeň přerazilo. Vedle toho střepiny granátu zachytilo kamení a traverza, stejně jako kryt nad hlavou ochránil naše hlavy. Přece však dostal feldwebel Fröstl kamenem do hlavy a měl ji proraženou. Ostatní dva vyvázli bez většího úrazu. Fröstl a já jsme se po vzpamatování se dali v největším ohni na útěk do kaverny k ošetření ran. Lehké granáty se při tom kolem nás sypaly, takže jen za veliké hrůzy a námahy dostali jsme se domů.“
Ztracené roky v zákopech
O své poslední válečné dovolené v roce 1918, kdy Novotný již čtyři roky nosil vojenskou uniformu, zapsal své pesimistické až sebevražedné myšlenky. Uklidnění nakonec paradoxně našel po návratu do nebezpečí fronty.
„Rychlík se hnul a vezl nás krásnou alpskou krajinou, ale mé myšlenky zalétaly jinam. V mém nitru to bouřilo jako rozkacený orkán a malomocný vztek lomcoval mi údy, takže jsem si připadal jako pohanský bůh hněvu a zhouby. V mysli míhaly se jako blesky myšlenky pomsty, vášně, hýřivosti a sebevraždy, aby co chvíli ustoupily zase ideálům míru, nadšení a velikosti ve službách člověčenstva, jež na cestu mi zářily co jasné hvězdy dřív. Ponuré vzpomínky táhly nepřetržitě mou hlavou, před mým zrakem míhala se léta mého mládí, plná pilné práce a marných nyní studií, a potom zas neutěšené poslední roky, jež jsem proválčil v bídě a strádání… A zatím není naděje v lepší budoucnost.“
„Napadala mi známá stará báj o člověku, koni, psu a opici, kteří postoupili k žití chtivému člověku polovici svého věku. Já jsem si připadal jako výhradní majitel těch pětadvaceti let práce a námahy, jež kůň postoupil člověku, protože oněch třicet let blaženého lidského věku chýlilo se mi již pomalu ku konci, aniž jsem poznal jejich darů, blaženosti, štěstí, krásy a lásky. To vše odvála nepřízeň osudu a překotný války čas – čas, jenž vše mění, i ty časy samotné.“
A jak se za roky na bojišti a poválečnými změnami ohlížel po několika letech? „Nejtěžší oběti si válka vyžádala z řad mladých vojáků 20 až 25letých. To je ta rozbitá generace, která prodělala celou válku v prvních liniích a jejímiž zbytky jsme my trosečníci. Generace ztraceného mládí a obětovaných životů nebo aspoň podrytého zdraví, pokud části z nás přece ty životy zůstaly. A nač to všechno bylo? Svět šel kolem nás bez povšimnutí, na bojišti i v zázemí, a jde dnes tím spíš. Vyznamenání válečná nedávala se na bojišti podle zásluh a skutků válečných, nýbrž podle protekcí a nahodilých okolností. Měl jsem sice tři medaile za statečnost, dnes neuznávané, ale při spravedlivém rozdílení bych jich měl mít asi deset.“
Všude nyní dominují legionáři, noví svatí
„A v zázemí? Nepochopení keťasů a ouřadů, kteří tyli z našich útrap a z naší krve, tehdy za války a tím víc dnes za míru, bylo nám odměnou. Třebas ve státní službě. Nevojáci, hovící si celou válku doma u kamen, libující si dnes do pense i do postupu započtených pět válečných pololetí, stejně jako slečinky, které se držely doma maminky za sukně a uchytily se snadno v uprázdněných úřadech, zatímco my staří válečníci, ó té ironie osudu, nemáme nároku na taková válečná pololetí a počítání hrozné té služby, která nás oloupila o zdraví.“
„Všude dominují nyní privilegovaní legionáři, noví svatí, z nichž jen menší část má zásluhy skutečné, kdežto ostatní nic zvláštního nevykonali a do legií se přihlásili namnoze jen z pudu sebezáchovy, aby se dostali snáze domů a vybředli z hladu a epidemií, z hniloby a nečistoty zajateckých táborů. Je těžko napsat o válce satiry a nezbývá než doufat, že jednou po letech soud dějin bude pro nás spravedlivější a také že nebude již válek. Válka je hrozná věc, ničivá moc pro vítěze i poražené.“
