Obrazy teskných krajin s balónem či vzducholodí na obloze, dopravních prostředků, které jsou stejně „živé“ jako lidé, nostalgická retro atmosféra, ale i nesčetné knižní ilustrace pro děti i dospělé… Dílo malířského samouka Kamila Lhotáka je dobře známé. Méně se ví o tom, že podobně osobitý byl i jeho životní příběh.
Narodil se, jak s oblibou říkal, v roce, kdy ztroskotal Titanic. Jeho rodiče Kamil Lhoták starší a Anna Kouglová spolu v době studií prožili vášnivý vztah, ale rozešli se a vztah obnovili v době, kdy už byl otec ženatý. Přišel na svět syn, ale jeho otec setrval v původním bezdětném manželství, a tak malý Kamil vyrůstal uprostřed napjatého vztahového trojúhelníku.
V dětství prodělal obrnu, po níž mu zůstalo lehké postižení jedné nohy, což později výrazně ovlivnilo jeho tvorbu i partnerský život. Už od doby dospívání rád a dobře kreslil.
„Motocykly a automobily kreslil do nejmenších detailů. Kdyby nebyl malířem, byl by určitě konstruktérem,“
říká jeho syn Kamil Lhoták mladší, jehož vzpomínky zaznamenala Paměť národa.
Na práva, nebo k malířskému stojanu?
Otec svou milenku i syna finančně zabezpečil, a tak mohl Kamil studovat na klasickém Jiráskově gymnáziu v Resslově ulici v Praze. Toužil pokračovat na Akademii výtvarných umění, ale otec ho v tomto směřování nepodporoval, a tak zamířil na práva. Současně však stále rozvíjel zálibu v malířství a rozhodnutí, čemu se v životě bude věnovat, odsunoval až na dobu po promoci. Okolnosti nakonec rozhodly za něj: těsně před složením poslední rigorózní zkoušky roku 1939 došlo k uzavření vysokých škol. Na právnickou kariéru tak pomýšlet nemohl, a protože už v té době prodával první obrazy, vstoupil definitivně na dráhu výtvarníka. Podle odborníků nese jeho styl zejména v raném období typické rysy malířů-samouků, jakými byli třeba Henri Rousseau nebo Frida Kahlo, tedy konzistentní okruh témat a pečlivou propracovanost malby.
Roku 1938, ještě ve svobodném Československu, se Kamil Lhoták oženil s Židovkou Herthou Guthovou, kterou přesvědčil k přestupu do katolické církve.
„To vůbec nesouviselo s nacismem, to bylo z přesvědčení. Otec se vždycky pro něco nadchnul a věnoval se tomu pak celým srdcem,“
uvádí Kamil Lhoták mladší. Hertha po křtu přijala jméno Ludmila. Manželství ji po celou dobu války ochránilo před transportem do koncentračního tábora, její rodiče však deportaci neunikli a roku 1942 zahynuli ve vyhlazovacím táboře Sobibor.
Všechny surrealistické obrazy zničil
Toto osobně tak tíživé období bylo pro Kamila Lhotáka nicméně umělecky velmi plodné. Stal se členem umělecké Skupiny 42, k níž náležel i Jiří Kolář, básníci Ivan Blatný a Josef Kainar či teoretik Jindřich Chalupecký. Skupina se orientovala na umělecké ztvárnění městského života a městské krajiny, poetické zachycení civilních situací a hledání krásy v obyčejnosti, což úzce korespondovalo se Lhotákovým uměleckým stylem. Nacistická cenzura je kupodivu vůbec neomezovala. Kamil Lhoták mladší k tomu říká:
„Za války byly daleko menší problémy s výtvarným uměním než za Stalina. Němci si výtvarného umění nevšímali.“
Výjimkou byl zapovězený surrealismus: „Všechny své surrealistické obrazy otec tehdy zničil. Měl manželku Židovku, a kdyby je Němci našli, bylo by zle. Jinak mohli malovat cokoliv a vystavovat cokoliv. Skupiny 42 si Němci vůbec nevšímali.“
Spolu s malířem Lvem Šimákem se Lhoták zapojil do protinacistického odboje: „Jako malíř a grafik mohl mít legálně cyklostyl a pomáhal právě Lvu Šimákovi s rozmnožováním nějakých materiálů,“ vysvětluje umělcův syn. A právě Lev Šimák ho za války přizval do řad KSČ. Kamil Lhoták na to přistoupil, přestože ve třicátých letech nesouhlasil s politickými procesy v SSSR. „V průběhu války se u mnoha lidí pohled na Rusko trochu změnil. Byla to tehdy jediná mocnost, která Němce ničila, a proto lidé vzhlíželi k Rusku. Otec s židovskou manželkou a židovským dítětem chtěl, aby válka byla brzy u konce,“ říká Kamil Lhoták mladší.
Tatínek na schůzi nepřijde, ze strany vystoupil
Ludmila Lhotáková během války prožila řadu traumatických situací. „Šla se mnou v kočárku a Hitlerjugend jí do něj házeli kameny. Hrůza, ale zvládla to,“ říká Kamil Lhoták mladší. Po válce se ale objevila psychická reakce na prodělaný stres, kterou její syn popisuje jako syndrom odbřemenění:
„Trpěla hypochondrickými bludy. Prohlásila, že jí z hlavy vytéká mozek. Její stav se pořád zhoršoval.“
Léčila se na psychiatrických a neurologických odděleních několika pražských nemocnic a zbytek života strávila v Ústavu sociální péče v Brandýse nad Labem. Jejich syna tak Kamil Lhoták vychovával sám, se ženou se rozvedl v roce 1953.
Z KSČ malíř vystoupil již v roce 1947 na protest proti pronásledování umělců v Sovětském svazu: ideolog Andrej Ždanov nařkl Sergeje Prokofjeva, Dmitrije Šostkakoviče, Arama Chačaturjana a další tvůrce z „formalistických zvráceností“ a protilidových tendencí. Šestiletý syn Kamil tehdy nevědomky otci málem způsobil průšvih: „Přišly k nám jednou dvě ženy pozvat otce na schůzi KSČ. A já jsem řekl, že otec nikam nepůjde, protože ze strany vystoupil. Byl to později malér, ale tehdy, v roce 1947, se ještě nic nestalo.“
Skupina 42 se po únorovém převratu rozpadla, Kamil Lhoták však ve své tvorbě zůstal jejím principům věrný. A věrnost zachoval i svým uměleckým přátelům, když ho Státní bezpečnost roku 1952 předvolala k výslechu. Jiří Kolář a teoretik Václav Černý byli v té době ve vězení a StB o nich chtěla slyšet další informace. „Otec jim stále tvrdil, že Václav Černý je jen potrhlý profesor, který se orientuje pouze na svůj obor. Václav Černý později řekl, že otcova výpověď mu velmi pomohla,“ uvádí Kamil Lhoták mladší. Důsledkem však bylo, že otec nemohl několik let vystavovat a měl velmi málo příležitostí k tvorbě.
Jako dva staří mládenci
Kamil Lhoták mladší měl se svým otcem velmi zvláštní vztah. Na jednu stranu rád kreslil, ale otec se o jeho výtvarných schopnostech vyjadřoval pohrdavě, porovnával ho sám se sebou a dělal na toto téma necitlivé vtípky. Často se u nich doma přehrávala tato scénka: „Otec jako zákazník přichází za mnou a pochvalně se vyjadřuje o mých obrazech a pak se ke mně nakloní a šeptem se mě zeptá: ‚„A nemáte něco do tatínka?‘“
Na druhou stranu si byli velmi blízcí a Kamil Lhoták mladší žil s otcem i v dospělosti, když mu ztroskotalo několik jeho partnerských vztahů:
„My jsme spolu žili jako dva staří mládenci. Fungovalo to dobře. Třenice a konflikty nebyly.“
Jezdili spolu na výlety na kole nebo na motocyklu, sdíleli zájem o techniku, zajímali se o vesmír a společně pozorovali hvězdy. „Otec k motocyklům a bicyklům přistupoval jako k živým bytostem. Mnohokrát jsme spolu diskutovali o tom, že by chtěl namalovat portrét motocyklu tak, aby každý poznal, že jde o podobiznu. Velocipedy, motocykly i automobily znal do posledního šroubku, ale jen teoreticky. Servis kol jsem měl na starost já,“ vzpomíná Kamil Lhoták mladší.
Zájem o dopravní prostředky malíři přinesl také nový zdroj obživy, když se v polovině 50. let seznámil s Adolfem Branaldem a ilustroval jeho knihu Dědeček automobil. Knižní ilustrace se postupně staly důležitou součástí jeho tvorby (jen v roce 1958 vyšlo 18 knih s jeho ilustracemi), začal se věnovat i práci pro film a návrhům kostýmů.
Manka a Anča, umělcovy múzy
Obrna, kterou Kamil Lhoták prodělal v dětství, v dospělosti výrazně ovlivnila jeho život i tvorbu. Po rozchodu s manželkou totiž tíhl k fyzicky postiženým ženám, jež se objevovaly i na jeho obrazech. Jednou z nich byla Manka Haštabová, kterou potkal v Jedličkově ústavu a zachytil ji na desítkách obrazů a grafik včetně známé malby Dcera velkoměsta. Další múzou byla Anna Endrštová řečená Anča, dětská láska, ke které se vrátil v roce 1961. Také Anče, modelce mnoha jeho obrazů z 60. let, chyběla část ruky.
V době normalizace mohl Kamil Lhoták relativně volně tvořit: jeho svět prodchnutý nostalgií konce devatenáctého století totiž režimu nijak nevadil. Listopad 1989 přivítal s radostí, právě v těchto dnech však zemřela jeho družka Anna Endrštová a o necelý rok později 22. října 1990 zemřel i on sám.
„Otec miloval České středohoří. Naše výlety směřovaly vždy na sever a vždy do Českého středohoří. Jedním z jeho zamilovaných kopců byl Číčov u Libčevsi mezi Louny a Lovosicemi. Jednou jsme tam projížděli na motocyklech, tam jsme zastavili a vylezli na vrchol pěšky. Když jsme tam tak večer s otcem seděli, projevil přání být rozptýlen někde v Českém středohoří. Domluvili jsme se právě na Číčově,“ říká Kamil Lhoták mladší. Po otcově pohřbu tak právě tady rozprášil popel z jeho urny.
