Den válečných veteránů 2026 Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
U hodonínských kasáren se na podzim 1956 začaly objevovat ženy a děti. Hledaly své muže, syny a otce, které povolali do armády. „Kde je ten můj chlap?“ ptaly se. Vojáci jim nedokázali odpovědět. Sami nevěděli, kam jednotky odjely a co se děje za hranicí.
Josef Prejda tehdy sloužil u motorizovaného pluku. S ostatními vojáky pomáhal záložníky oblékat do uniforem a vydávat jim zbraně. Povolaní civilisté se do kasáren sjížděli postupně, jejich příprava trvala asi dva dny. Pak se pluk přesunul směrem k maďarské hranici. Vojáci základní služby zůstali v kasárnách, hlídali objekt a zajišťovali další služby. Víc než odjíždějící jednotka však Prejdovi utkvěly v paměti ženy, které přišly hledat své blízké a plakaly:
Co se dělo za hranicí
Zprávy o povstání v Maďarsku přicházely do Československa v době, kdy komunistické režimy ve střední Evropě čelily rostoucí nespokojenosti. Zeměmi na východní straně železné opony začátkem roku otřásl Chruščovův tajný projev na XX. sjezdu sovětské komunistické strany, který odhalil Stalinovy zločiny. V červnu povstali polští dělníci v Poznani. V Československu se také ozývaly požadavky na změny, například na rehabilitaci obětí politických procesů. Vedení KSČ se však reformám bránilo a obávalo se, že ztráta kontroly by mohla ohrozit jeho postavení.
V Budapešti začala revoluce 23. října studentskou demonstrací.
Protesty se rychle rozšířily, zhroutila se moc dosavadního vedení a do čela vlády se vrátil Imre Nagy, který vyhlásil neutralitu Maďarska a jeho vystoupení z Varšavské smlouvy. Naděje na samostatnější a svobodnější vývoj však netrvala dlouho. Sovětská vojska 4. listopadu zahájila rozsáhlý útok a povstání krvavě potlačila.
Pro vedení KSČ představoval maďarský vývoj nebezpečný příklad, jenž ukazoval, že nespokojenost může přerůst v otevřenou vzpouru a ohrozit celý režim. Stranický vůdce Antonín Novotný podle historika Vladimíra Nálevky odjel do Moskvy s návrhem, aby se československý dobrovolnický sbor zapojil po boku sovětské armády do intervence. Nikita Chruščov návrh odmítl, od Československa požadoval jen uzavření dosud prostupné hranice s Maďarskem. Vojska na Slovensku byla uvedena do pohotovosti a hranice se uzavřela. Československá armáda tedy do bojů v Maďarsku nezasáhla, její jednotky se však připravovaly na možný vývoj.
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
Nový AI asistent prohledává archiv nejen podle klíčových slov, ale také podle významu dotazu. Ptejte se na události, místa i zkušenosti pamětníků a objevujte související svědectví.Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Muži povolaní v noci
Tato příprava se promítla do životů lidí daleko od politických jednání v Moskvě. Pavel Mejsnar, jenž toho času sloužil na Slovensku, dostal rozkaz objíždět okolí a budit muže v záloze, kteří se měli dostavit do kasáren. Noční návštěvy u rodin pro něj byly těžké. Nejhůř snášel, když musel probouzet rodiče s malými dětmi. Povolávací rozkaz přicházel bez vysvětlení, co se bude dít dál. V rozhovoru s Pamětí národa na to vzpomíná:
Podobnou nejistotu prožíval Zdeněk Fator, který sloužil na slovensko-maďarském pomezí. Vojáci byli v pohotovosti déle než měsíc a spali oblečení. Během služby jezdil po okolí a podle svých slov zahlédl těla pověšených lidí. Bylo mu jasné, že se za hranicí odehrává něco mnohem vážnějšího než vzdálený politický spor: „Tak jsem věděl, že maďarské události nejsou žádná sranda.“
Josef Prejda vzpomínal především na to, jak události doléhaly na rodiny. Záložníci odjeli, jejich blízcí nevěděli kam a nikdo jim nedokázal dát jistotu, co bude následovat. Kasárna, která obvykle zůstávala mimo pozornost civilistů, se na několik dní stala místem čekání a strachu.
Školní hlasování a dva světy
Zprávy o Maďarsku nepřinášely nejistotu jen rodinám vojáků. PanovalaNejisté bylo také v tomto, jak události chápat. Režim povstání označoval za kontrarevoluci a oficiální informace odpovídaly jeho politickým potřebám.
Petr Kolář, tehdy student průmyslové školy v Ostravě-Vítkovicích, vzpomínal, že do jejich třídy přišli muži a vyzvali studenty k hlasování. Měli rozhodnout, zda má Sovětský svaz vojensky pomoci Maďarům. Kolář se zdržel. Jeho otec sledoval zahraniční rozhlas, a syn tak věděl, že Maďaři bojují proti komunistické vládě. Když to po hodině vysvětlil spolužákům, narazil na nedůvěru: „Vždyť to nikde nebylo napsáno, ani v rádiu se o tom nemluví!“ namítali.
Teprve zpětně mu došlo, co školní hlasování znamenalo. Děti se učily nejen zaujímat politický postoj, ale i to, že mají říkat to, co se od nich očekává. On sám si tehdy uvědomil, že jeho rodina a okolní svět žijí podle odlišných informací a pravidel.
Oficiální propaganda však neměla úspěch u všech občanů. Historik Vladimír Nálevka uvádí, že do 5. listopadu bylo v Československu podáno 655 trestních oznámení na lidi, kteří nějakým způsobem sympatizovali s maďarským povstáním. Jedenáct důstojníků přišlo v listopadu o hodnost, protože nesouhlasili se sovětským zásahem nebo dali najevo podporu povstalcům.
Někteří lidé se pokusili jednat aktivně. Vladimír Stehlík, který už předtím strávil tři roky v uranovém lágru, poslouchal Svobodnou Evropu a sledoval zprávy o dění v Maďarsku,. S přáteli se s přáteli rozhodl vyřadit z provozu brněnskou rušičku, aby se k obyvatelům města dostávaly informace ze zahraničního vysílání. Chtěli, aby lidé věděli, co se v Maďarsku děje, a aby případně mohli povstalce podpořit. Jejich plán překazilo udání.
Stehlíkova skupina nepředstavovala masové hnutí. Její příběh však ukazuje, že někteří lidé vnímali povstání jako výzvu k odporu i doma. Jiní si jeho význam nesli v sobě jako zkušenost, která ovlivnila jejich další život.
Strach, který se vrací
Maďarské události nakonec přispěly k tomu, že reformní nálady v Československu opadly. Pavel Mejsnar se však k podzimu 1956 v myšlenkách vrátil ještě o dvanáct let později. Když v srpnu 1968 vstoupila do Československa vojska Varšavské smlouvy, vybavila se mu tehdejší armádní pohotovost. Jenže nyní měl malého syna. Když ho ráno vedl do školky, nevěděl, zda se pro něj ještě vrátí. „Tekly mi slzy,“ vzpomínal na strach, že by mohl být znovu povolán.
Ani sedmdesát let poté se maďarské povstání nejeví jen jako vzdálená událost bez přesahu do současnosti. Vzpomínky na něj rezonují i dnes. Pro jedny znamenalo povolávací rozkaz neznámo kam, pro jiné povzbuzující vědomí, že se někdo dokázal vzepřít totalitní moci a sovětské nadvládě.
Zdroje:
Jaká byla československá reakce na maďarské povstání? | Radio Prague International
