Všechny totalitní režimy mají jedno společné: snaží se kontrolovat život svých obyvatel. A i když nedosáhnou za zavřené dveře domovů, k rodinám sedícím společně u stolu, stále se o to pokoušejí. To se týká i oslav vánočních svátků.
Pětiletá Galina žila se svými rodiči v Zilově, malém ruském městečku na Urale. Její rodiče sem byli posláni za prací, tatínek jako stavební inženýr a maminka jako lékařka. Při hrách v lese Galina někdy vídala vězně z nedalekého lágru, které tam vodili na práci.
Ozdobený vánoční stromeček viděla poprvé až ve svých pěti letech:
Oslavy Vánoc jakožto náboženského svátku režim zakázal roku 1929, rok před jejím narozením. Roku 1935 se vánoční „jolky“ směly do sovětských domácností vrátit, ovšem jen jako součást světské oslavy Nového roku.
„Maminka tehdy sehnala člověka, který nám měl dělat dědu Mráze, a poprvé jsme ozdobili stromeček,“ vzpomíná Galina Vaněčková. „Když jsme všichni byli u stromečku najednou se otevřely dveře, dovnitř vběhl nějaký strašný pán, křičel a skákal a všechny děti se rozplakaly. Jenom já jsem neplakala, protože jsem věděla, že je to ten pán, který byl včera u nás doma.“
Temperamentní děda Mráz potom vystupoval podobně jako český Mikuláš: „Vzal každé dítě a vyptával se: ,Máš čisté uši? Myl sis dneska ruce?’ A pak každé dítě dostalo nějaký dárek.“
Tajnými chodbami pro stromeček
Úlně jiný je příběh Hanuše Hrona, který před válkou vyrůstal v židovské rodině v severočeském Mostě. Jeho otci se ještě na začátku druhé světové války podařilo emigrovat do Šanghaje, ale rodina ho už nestihla následovat: v prosinci 1941 byl Hanuš s maminkou a se sestrou deportován do Terezína. Vytoužený dopis od otce, obsahující všechny potřebné dokumenty k vystěhování, obdrželi až ve chvíli, kdy čekali na seřadišti u Veletržního paláce.
Roku 1943 tak Hanuš trávil v Terezíně už třetí Vánoce. Byl ubytován v Jugendheimu, domově mládeže, kde se přátelil s budoucím entomologem Erichem Mautnerem. Toho roku se spolu tajně v noci vypravili pro vánoční stromek, pod kterým chtěli s ostatními oslavit Štědrý večer. Většina dětí v domově mládeže pocházela z asimilovaných židovských rodin, takže oslava Vánoc, včetně stromečku, pro ně byla něčím zcela přirozeným.
Hanuš Hron pokračuje ve vánoční vzpomínce: „Žebřík, který jsme nesli, jsme v jednu chvíli museli rozříznout, abychom prošli zátočinou chodby. Došli jsme k zamřížované střílně z doby Marie Terezie, uzamčené řetězem. Ten jsme přeřízli a okénkem jsme spustili žebřík. Sešplhali jsme dolů do příkopu a potom přeběhli silnici do lesa, kde jsme uřízli stromek. Pak jsme se stejnou cestou vrátili zpátky.“
Hanuš se roku 1944 přihlásil do zvláštního transportu řemeslníků na práci do Německa a v únoru následujícího roku se v Terezíně opět shledal s matkou i sestrou. Všichni tři se zde dožili osvobození.
Opožděné Vánoce v rodině politického vězně
David Piálek pochází z rodiny, jejíž kořeny sahají k samým základům první Československé republiky. Jeho pradědeček Emanuel Viktor Voska před rokem 1918 pomáhal Tomáši Garriguovi Masarykovi navazovat kontakty se zahraničními politiky. Jeho dcera Villa se provdala za Zdeňka Bechyněho, syna prvorepublikového ministra školství.
Villa a Zdeněk, budoucí prarodiče Davida Piálka, byli po nástupu komunistického režimu uvězněni. Villa si odseděla „jen“ tři roky, ale Zdeněk Bechyně zůstal ve vězení čtrnáct a půl roku, až do roku 1964, kdy bylo Davidovi dvanáct let.
Škodolibost věznitelů se projevila i v den jeho propuštění. Mělo k němu dojít krátce po Vánocích, a tak se rodina rozhodla oslavu Štědrého večera posunout, aby se jí dědeček mohl zúčastnit. V dohodnutý den jej čekali na nádraží, ale Zdeněk Bechyně nedorazil. Přijel až druhý den, což David Piálek vysvětluje:
Kvůli tomu mu ujel vlak a kvůli komplikovanému vlakovému spojení z Valdic do Mariánských Lázní dorazil teprve následující den.
U vánoční večeře, které se David Piálek účastnil jako dvanáctiletý chlapec, dědeček upadl do rozpaků: „Uvědomili jsme si, že si neví rady s příborem. Celých čtrnáct let totiž jedl lžící. To byl takový silný moment.“
Posledních deset let svého života strávil Zdeněk Bechyně po boku své ženy v obci Velká Hleďsebe u Mariánských Lázní, kde manželé bydleli a pracovali ve státním statku. Neměl žádný starobní důchod, a tak musel pracovat až do své smrti v roce 1974.
