Žena, která neztratila křídla

Ludmila Soltysiaková se narodila 19. května 1939 v Olomouci do rodiny Ondřeje a Anastázie Soltysiakových. Na svět přišla jen několik měsíců po vzniku protektorátu a její první roky tak poznamenaly události, které zasáhly celou Evropu. Přesto sama na toto období nevzpomíná jen jako na dobu strachu. Vybavují se jí především lidé, místa a drobné příhody, které ji provázely.

Nebylo jednoduché mě uhlídat

Rodina tehdy bydlela na Dolním náměstí naproti Mariánskému sloupu, kde byl její otec domovníkem v budově arcibiskupské tiskárny. Ludmila vyrůstala se starším bratrem Václavem a už jako malá se od něj v mnohém lišila. Zatímco bratr byl spíše klidnější povahy, ona byla stále v pohybu. Tatínek Ondřej byl technicky založený člověk a právě po něm Ludmila zdědila vztah ke strojům a technice. Maminka Anastázie zase držela rodinu pohromadě. 

„Se mnou to rodiče opravdu neměli lehké,“ říká dnes s úsměvem. Během trhů a jarmarků na Dolním náměstí prý nebylo jednoduché ji uhlídat. Zvídavost a touha poznávat svět ji provázely celý život.

K domu prarodičů mířilo hořící letadlo

Ke konci druhé světové války poslali rodiče Ludmilu k prarodičům do Hlušovic. Domnívali se, že na vesnici bude bezpečněji než v Olomouci. Jenže právě tam prožila některé z nejsilnějších okamžiků svého dětství. U prarodičů, kterým říkala stařenka a stařeček, si procházející sovětská armáda zřídila lazaret. Šestiletá dívka se tak ocitla uprostřed posledních bojů války.

Vzpomíná na vojáky, střelbu, nálety i chvíle strávené ve sklepě s bramborami. Jedním z nejsilnějších zážitků pro ni zůstalo hořící letadlo, které mířilo k jejich domu. Vojákům se podařilo stroj odklonit a odstřelit tak, že dopadl o několik domů dál. Její stařeček zase unikl kulce, která mu pouze proděravěla kabát. Přestože šlo o dramatické chvíle, nevnímala je jen jako hrůzu. Vybavuje si i obyčejnou lidskost – například vojáky, kteří rodině nosili vajíčka od sousedů. Válečné zážitky se ale podepsaly na jejím zdraví. Až do patnácti let pak kvůli problémům se srdcem chodila k lékaři.

Po návratu do Olomouce se rodina znovu zapojila do poválečného života. V roce 1946 nastoupil její otec Ondřej jako strojník do parní vodárny v Černovírském lese a rodina získala byt na třídě Svobody, kde Ludmila žije dodnes. Právě tam prožila většinu svého života. V létě téhož roku mohla malá Ludmila v hanáckém kroji přivítat prezidenta Edvarda Beneše při jeho návštěvě města.

Vztah k technice ji přivedl k létání

Po změnách ve školském systému v 50. letech absolvovala jednoroční učební kurz (JUK) a následně složila zkoušky na Střední průmyslovou školu strojnickou v Olomouci. Její otec byl rád, že dcera pokračuje technickým směrem. Osud ale rodinu brzy znovu zasáhl. V roce 1955 Ondřeje Soltysiaka při cestě do práce srazil autobus.

Po otcově smrti se Ludmila na čas uzavřela do sebe. Právě tehdy do jejího života vstoupilo létání. Když do školy přišli členové Svazarmu hledat nové zájemce do aeroklubu, neváhala a přihlásila se. Maminka měla samozřejmě obavy. Dcera se však pro létání nadchla natolik, že jí nakonec dala souhlas.

Ludmila prošla výcvikem, věnovala se sportovnímu létání a školila se také jako vysazovačka parašutistů. Mezi její vzpomínky patří i chvíle, kdy při letu „zakufrovala“, tedy ztratila orientaci, a kdy zažila pád letadla – v leteckém prostředí tehdy známý jako „kraksna“.

Prostředí olomouckého letiště jí zůstalo blízké i po letech. Když se letiště později stěhovalo a část jeho činnosti skončila, našla si jinou cestu. Začala se věnovat ochotnickému divadlu, kde se setkala i s řadou známých osobností.

Víry se zříct nechtěla, přišla o zaměstnání

Po maturitě se Ludmila nechtěla stěhovat mimo Olomouc. Doma měla nemocnou maminku a bratr byl na vojně. Díky profesorovi ze školy získala možnost absolvovat pedagogický kurz a nastoupila jako učitelka na tehdejší jedenáctiletce.

Práce ji bavila, ale její působení ve školství netrvalo dlouho. Po prvním roce, v roce 1959, si ji vedení školy zavolalo kvůli tomu, že chodila do kostela. Dostala na vybranou – buď se vzdá své víry, nebo odejde. Rozhodla se odejít.

Díky známým z leteckého prostředí získala zaměstnání ve Strojírnách potravinářského průmyslu, později ve Strojobalu. Pracovala tam více než dvě desetiletí. Ani v době, kdy nebylo snadné otevřeně vyjadřovat vlastní postoje, neztratila přesvědčení, že člověk by měl zůstat sám sebou.

Nové poslání přišlo nečekaně

Po letech práce musela kvůli vážným problémům se zrakem odejít do invalidního důchodu. Odchlípnutá sítnice a zdravotní omezení jí nedovolovaly pokračovat u rýsovacího prkna. Pro člověka zvyklého na aktivní život nebylo snadné najednou změnit způsob života.

Brzy začala hledat možnost, jak své zkušenosti využít. Našla ji ve Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých České republiky (SONS). Sama prošla obdobím, kdy se musela vyrovnat se ztrátou části své dosavadní samostatnosti, a proto dokázala dobře pochopit obavy i potřeby ostatních. Dodnes se do její činnosti zapojuje, byť v menší míře.

„Když ještě člověk může někomu pomáhat, tak ještě je,“ říká. Zkušenosti ji naučily, že nemusí vždy jít o velké skutky. Někdy stačí povzbuzení, vlídné slovo nebo obyčejný zájem.

Radost, která nezmizela

Ludmila Soltysiaková zažila velkou část moderních dějin – válku, poválečné změny, období komunistického režimu, rok 1968 i listopad 1989, kdy chodila demonstrovat na náměstí. V paměti jí však zůstali především lidé, kteří ji provázeli životem, nikoli překážky, jež ji potkaly.

Velkou radost jí přinesly i vztahy, které nevznikly pokrevním poutem. Stala se například „náhradní babičkou“ chlapci, jehož rodina ji přijala mezi sebe. Její životní postoj shrnuje věta, kterou říká s typickým úsměvem:

Žena, která kdysi hledala svobodu nad olomouckým letištěm, ji nakonec našla i v obyčejných každodenních setkáních. V oblacích i na zemi dokázala zůstat sama sebou.

Příběh Ludmily Soltysiakové jsme mohli zaznamenat díky podpoře Olomouckého kraje a města Olomouce. Děkujeme!

Paměť národa stále hledá nové pamětníky! Pokud víte o někom, kdo zajímavým způsobem prožil dějiny 20. století, kontaktujte nás na e-mailové adrese jitka.andrysova@postbellum.cz nebo telefonním čísle 777 763 388.