„Potopení remorkéru ‚13 de Marzo‘ odhalilo tu nejzrůdnější a nejohavnější tvář režimu, kterému lidská bytost byla lhostejná,“ vzpomíná na události před třemi desítkami let José Miguel Martínez Hernández. „I přesto, že v té době jsem již byl součástí opozičního hnutí, byla pro mě tahle událost jako rozbuška. Ten způsob, jakým kubánská vláda zavraždila lidi!“ nechápe José Miguel.
V noci na 13. března 1994 nikdo z posádky stařičkého remorkéru jménem 13 de Marzo nezamhouřil oka. Po dlouhých měsících plánování a dvou odkladech konečně měli za tmy vyplout z Havany směr Florida. Byly tři hodiny ráno a na palubě bylo 72 Kubánců toužících po svobodě.
Jakmile loď vyrazila z přístavu, obklíčily ji dva vládní remorkéry, daleko modernější a silnější, než byla bárka 13 de Marzo, a vytlačili ji na širé moře. Brzy se k nim přidala ještě jedna loď. Tři silné stroje proti jednomu polorozpadlému. Přibližně 11 kilometrů od pobřeží uprostřed Floridské úžiny plné žraloků a silných mořských proudů.
Na palubě remorkéru 13 de Marzo byl mezi oněmi 72 pasažéry i Sergio Perodín. Snažil se z Kuby uprchnout se svými dvěma dětmi – tehdy sedmiletým Sergiem, jedenáctiletým Yaserem a se svou ženou Pilar. Měl totiž za sebou pronásledování kubánskou státní bezpečností: „Nevím, proč se na mě státní bezpečnost zaměřila. Tvrdili, že jsem lidskoprávní aktivista a že je jím také moje sestra. To ale nebyla pravda,“ vypráví Sergio Perodín. „Snažili se mě připravit o práci. Neměl jsem jinou možnost než z Kuby odejít,“ dodává.
Remorkér 13 de Marzo se zdál vhodným plavidlem k překonání 145 kilometrů Floridské úžiny – i přesto, že byl staršího data výroby a na trupu byla poškození, měl poměrně silný motor, a nehrozilo na něm takové nebezpečí utonutí jako na jiných, mnohem více improvizovaných bárkách a podomácku stlučených vorech. Mezi 72 pasažérů lodi se však vetřel špeh.
V 90. letech Kuba zažívala nevídanou ekonomickou krizi způsobenou přerušením finanční podpory původně poskytované již zaniklým Sovětským svazem.
⇒ Kubánci žili po pádu SSSR na dně
Pokus o útěk do svobodného světa na remorkéru 13 de Marzo byl jen jedním z mnoha tisíců podobných pokusů. Nedlouho po brutálním potopení remorkéru na Kubě nastala tzv. vorařská krize, během níž se na podomácku vyrobených plavidlech vydalo na cestu do USA přes 35 000 Kubánců.
⇒ Kubánci na vorech svobody. Navzdory žralokům i udavačům pluli za lepším životem
pokračuje ve vyprávění Sergio Perodín. Uprostřed tmavé noci na 13. července 1994 začala vládní plavidla po remorkéru pálit vodními děly. Lidé, kteří byli na palubě, se museli před přívaly vody ukrýt v podpalubí. Jakmile do zádi remorkéru jedna z lodí úmyslně narazila, remorkér se rozlomil a začal se okamžitě potápět. Ti, co byli stále na palubě, se s dětmi zdviženými v náručí u agresorů snažili vzbudit soucit. Marně. Utrpení pasažérů remorkéru 13 de Marzo trvalo pouhou jednu hodinu a dvacet minut.
„Přežili jsme jen díky tomu, že jsme byli nahoře na palubě. I tak nás potápějící se loď stáhla s sebou pod hladinu,“ vzpomíná Sergio Perodín. Spolu s dalšími se mu podařilo chytit se ledničky, která vyplavala na povrch. Zuby nehty držel svého sedmiletého syna. Toho druhého, jedenáctiletého, už udržet nedokázal stejně jako svou ženu Pilar… Vládní lodě však stále nedokonaly hrůzné dílo – kolem přeživších začaly zuřivě kroužit, aby kýly lodí vytvořený vodní vír zabil i ty, kteří zázrakem vyvázli. „Byl jsem na pokraji smrti, můj maličký mi pevně visel kolem krku. Tehdy už nás byla méně než polovina z původních 72,“ dodává.
Po dalších šesti hodinách kubánská vládní plavidla zbylou hrstku polomrtvých lidí vylovila z vody a převezla do nechvalně známé havanské věznice Villa Marista. Sergio tehdy ještě stále doufal, že by jeho žena se starším synem mohli být na jiné vracející se lodi. „Ptal jsem se na svou rodinu a odpověděli mi, že ty, které ve skupině nevidíme, sežrali žraloci,“ vzpomíná.
Z věznice Villa Marista na druhý den propustili ženy, které přežily, muže však tvrdě vyslýchali a snažili se je zlomit ke spolupráci s režimem. Sergio Perodín se ubránil.
„Celý měsíc jsem neviděl slunce. Výslech stíhal výslech. Pak si nás seřadili a řekli nám, že budeme v domácím vězení čekat na soud. Sami vrazi nás totiž obvinili z vraždy.“
Z domácího vězení se Sergiovi podařilo po týdnu uprchnout a na improvizovaném voru se se svým nejmladším synem pokusil úžinu přeplout znovu. Tentokrát uspěli. V USA se Sergio Perodín připojil k dalším lidem, kteří cestu přežili, a již 19. července 1994, pouhý týden po tragédii, se jim společně podařilo podat zprávu Mezinárodnímu soudu pro lidská práva. Začalo mezinárodní vyšetřování. Mezitím přišla i Kuba s oficiální verzí, a to v proslovu Fidela Castra z 5. srpna 1994.
„Clintonova vláda má komplexní plán ke zničení Kubánské revoluce. Tento fenomén se ukázal především v posledních týdnech při nehodě remorkéru 13 de Marzo. USA prokázaly svou hanebnost, cyničnost a sprostotu. Všichni dobře vědí, že Kubánská revoluce vždy říkala pravdu, a nikdy nelhala…“ Tolik výňatek z Castrova proslovu. Opakovaně označil potopení remorkéru za „nehodu“ a zdůraznil, že plavidlo bylo 72 člennou posádkou zcizeno, a proto bylo zapotřebí zabránit jeho odplutí. A stejně tak tvrdil, že „okamžitě proběhlo tak rozsáhlé šetření, jaké Kuba nikdy neviděla“. Posádku uprchlíků označil za „zločince, lumpy a podvratné živly, kterým by Spojené státy stejně nikdy nedaly víza“. Po čase však Mezinárodní soud pro lidská práva ve svém rozsudku z října 1996, dva roky po tragédii, došel k diametrálně odlišným závěrům:
TŘICET LET, A PŘECE VČERA
Dnes je to na den přesně třicet let od kubánskou vládou brutálně zosnované tragédie. „Šlo jim o útok na samu podstatu lidství. Nechat jednu loď vrážet do druhé, utopit nevinné děti a pozabíjet lidi tak, aby o tom veřejnost nevěděla…“ nechápe ani po tak dlouhé době opozičník José Miguel Martínez Hernández. Potopení remorkéru 13 de Marzo se stalo důkazem o bezmezné brutalitě kubánského režimu. Těla obětí nebyla z moře nikdy vyzdvižena, nedostalo se jim tak ani důstojného pohřbu, natož spravedlivého soudního procesu za úkladnou vraždu spáchanou kubánskou vládou. Viníci této hromadné vraždy jsou dodnes na svobodě. Na tomto stavu nezměnily nic ani světové komise lidských práv... Přeživší dodnes v srdci nosí smutek.
„NIKDY SE NA KUBU NEVRÁTÍM. VÁŽNĚ, NIKDY…“
„Mám tam sice zbytek svojí rodiny – své sourozence i maminku. Ale ne. Nikdy by mě to ani nenapadlo. Kuba mi totiž příliš ublížila,“ uzavírá Sergio Perodín. Se synem se jim podařilo vybudovat si v USA šťastný život.
Nikdy nezapomněl na své druhé dítě a manželku, kteří na příkaz Fidela Castra zemřeli ve vlnách.
Paměť kubánského národa
Post Bellum v rámci projektu Paměť kubánského národa natáčí vzpomínky kubánských disidentů a aktivistů, kteří bojují za svobodu a demokracii na Kubě. Realizujeme ho společně s Florida International University od roku 2017 díky podpoře z ⇒Programu transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR. V rámci projektu rovněž pravidelně školíme kubánské dokumentaristy, aby sami mohli natáčet a zpracovávat kubánské příběhy. Od začátku projektu jsme na ⇒Paměti národa zveřejnili přes 230 kubánských příběhů. Ty nejzajímavější z nich jsme uveřejnili v elektronické knize #LIBERTAD dostupné ⇒ve španělštině i ⇒angličtině.
