Na hranicích umíraly i děti
V letech 1948 až 1989 zahynulo na československých hranicích při pokusu o útěk 282 lidí, z toho 145 osob pohraničníci zastřelili. Další lidé zemřeli v elektřinou nabitém plotu nebo kvůli nášlapné mině. Někdo utonul, jiného sestřelili i s letadlem. Šestnáct lidí ještě před zatčením spáchalo sebevraždu. A jednoho člověka roztrhali služební psi.
Přes hranice utíkaly i celé rodiny s dětmi. Hrůzný je případ rodiny Schmidtových z NDR. Během pokusu o přechod na Západ zastřelil pohraničník před zraky ženy a dětí otce rodiny Gerharda Schmidta. Další otřesný případ je z roku 1952: jedenáctiletý chlapec si chtěl na pohraniční řece vyzkoušet vor. Pohraniční stráž do něj vystřílela dvě stě nábojů.
Přes hranice se utíkalo různě
Ne všechny útěky z Československa ale skončily takto tragicky. Václav Uhlík se i s rodinou dostal za hranice v opraveném polopásovém vojenském transportéru, který si s těžkým horským terénem i třemi zátarasy ostnatého drátu hladce poradil. Jiřímu Bromovi se zase u hraničního plotu podařilo nastavit budík s časovačem, který ve stanovenou chvíli vyzkratoval vodiče, a narušil tak signalizaci.
Když na místo přijela četa pohraničníků, Brom se podhrabal pod dráty ve vedlejším úseku, který byl najednou nehlídaný. Bohumil Kňourek se nechal zaměstnat jako obsluha cisternového fekálního vozu. Pohraniční stráž vůz bez problémů vpustila do ostře hlídaného pásma. V autě odstaveném v lesích pak našli Kňourkův vzkaz:
A Oldřich Karásek (1933–2024) v rozhovoru pro Paměť národa vzpomínal na svůj vlastní útěk ze země. Bylo jaro 1988, když Oldřich ještě se dvěma kamarády, Bobem Čechem a Miroslavem Krejčím, podnikli dlouhou cestu bez návratu: „To už jsem věděl, že se do Československa nevrátím. Měl jsem v plánu, že do podzimu doplujeme na Kanárské ostrovy, přes zimu do Vánoc do Panamy a dál přes Mikronésii do Austrálie, prostě k Jižnímu pólu.“
V Austrálii se již loď, dlouhou cestou značně pošramocená, nedala ovládat a přátelé dál pokračovat nechtěli. Oldřich loď prodal a přesto, že se dozvěděl o Sametové revoluci v Československu, rozhodl se v cestě pokračovat. Nakonec se do vlasti vrátil až v roce 1992.
Touha nepotopit se
Cesta od hubeného kluka s dlouhýma nohama, kterému kdysi dávno ve Skautu kvůli nim přezdívali Kůň, k ostřílenému horolezci a mořskému vlku trvala několik desetiletí. „Vždycky jsem chtěl stavět lodě, po mořích plout, s větrem snít. Ta neodbytná a nenasytná touha se nepotopit,“ zpívá Robert Křesťan v dnes již ikonické písni Na španělských schodech. Touhu a volání dálek zaslechl Oldřich už jako desetiletý kluk.
Byl rok 1943 a moc v Protektorátu Čechy a Morava v rukou pevně drželi nacisté. Oldřich vyrůstal v Brně, kde se v neblaze proslulých Kounicových kolejích často popravovalo a popravy byly veřejné s místy v hledišti vyhrazenými pro německé obyvatelstvo. Ale brána zůstávala snad pro výstrahu všem kolemjdoucí otevřená: „Odsouzení vždycky přišli na popraviště po jednom, tam se postavili, za nimi pytle s pískem. Popravčí četa čítající asi dvanáct vojáků na povel zvedla pušky a pálili do nich. Odsuzovalo se za skutečné prkotiny, na každém rozhlasovém přijímači byla cedulka, že poslouchání cizího rozhlasu se trestá káznicí, ve vážnějších případech i smrtí.“
Oldřich se tehdy i kvůli tomu, že mezi jeho rodiči panovala napjatá atmosféra, rozhodl, že uteče z domova. „Utekli jsme s kamarády. Podle mapy světa jsem chtěl odjet do Ameriky. Představoval jsem si, že někde v německém přístavu ukradneme loď a přeplavíme se. Faktem je, že tento sen jsem nakonec měl možnost několikrát zopakovat. Tenkrát nás našli u Tišnova u řeky Svratky,“ usmívá se Oldřich Karásek. Jeho první „velká cesta“ skončila po dvou dnech.
Vedle takových dobrodružství jej formovala také skautská organizace, do níž Oldřich vstoupil hned po válce a kterou navštěvoval až do jejího zákazu komunisty v roce 1950. Co nezvládl Skaut, doplnila četba dobrodružných románů – rodokapsů, ale také knih Jaroslava Foglara.
Dobrodruh z Břestku
Přestože velkou část života prožil ve skalách či na moři, důležitým místem pro Oldřicha Karáska bylo Uherské Hradiště. Jeho maminka se sem totiž vrátila po mnoha letech – kdysi se narodila jako vídeňská Češka a jako taková byla po válce odsunuta do Rakouska. Když se podruhé vdala, podařilo se jí do Československa vrátit a usadit se právě v Uherském Hradišti. Oldřich Karásek později zakotvil v nedalekém Břestku, kde žil až do své smrti v roce 2024. Té ale předcházelo mnoho dobrodružství.
Mladík v roce 1952 úspěšně absolvoval gymnázium a hned poté nastoupil na vojnu. Byla to doba, kdy definitivně „propadl adrenalinu“ a začal se plně věnovat sportu. Jeho vášní se stalo horolezectví, nějakou dobu létal na rogalu a vyzkoušel i box. „Lezl jsem ve všech významných lokalitách od Albánie po Rusko. Ve Francii, to bylo v roce 1968, jsem lezl jižní stěnu Aiguille du Midi, jednu z nejtěžších, 500 metrů převislé stěny! Dneska už je horolezectví zase někde jinde, ale tenkrát to patřilo mezi velmi těžká místa, materiál byl jednodušší, šlo o čistě skalní lezení,“ líčí Oldřich, který ve skalách prožil mnoho mezních situací, v nichž šlo o nervy, ale hlavně o život.
Noc nad propastí
Na zmíněný vrchol se vypravil s kolegou horolezcem Vladimírem Kalovským. Na samé špičce hory bylo tak málo místa, že se tam mohl vejít jen jeden. Oldřich se nahoru dostal za šera a po něm Vladimír již za tmy. Aby uvolnil místo spolulezci, uvázal Karásek na špici lano a začal po něm slaňovat: „Neviděl jsem, kde lano skončí, normálně se lana neslaňují, aby se nezasekly v nějaké spáře. Svázal jsem lano, a když jsem doslaňoval na jeho konec, zjistil jsem, že mi jeho uzel projel přes záda, že jsem nohama ve vzduchu. Baterku jsem neměl, podařilo se mi dostat lano mezi nohy, sednout si do něj a svázat ho. Jen v tričku, přes den bylo teplo, a v krátkých kalhotách jsem v té osmimetrové smyčce visel celou noc.“
Jeho kamarád Vladimír Kalovský po tomto dramatickém sestupu s horolezectvím skončil, což ovšem Oldřicha vybičovalo k dalším výkonům. Ve slovenských Tatrách se mu podařil husarský kousek. Obtížnou horolezeckou cestou vystoupal s rogalem na zádech na skalní štít a odtud pak letěl zpět do údolí.
Moři propadl koncem šedesátých let. Během již zmiňované výpravy do Francie se Oldřich Karásek dozvěděl o vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa a rozhodl se, že není kam spěchat. V Monte Carlu viděl poprvé plachetnice. A tady se zrodila jeho láska k moři, která mu vydržela celý život. Po návratu do okupované vlasti začal stavět svoji první loď.
Stavba lodi v komunistickém Československu (Oldřich Karásek)
Už tehdy si naplánoval emigraci. Bylo to v době, kdy měl krom své ženy ještě mladou přítelkyni: „Chtěl jsem nechat auto v Jugoslávii, projít do Anglie a z Anglie do Ameriky, případně do Austrálie. Tenkrát jsem nebyl moc čestný manžel... Moje partnerka ovšem nedostala výjezdní doložku, protože se náš nezákonný vztah provalil, já jsem doložku dostal. Odjel jsem, ale vrátil jsem se.“
Jeho první skutečná loď se dvěma stěžni, na níž poprvé obeplul svět, dostala jméno Argo. To byla tatáž plachetnice, která Oldřicha v roce 1989 dopravila až do Austrálie.
Do přístavu ve čtyřiasedmdesáti
Po svém návratu z exilu se Oldřich Karásek seznámil s Karin Pavloskovou, o dvaačtyřicet let mladší lékařkou – s ženou dobrodružné povahy, kterou také lákaly dálky. Karin se k němu přidala, jejich cesta začala v Chorvatsku a vedla přes Kanárské ostrovy až do Karibiku. U Panamy prožili bouři, v níž se jejich loď třikrát převrátila: „Karin třikrát vypadla z lodi, ale byla přivázaná. Vždycky, když se loď postavila, vytáhl jsem ji zpátky na palubu. A já jsem byl tak přikurtovaný, že jsem z lodi nevypadl.“
Oldřich Karásek přeplul Atlantik sedmnáctkrát – své zkušenosti pak shrnul v knize Jak (po)řídit loď aneb Netradiční učebnice jachtingu.
Na moři byl naposledy ve čtyřiasedmdesáti. „Moje loď se tehdy srazila s tankerem a já jsem si řekl, že už na to nemám...“ poznamenal ve studiu Paměti národa tiše, jako by se omlouval. Od té doby žil se svou poslední manželkou Ivou v Břestku u nedalekého Uherského Hradiště, kam rád a pravidelně ještě ve svých devadesáti letech jezdil na koloběžce. Jeho duše doplula do posledního přístavu v únoru roku 2024.
