Náš nový AI asistent. Objevte v příbězích pamětníků nečekané souvislosti! Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
U příležitosti nedožitých devadesátých narozenin Václava Havla se k jeho dramatickému dílu vracíme prostřednictvím vzpomínek hudebníka a filmaře Vladimíra Merty, v jehož bytě vznikla první nahrávka jednoaktového absurdního dramatu Audience. Havel v ní propůjčil hlas Ferdinandu Vaňkovi, Pavel Landovský sládkovi. Merta obsluhoval magnetofon a pod vedením režiséra Luboše Pistoria nahrávku sestříhal.
Vladimíre, vraťme se do roku 1978, kdy se u vás doma natáčela Audience. Co Václava Havla k pořízení nahrávky vedlo? Chtěl si především poslechnout, jak jeho text zní v hereckém podání?
On jako dramatik trpěl tím, že kromě čtení pro kamarády neměl jinou možnost ověřit si, jak by zněla akustická podoba jeho her. Audience původně vznikla pro pobavení společnosti na Hrádečku. On sám natáčení inicioval, protože chtěl slyšet svůj dramatický text tak, jak si asi představoval, že by zazněl na divadle.
Havel se nakonec sám ujal role Ferdinanda Vaňka. Nakolik podle vás jeho hlas přispěl k tomu, že nahrávka působí tak přesvědčivě?
To bylo hlavní kouzlo té hry. Člověk měl dojem, že se opravdu stává svědkem reálného rozhovoru, který Havel vedl v pivovaru. Bylo to geniální. Já už si dnes jiné obsazení nedovedu představit.
K nahrávání ale bylo potřeba najít techniku i místo, kde by mohlo v utajení proběhnout. Jak se stalo, že volba padla právě na vás a váš domov?
V Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého jsem byl jako elév přítomen několika inscenacím, které připravoval Luboš Pistorius. Jeho syn Vláďa byl mým fanouškem, dá se říct, ale současně velkým kritikem. Nějakým způsobem se dozvěděl, že mám doma profesionální magnetofon Revox. Já jsem to tajil, protože jsem se bál, že mi ho zabaví.
Revox mi poslali ze zahraničí. Přes celnici jsem ho dostal s pomocí mé fanynky Jany Čábelové, která pracovala na celním úřadě. Do papírů napsala, že jde o kuchyňský mixér, a já už ho jen musel pronést vrátnicí. Jenže ten Revox vážil asi pětadvacet nebo třicet kilo a já musel předstírat, že to nic není. Ale podařilo se.
Pro natáčení bylo také důležité, aby ho dělal někdo, ke komu měli důvěru. A to jsem byl já.
Než se u vás Havel s Landovským posadili k mikrofonům, museli se na natáčení připravit. Probíhaly nějaké zkoušky?
Zkoušky byly u Luboše Pistoria doma a já jsem u nich byl. Bylo jasné, že jakmile se Havel sejde s kýmkoli, natož s Landovským, okamžitě se to dozvědí estébáci, začnou po tom pátrat a bylo by po Audienci. Pistorius proto zvolil metodu zkoušení s jednotlivými aktéry.
Landovskému přehrával Havlův part Jan Hartl, člen Realistického divadla, výborný člověk. Potom tu nahrávku pustili Havlovi a on se nějakým způsobem musel přizpůsobit tomu, co mu Hartl předžvýkal. Hartlovým úkolem bylo asi naznačit tu uvážlivost, odhadnout, kde by Havel dělal pauzu a kde by se z realistické hry postupně stávalo absurdní drama.
Celý herecký ansámbl Realistického divadla byl Pistoriem silně ovlivněný. Pokud se nepletu, nejméně dvanáct členů nepodepsalo Antichartu. To pro mě byl důkaz, že se na Honzu Hartla dá spolehnout.
„Mým úkolem bylo hlídat ručičky přístrojů a mlčet.“
Nahrávacím studiem se potom stal váš byt v domečku Na Kocourkách. Jak jste zařídili, aby hlasy obou herců na nahrávce dobře zněly?
Žádné zvláštní přípravy jsme nedělali. Neměl jsem ani mixážní pult, jen dva mikrofony, ještě bez stojanů. Revox jsme dali do peřin, abychom utlumili zvuk. Ten přístroj je schopný natáčet reálné stereo. Protože jsem neměl jiné vybavení, dal jsem mikrofony do X a jen jsme vyzkoušeli, že to funguje a hlasy jsou vyrovnané. Herci si sedli a vzniklo něco, čemu by se dalo říct autentická podoba hry.
Mezi mikrofonem a záznamem nebylo nic dalšího. Žádný mixážní pult, žádné přidávání výšek. Já bych to nazval autentické audio. Nahrávalo se v reálném prostoru místnosti, takže se projevila i její přirozená akustika, která se v profesionálních studiích běžně dodává uměle dozvukem. Svým způsobem je to jedinečný způsob natáčení, který se používá třeba při snímání klasické hudby. Kromě střihů se nedaly dělat žádné další úpravy.
Vy jste tedy poskytl prostor i techniku. Co dalšího jste při samotném natáčení obstarával?
Mlčet. Můj hlavní úkol byl hlídat ručičky nahrávacích přístrojů a mlčet. Spíš si myslím, že jsem byl režisérovi nápomocný během příprav, takové jeho druhé ucho. Důležitá byla i moje paní, která odvezla děti a vyklidila nám místnůstku, kde jsme natáčeli.
Vystudoval jsem FAMU, ale nezískal jsem žádné zaměstnání u filmu, takže divadlo pro mě bylo určitým východiskem z nouze. To, co vím o práci s hercem, vím vlastně jen díky Pistoriovi.
K atmosféře nahrávky patří i docela obyčejné zvuky, třeba otevírání dveří nebo návštěva toalety. Kdo je měl na starosti a jak jste je v domácích podmínkách vytvářeli?
Dělala je Jitka Pistoriusová, žena mladého Pistoria. Používala konvičku na čaj. S Vláďou jsme jí říkali: „Hele, takhle my nečuráme.“ Předváděli jsme jí, jak to vypadá ve skutečnosti, a ona to pořád neuměla, nebo špatně sesynchronizovala otevření dveří. Já jsem se potom bál, že až začnou estébáci čmuchat, podle zvuku těch dveří bezpečně poznají, že jsem to točil já.
„Je to všechno na hovno.“ Poslední replika se natáčela opakovaně
Havel znal Audienci jako její autor, teď ale usedl k mikrofonu také jako herec. Jak se s touhle úlohou sžíval?
Byla to pro něj novinka. Protože ale hru předtím četl pro pobavení přátel, znal ji téměř dokonale zpaměti. Na rozdíl od Pavla Landovského, který ji musel číst.
Když jste dříve vzpomínal na výkon Pavla Landovského, zmiňoval jste značnou spotřebu piva. Patřilo tedy pivo i k tomu, jak se vžíval do role sládka?
Neustále mě posílal se džbánem pro pivo. Sládek postupně padá do úplného opilství, kdy na sebe člověk řekne i to, co nechce. Já si myslím, že to byla jediná Havlova opravdu realistická hra, která se dočkala i velice realistického provedení. Kdybych se nestyděl, řekl bych, že to bylo přesně podle Stanislavského metody dokonalého vcítění do postavy.
Jak s ním v takové chvíli Pistorius pracoval? Dokázal ho usměrnit, když potřeboval něco jinak?
Ano. Pistorius měl takovou autoritu, že to dokázal, i když jeho pokyny nikdy nebyly přímé a hercům nepředehrával. Uměl je nějakým zázračným způsobem navést, aby jejich výkon odpovídal jeho představě.
Jeho vliv na texty dramatických autorů, ať to byl Landovský, Kohout, nebo Havel, je nedocenitelný. S poctivostí a pozorností k jednotlivým zákrutám textu dotahoval hry, které mu prošly rukama, do maximálně účinné podoby. Přitom jeho režijní práce byla velice decentní.
Ani jsme při natáčení nerozebírali, jaký vztah má mít posluchač k oběma postavám. Ta hra se vysvětluje sama a hrne se k absurdnímu závěru s takovou silou, že jsme o tom vůbec nemluvili. Pistorius pochopil, že čím méně bude zasahovat do přirozeného vývoje těch dvou protikladných postav, tím to bude autentičtější.
Pistorius tedy nechával hercům prostor, přesto jste se k některým pasážím vraceli. Vybavíte si chvíli, kdy se hledání správného výrazu zvlášť protáhlo?
Natáčelo se asi dva a půl dne. Pistorius ve svém perfekcionismu vycítil slabiny v hereckém projevu obou protagonistů a některé scény jsme vraceli. Já jsem pak pod jeho vedením jednotlivé verze sestříhal.
Po té větě nastalo velké ticho. Mně připadala v Havlově podání ideální. Pistorius ale říkal: „Vašku, je to závěr celé hry. Nemůžete to tak jenom zahodit. Zkuste to říct s větší působivostí.“ Havel, zvyklý poslouchat na slovo, začal: „Je to všechno na hovno!“ A zase: „To je teď trochu moc násilné.“
Takhle jsme ho tam chudáka trápili. Byl čím dál nervóznější. U natáčení byl mladý Pistorius, jeho žena Jitka a já. Myslím, že se před námi i trochu styděl. Dostal se do takového záseku, kdy herec už není ani sám sebou, ani služebníkem textu. Nakonec jsme s Havlem dodatečně natočili jen tu poslední větu a přistřihli ji.
Strávili jste spolu několik dní při intenzivní práci. Poznal jste přitom na Havlovi něco, co by vám jeho texty nebo veřejné vystupování neprozradily?
Měl jsem dojem, že Havel tak trochu bere všechny ostatní lidi jako samozřejmé spojence. Já jsem za tu práci od něj dostal takovou třetinku francouzského koňaku. Nic jiného jsem z toho v životě už neměl (smích).
Myslím, že ho ta situace musela neurotizovat. Na jedné straně už tehdy byl respektovaným hlasem rodící se opozice, na druhé straně to byl svobodomyslný člověk poživačného typu. Měl spoustu zvláštních osobních vlastností, o kterých se vědělo, ale nikdo do něj nikdy neryl.
V průběhu natáčení muselo vzniknout i dost materiálu, který se do výsledné nahrávky nedostal. Zůstaly někde nepoužité záběry, přeřeknutí nebo hovory mezi jednotlivými pokusy?
Ne. Myslím, že se to z dobrých důvodů zničilo, aby bylo co nejméně důkazů.
Mnoho replik z Audience zlidovělo jako hlášky
Hotová nahrávka se pak musela dostat se mezi lidi. Jakou cestou putovala do zahraničí a jak se potom vracela k domácím posluchačům?
Přes Vláďu Fajta putovala do rukou mladých švédských hokejistů, kteří tady byli na nějakém mezinárodním mistrovství juniorů. Ve Švédsku ji vydal Jiří Pallas ve vydavatelství Šafrán, které si zřídil v Uppsale.
Brzy se lavinovitě šířily na kazetách a některé věty z ní zlidověly jako hlášky.
A k tomu jedna kuriozita. Havlovi jednou v autě pustil tu kazetu člověk, který ho nepoznal. Prohlížel si ho a říkal: „Vidím, že budete asi slušný člověk. Já vám něco pustím.“ Havel tak slyšel svou vlastní Audienci, ale nemohl říct: „To jsem já, to jsem nahrával já.“ Nepoznal ho ani podle hlasu. Takový kuriózní konec historky.
Pro nahrávku jste použil označení „akustický samizdat“. Co tím přesně myslíte? A zůstalo u Audience, nebo jste podobně nahrávali i další texty?
Je to obdoba tištěného samizdatu. Tak nahrávku nazval Havel, a já to označení přebírám. On se slovy zacházel velice obezřetně. A „akustický samizdat“ zní dobře. Později jsme ještě natáčeli Seifertovy Všecky krásy světa, s jeho úvodem a v podání Vlasty Chramostové. Taky to vyšlo ve Švédsku v Šafránu.
Potom už nebyl zájem v tom pokračovat. Čí zájem chyběl, to nevím. Já jsem konečně mohl začít nahrávat svoje písničky. Zvukové nahrávky si ovšem pořizovaly hlavně undergroundové kapely, které měly k dispozici také jeden Revox. Nahrávky undergroundu jsou podle mě mnohem úplnější než tyhle práce disidentských spisovatelů.
Při práci na nahrávce jste musel počítat s možností, že se o všem dozví Státní bezpečnost. Zjistil jste později ze svého svazku, jestli se jí podařilo místo natáčení odhalit?
Nemám tam o tom ani zmínku. Všichni, kdo jsme se natáčení zúčastnili, jsme si slíbili, že to nikomu neřekneme, ani nejbližším kolegům, abychom mohli v akustickém samizdatu pokračovat.
A byly chvíle, kdy jste si říkal, že si někdo vašeho počínání musí všimnout?
Když jsem chodil co dvě hodiny s plným džbánem piva, štamgasti v hospodě Domov se na sebe dívali: „To je divné, Merta nikdy takhle nepil.“ Říkal jsem si, že někdo nutně musí vidět Landovského přicházet a odcházet. Jenže jsem byl v takovém stadiu naštvanosti, že mi to v podstatě bylo jedno. Hrál jsem pololegálně. Kdyby se to provalilo, spadl bych na stranu disidentů a měl bych v hlavě jasno. Já si myslím, že v každém umění je určitá míra rizika. A já jsem to riziko rád podstoupil.
Byla to nevratná doba s nevratnými uměleckými díly
Od natáčení uplynulo téměř půl století. Když si Audienci pustíte dnes a znovu uslyšíte Havlův hlas, co na vás působí nejsilněji? Vracejí se vám hlavně osobní vzpomínky, nebo posloucháte jeho herecký výkon?
Kupodivu nejsem nostalgik.
Na nahrávce spíš vnímám jeho dokonalost coby herce, i když hrál sám sebe. Ale hrát sám sebe je podle mě to nejtěžší, co může herce potkat. A Havel to zvládl.
Zájem o nahrávku přetrvává dodnes. V čem podle vás spočívá její jedinečnost a co pro vás dnes znamená, že jste se na jejím vzniku mohl podílet?
V tom, že Havel vstoupil do tak intimní situace, v níž nasadil vlastní kůži, vlastní hlas. Byl to přístup vynucený dobou. Myslím, že to byla nevratná doba s nevratnými uměleckými díly. Jsem velice rád, že se nahrávka povedla a má takový ohlas.
Jen bych byl rád, aby se celý tenhle rozhovor příliš netočil kolem mě. Důležité je to, co říkám o Havlovi a Landovském. Moje role byla spíš v tom, že jsem takzvaně hrdinně nasadil Revox, který jsem si sotva dovezl domů, a hned jsem měl sloužit disentu. Tehdy jsem se neobával o sebe, ale o ten přístroj. Stál půlku toho co škodovka (smích).
