Tato válka má s tou dobou minulou společné to hlavní: jejím cílem není jen nějaké území a nějaké znevolnění a vykořisťování lidí. Nechce pouze zlikvidovat lidskou svobodu, rozhodovat s kým a jak lidé chtějí spojit svůj osud. Tato válka chce zničit lidské duše – chce, aby lidé nazývali znásilnění sebe sama bratrskou pomocí a byli za to vděčni, chce, aby čiré zlo nejen nazývali dobrem, ale aby za to zlo děkovali!
Náš národ má s takovým pokusem o zničení našich duší bezprostřední zkušenost. Pokus začal v plné míře v roce 1948 a po krátké přestávce pokračoval po zásahu Kremlu a následné okupaci až do roku 89.
Společnost Post Bellum odvedla jedinečnou práci při zdokumentování nesčetných osobních střetů s mašinérii totalitního státu. Tato dokumentace je tak k dispozici budoucím generacím a poskytuje pravdivý obraz o podstatě komunistického režimu.
Není to ale obraz úplný. Je třeba připomínat i ty naše občany, kteří byli svědky řádění režimu a jeho ohavných skutků, a přitom museli nejen mlčet, ale byli pod tlakem, aby režimu museli vzdávat veřejný hold. Toto tiché utrpení nesmí být zapomenuto, protože bylo trvalé a postihlo každého člověka, který v sobě nezadusil svědomí. Netrpěli tedy pouze nadprůměrně odvážní a nepoddajní lidé, nýbrž i mnohem větší zástup ostatních. Přitom mnozí z nich nešli do konfliktu s režimem jenom proto, že jim chyběla naděje, že jejich oběť má smysl a může něco změnit.
Bez naděje je v boji těžko možné nějaké vítězství. Dnes opět čelíme ozbrojené vůli udělat z nás zombie. Na Ukrajině lidé obětují mnohem více, než se žádá po nás. Udržovat si naději by pro nás měla být samozřejmá povinnost.
