Proč jste se rozhodli pro tento způsob předávání vybraných příběhů z Paměti národa?
Jitka: Tvoříme a realizujeme řadu edukačních programů zaměřených především na starší žáky a studenty. V poslední době se ale objevovaly dotazy i od pedagogů a rodičů mladších a předškolních dětí, ptali se, zda nemáme nějaké aktivity přímo pro ně. Naše větší akce, třeba Běh Paměti národa nebo oslavu výročí Nezapomeňme 80 i další výstavy, navštěvuje stále více rodičů s dětmi a chtějí se zapojit. A to nás moc těší! Proto kolegyně Simča, naše produkční, přišla s nápadem omalovánek a já se toho s nadšením chopila. Kromě metodičky Post Bellum pracuji dlouho také jako učitelka v mateřské škole, proto mi tento nápad přišel skvělý. Já sama se ve výuce snažím seznamovat děti s naší historií a po pravdě to není jednoduchá věc. Dětský svět znám dlouho a věřím, že dobře. Je to svět plný her, barev, potřeby kreativního vyjadřování, otázek, sdílení zážitků a naslouchání příběhů – a to všechno jim naše omalovánky mohou nabídnout.
Proč jste pro omalovánku vybrali titul Když jsme byli malí?
Jitka: Jak nejlépe dětem přiblížit to, co prožívali jejich rodiče a prarodiče? Ideálně dětským pohledem. Proto jsme i omalovánky pojali jako příběhy dětí, které se ale narodily v jiné době, prožívaly jiná dobrodružství. Post Bellum také chce podporovat mezigenerační vztahy. Doufáme, že na základě listování těmi omalovánkami a díky čtení příběhů pamětníků sami rodiče a prarodiče rádi zavzpomínají na své dětství a nechají do něj nakouknout i své dcery, syny, vnoučata…
Jak jste vybírali konkrétní příběhy, které se staly námětem omalovánek?
Jitka: V omalovánkách najdete dvanáct příběhů, snažíme se čtenářům – malým výtvarníkům – chronologicky přiblížit některé události 20. století. Výběr nebyl jednoduchý, ale protože pracuji v Post Bellum už dlouho, jako první jsem hledala v příbězích, se kterými jsem se seznámila při tvorbě jiných vzdělávacích projektů – zážitkových workshopů, divadelních představení, odbojových her, lektorských programů.
A výběr dalších pamětníků jsem konzultovala s kolegy ze vzdělávání, využila jsem i pamětníků z projektu Příběhy našich sousedů, radila jsem se s našimi dokumentaristy.
Kolik obrázků jste věnovala jednotlivým příběhům?
Jitka: Každý příběh tvoří jedna dvoustránka, na jedné straně s vybarvenou ilustrací, na straně druhé černobílá. Jako u klasických omalovánek, které si pamatuji z dětství. V návrhu ilustrace, který jsem konzultovala s ilustrátorkou Ditou, jsem se snažila zachytit konkrétní situaci, která bude nejmladším dětem blízká. Ta je také popsána jednou větou pod barevným obrázkem. Důležité bylo, aby se v omalovánkách objevily věci, o které se mladší děti zajímají ve svém skutečném životě – zvířata, rodiče, dopravní prostředky, čtení, kreslení. Protože díky nim pak lépe pochopí danou situaci. Nechybí ani velmi stručný historický kontext, který s touto situací souvisí a který pomůže událost objasnit a vysvětlit. I ten jsme konzultovali s odborníky. Celý příběh pamětnice nebo pamětníka, kterými jsme se inspirovali, si děti i dospělí mohou poslechnout po naskenování QR kódů, které omalovánky také obsahují.
Bylo obtížné zpracovávat mnohdy těžká témata tak, aby byla obrazově srozumitelná dětem?
Dita: Ano, byla to trochu výzva. Na začátku projektu jsme se ale shodli, že nechceme děti děsit. Proto jsme zvolili výrazné barvy a jednoduchou formu samotné kresby, která měla být srozumitelná a přiblížit dětem podstatu příběhu. Samotné omalovánky pak mají děti přirozeně navést k otázkám a otevřít tak prostor pro odpovědi starší generace.
Bylo pro vás jako pro výtvarnici těžké vybrat, které momenty příběhu budou inspirací pro tvorbu „záběru“?
Dita: Díky podkladům a přesnému zadání jsem většinou měla hned jasno. Při samotném čtení mi naskočil konkrétní obraz, který už jen stačilo převést do fyzické podoby.
Jaké máte zkušenosti s tvorbou omalovánek? Jak se třeba dopředu odhaduje velikost jednotlivých segmentů omalovánky a jejich pestrost?
Dita: Na omalovánkách jsem už pracovala, i když zatím ne v takovém rozsahu, jaký představuje projekt Paměti národa. Při tvorbě omalovánky vždy přemýšlím nad tím, aby rozvržení jednotlivých ploch a motivů bylo vyvážené. Volím jednoduché tvary, které se dětem dobře vybarvují, ale zároveň jsou pro ně dostatečně poutavé. Klíčové pro mě bylo, aby omalovánka jasně vystihovala hlavní myšlenku příběhu a zároveň nechala prostor k přemýšlení a případné otázky dětí.
Zkoušíte si připravenou omalovánku sama vybarvit nebo ji dáte na takový první pokus dítěti?
Dita: Podobu omalovánky už při tvorbě konzultuji se svou dcerou. Ptám se jí, co se jí líbí a jestli by chtěla něco doplnit. Hotovou omalovánku pak vybarvuje ona sama a podle jejích připomínek obrázek ještě upravuji.
Tímto dílkem chcete v dětech vzbudit otázky, které budou klást svým rodičům či učitelům v mateřských školkách?
Jitka: Cílem je hravou formou dětem přiblížit minulost, skrze kterou mohou lépe pochopit i dění v současném světě. Právě s ohledem na události ze současnosti bychom byli rádi, kdyby v nich ilustrace takové otázky probudily. Také bychom chtěli povzbudit dospělé, aby se o daných tématech nebáli mluvit i s dětmi, a pokud občas sami neznají odpověď, mohou se těmito příběhy inspirovat.
Je v každém obrázku jednoznačná historická zápletka, a tedy obrázek dítě dovede ke třeba jednoduché, ale jednoznačné otázce?
Jitka: Každý obrázek se snaží zachytit jednu konkrétní situaci, která ovlivnila život lidí v naší republice mezi lety 1938–1989. Tedy ano, lze říci, že pokud se dítě bude více zajímat o to, co vybarvuje, může zaznít např. otázka: Proč jsou za okny tanky? Proč se ten pán v uniformě mračí a schovává za stromem? Proč si ty holčičky čtou ve sklepě? Některé ilustrace na podobné otázky přímo ukazují, u jiných je vhodné si s dětmi povídat, ptát se jich, co vidí, co se tam děje a co si o tom myslí.
Konzultovala jste obrázky s dětským psychologem, nebo jste jejich náměty vybírala podle citu?
Jitka: Jako zkušený pedagog předškolní výchovy a maminka dvou synů jsem při výběru námětů dala na svůj vlastní cit. Když jsem si výjimečně byla nejistá, obrátila jsem se na kolegyně, které mají mladší děti, a ukázala jim Ditino zpracování. Shodli jsme se, že Dita svojí kresbou tak silná témata umí velmi dobře odlehčit. Mám z tohoto propojení velkou radost!
Plánuje Paměť národa další projekty zaměřené na děti?
Jitka: Vzdělávání Paměti národa tvoří edukační programy pro žáky ZŠ, SŠ a VŠ, ale i pro pedagogy a dospělé. Co se týká těch nejmenších dětí, i pro ně vznikají různé hry, např. Odbojovka Hlavně nenápadně nebo Po stopách dědy Járy v rámci každoročního Běhu Paměti národa. Také jsou pro ně přizpůsobeny některé aktivity v Institutech Paměti národa (Pardubice a Brno). S ohledem na poptávku bychom pro ně do budoucna rádi připravili nějaký zážitkový workshop, který je hravou formou seznámí s momenty a událostmi, při kterých dochází k porušování lidských práv.
