Uznání separatistických „republik“ na východě Ukrajiny a následné noční obsazení vzbouřeneckých oblastí okupačními vojsky ruského státu nás nemohou nechat na pochybách, o co se tu jedná. Putin se rozhodl obsadit část sousední suverénní země, neudělal to poprvé, a pokud k tomu bude mít příležitost a náklady pro něj nebudou likvidační, bude dřív nebo později v tažení na západ pokračovat. Nikdo mu nevidí do hlavy, ale i ti, kteří doufali v jeho umírněnost špičkového šachového hráče, jsou na pochybách, kam až bude ochoten zajít.
Hlavně neurazit Čínu
S trochou nadsázky řečeno – olympijské hry, hlavně ty zimní a konané v totalitních režimech, se stávají rizikovým faktorem světové politiky, protože po nich často dochází k loupežným přepadením suverénních států. Už podruhé se obětí takto naplánovaného procesu stává Ukrajina a už podruhé je strůjcem agrese Rusko, stát, se kterým si ještě v roce 2009 Obamova administrativa chtěla nanovo podávat ruku a hrát si s resetovacím tlačítkem (pravda, bylo to v době svérázné šaškárny ruského typu, kdy se prezidentem na otočku stal Dmitrij Medvěděv a Putin ustoupil do role pouhého předsedy vlády).
Uplynulo pár let, po Soči 2014 si Putin uzmul Krym. Po Pekingu 2022 uctivě počkal, až budou poslední medaile rozdané, a pak se rozhodl vyřešit otázku Doněcka a Luhanska poskytnutím bratrské pomoci.
Putinův model je známý, stále opakovaný a také v naší zemi s ním máme bohužel jednoznačnou zkušenost.
Jak si vyrobit přátele v pohraničí
Jste-li v pozici militaristicky schopné a vůči sousedům agresivní velmoci a nepovede-li se vám u souseda zavést jakési „dělnicko-rolnické“ vládnutí s fasádou parlamentu a voleb, ale ve skutečnosti vládnutí nedemokratické a zcela podřízené vašim zájmům, pak vám nezbývá než uvažovat o vojenském řešení. Nejprve je třeba zmobilizovat pátou kolonu v pohraničí, vybudit ji k separatistickým krokům na etnické či jazykové bázi a poté vyhlásit, že se jich musíte ujmout, abyste je zachránili. Vyhlášení samostatnosti a „vstup spřátelených vojsk“ je pak už otázkou času a koordinace, nejlépe, pokud se tak stane zároveň – lépe se to zdůvodňuje.
Putin se dosud v těchto situacích spoléhal na různé špatně označené uniformované vlastence a obskurní „dobrovolníky na dovolené“, ale teď už maska zjevně spadla a přítomnost ruských vojsk na stále ještě mezinárodně uznávaném ukrajinském území lze považovat za holý fakt. Následovat snad už mohou jen referenda v samozvaných republikách, která by potvrdila, že se věc podařila.
Lež jako pracovní metoda
Kdo poslouchal Putinův projev před podepsáním takzvané nezávislosti vzbouřeneckých oblastí Ukrajiny, což se pak stalo za účasti příslušných podpisových satrapů, mohl mít pocit historického déjà-vu:
Není možné ubránit se srovnání s tím, jak o Československu v průběhu posledních měsíců před Mnichovem a také před konečnou okupací v březnu 1939 mluvil Adolf Hitler.
Podobný slovník o ochraně soukmenovců, stejné pohrdání legitimní vládou země, kam se chystám vtrhnout. Zkráceně řečeno – Ukrajinci nemají právo na samostatnou existenci, nikdy nebyli národ ani stát, který by stál za řeč. Ruský vůdce používá směrem k Ukrajině slov jako „Blitzkrieg“ a neustále obviňuje oběť z agresorských choutek. Ukrajinskou vládu označuje za „režim v Kyjevě“, charakterizuje ho jako nacionalistický a neonacistický, byť to druhé slovo trochu zamumlal.
Ruský vožď svá slova pochopitelně adresuje i Západu. O nás a našich spojencích mluví jako o „takzvaném civilizovaném světě“, západní politiky charakterizuje jako „jediné samozvané představitele“ – má tím zřejmě na mysli Emmanuela Macrona a Olafa Scholze, kteří se mu snažili na poslední chvíli umožnit nějak ze situace diplomaticky vykormidlovat?
Vrcholnou drzostí je Putinovo tvrzení, že Ukrajina hodlá směřovat k získání jaderných zbraní. Připomeňme, že v roce 1994 se jich Ukrajina vzdala v Budapešťském memorandu podepsaném kromě Ruska i USA a Velkou Británií, přičemž tyto země jí za to garantovaly územní nezávislost a suverenitu v „existujících hranicích“.
Putin se ovšem skoro třicet let poté staví do role, kdy údajně musí jednat, protože všechny ostatní cesty jsou vyčerpány. To je model argumentace stejný jako v březnu 1939 vůči nám nebo v září 1939 vůči Polsku, následky jsou snad známé. Nepřekvapuje, že šermuje jménem Vladimíra Iljiče Lenina, a chybí už opravdu jen Stalin, jehož tiché rehabilitaci v ruské společnosti prezident přihlíží a jistě ne bez uspokojení. Byl to přece imperátor, který dokázal udržet vlast vcelku a v co nejširších hranicích. Potud pohled Kremlu, co my teď s tím?
Reflektor, který potřebujeme
Na celé situaci je snad dobré jen jedno:
Ruská invaze na separatistická území nasvítila situaci jako jasné světlo a už si snad nebudeme jakkoli lhát do kapsy, pokud k tomu ještě máme tendence.
Můžeme zavzpomínat na vlastní chyby, na to, jak před mnoha lety mnozí bojovali proti radaru v Brdech, protože jim příliš připomínal okupaci naší země ruskými vojsky (nebo sovětskými a spřátelenými, podle prezidenta Putina je to přece jedno). Načež jsme – bez ohledu na tehdejší rozhodnutí Baracka Obamy – z projektu v podstatě preventivně vycouvali, Rusko tedy neprovokovali a výsledek se dostavil. Jsme na černé listině spolu se Spojenými státy. Vlastně je to pro nás čest, ale bylo by zajímavé slyšet, zda si tehdejší bojovníci za čistotu brdských lesů myslí i dnes to, co tehdy. Jenomže nikdo z nich se k tomu už dnes vracet nebude.
Buďme připraveni na to, jak naši extrémisté nejspíš budou věci bagatelizovat, zamlžovat a rozpatlávat, musíme počítat i s tím, že svoboda a byznysové zájmy nemusejí jít ruku v ruce. Doba, která nás čeká, nebude příjemná a pohled na východ ještě dlouho nebude uklidňující.
Je naším úkolem nepodlehnout, nenechat se zviklat v přesvědčení, že na místě Ukrajinců bychom chtěli mít tutéž možnost volby, jakou jsme dostali my sami. Pokud můžeme pomoci, tím lépe, a pokusme se zároveň nepropadnout hysterii nebo dokonce strachu. Mimochodem letos na podzim si připomeneme už šedesát let od kubánské raketové krize a možná je na místě ocitovat dvě myšlenky Johna Fitzgeralda Kennedyho, jednu z tohoto období a druhou z jeho inauguračního projevu:
Ta první zní: „Nebudeme-li jednat nyní, vyvoláme u Rusů dojem, že nebudeme jednat nikdy, ať udělají cokoliv.“ A ta druhá: „Nikdy nevyjednávejme z pozice strachu, ale nikdy nemějme strach vyjednávat.“
Pro dnešní dobu nám nezbývá nic jiného než se obrnit trpělivostí a doufat, že naše západní demokracie se během 20. století něco naučily. A každý sám za sebe musíme vzít v potaz také to, že mnozí ruští občané jsou nedobrovolnými rukojmími Vladimira Putina a nejsou našimi nepřáteli, i když oni si kvůli masivní státní propagandě tohle o nás myslet mohou. Přisuzování kolektivní viny národům za politická rozhodnutí jejich vůdců totiž nesmí být přípustné – bude o tom i podcast s Janem Dobrovským a Jindřichem Šídlem, který vydáme tento pátek.
