Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
„Kdykoli se v Polsku po volbách předávala moc, bylo to vždycky vypjaté,“ konstatuje Martin Ehl a má tím na mysli výměny na mnoha (nejen) manažerských pozicích ve státních podnicích nebo veřejnoprávních médiích. Vývoj v Polsku v posledních měsících a týdnech proto nepovažuje za přehnaně dramatický i v kontextu předešlých přechodů moci od Tuska ke Kaczynskému a zpět. „Ale v Maďarsku už se ani nepředpokládá, že by se moc někdy předávala...“ dodává k tomu lehce provokativně Jindřich Šídlo.
Zvlášť v Polsku situace ovšem není černobílá a je v mnohém odlišná od toho, jak ji my, Češi, vidíme. Ačkoliv se třeba televize TVP opravdu stala čistokrevnou „vládní“ televizí, měla vždy konkurenci v dalších celoplošných programech. I to je rozdíl oproti Maďarsku, kde si Viktor Orbán ve svém čtvrtém volebním období už maďarská média zcela „osedlal“, a to nejen ta veřejnoprávní, ale i soukromá.
„V Maďarsku takovou soukromou televizi dostali do kolen,“ připomíná Martin Ehl. „Vymysleli si na ni zákon týkající se reklamy, a oni aby nepřišli o peníze, přestali dělat nezávislou žurnalistiku. To se v Polsku nestalo, protože tam je pluralismus tak široký, že kdyby to udělali jedné televizi, ty ostatní ji rychle nahradí. Nemluvě o mladé generaci, která se na televizi nedívá a má spoustu jiných zdrojů ostatně stejně jako u nás.“
Velikost Polska stejně jako jeho složitá historie, v mnohém zásadně odlišná od té naší, se také dodnes v Polsku odráží ve volebních výsledcích. Martin Ehl uvádí jako příklad staré mapy polských železnic a jejich hustoty podle toho, která část dnešního Polska patřila pod Prusko, Rusko nebo Rakousko. Podobně lze z historie odvodit různé volební výsledky v závislosti na velikosti daných sídel. Polsko má oproti nám daleko víc velkých měst a v nich se vytvořily voličské fenomény zcela odlišné od české zkušenosti.
„Ve velkých polských městech se vytvořilo něco, co my tu neznáme – vrstva, kterou můžeme označit za západní progresivistickou levici, takovou my tu máme jen náznakově – není tu dost velkých měst a aglomerací.
Pokud u nás se předání moci děje prakticky vždy klidně, v Polsku za hlasitých protestních projevů a bouřlivých výstupů v parlamentě, pak v Maďarsku jako by Viktor Orbán měl svou pozici pojištěnu doživotně. Vládne už čtvrté volební období a z Maďarska se stává čím dál víc režim jednoho muže.
Stejně jako Kaczynski už jednou Orbán prohrál – v roce 1994 jako mladý liberál přivedl svou stranu k výsledku pouhých 7% a vyvodil z toho zásadní důsledky: přeorientoval se na konzervativní nacionalismus. Oproti Polsku a České republice navíc má Maďarsko pouze jednokomorový parlament, a jakmile nějaká politická síla jednu dosáhne ústavní většiny, jde to už rychle. To se přesně stalo v roce 2010. Martin Ehl připomíná důležitý faktor:
„Orbán se pečlivě připravoval na převzetí moci. Přesně věděl, co a jak chce dělat a jaké kroky povedou k tomu, aby oslabil opozici. Změnil ústavu a volební systém a udělal to rychleji, než kdokoli stačil zareagovat. A velmi mu v tom pomohl svým předešlým působením socialistický premiér Ferenc Gyurcsány.“
Pro opozici je to dodnes problém i proto, že Gyurcsány stále zůstává osobností opozice a zároveň snadným terčem – řada voličů mu ještě nezapomněla jeho „slavnou“ řeč ke spolustraníkům, ve které přiznal „lhali jsme ráno, v poledne i večer“. A sázkou na jistotu pro současného a možná už trvalého premiéra je Orbánův čím dál větší důraz na maďarskou diasporu v zahraničí, přičemž „úraz z Trianonu“ je dnes vlastně hlavním tématem jeho politiky a pilířem neotřesitelné premiérovy pozice.
Proč je polská veřejnost rozštěpena jinak než v České republice? Proč je Viktor Orbán největším politickým vzorem pro Roberta Fica i pro polské konzervativce? A proč Orbán blokuje vstup Švédska do NATO? Tyto a mnohé další otázky jsme probrali v 83. díle podcastu Dobrovský & Šídlo. Poslouchat ho můžete na Seznam zprávách i ve všech obvyklých podcastových aplikacích.
