Václav Bartuška je už od roku 2006 zvláštním zmocněncem Ministerstva zahraničních věcí pro otázky energetické bezpečnosti. Pamětníci ovšem jeho jméno znají ze začátku 90. let, kdy vyšla jeho první kniha, bestseller „Polojasno“. Shrnoval Bartuškovu zkušenost z půlroční práce v roli člena vyšetřovací komise k zásahu ze 17. listopadu 1989. Počátkem 90. let byl značně skeptický k tomu, zda se někdy podaří zjistit pravdu o fungování režimu v jeho finální fázi na konci 80. let a proč došlo k jeho pádu tak snadno, a zároveň v mnoha ohledech nečekaným způsobem. Je už dnes místo „polojasna“ aspoň částečně jasno?
Nic o nás nevěděli
Podle Bartušky byli studenti na konci 80. let pro Státní bezpečnost v podstatě neznámou protestní entitou, se kterou na rozdíl od „zavedených“ disidentů neměli vlastně zkušenosti. „Pro nás bylo šokující, že o svých oponentech nevěděli skoro nic. Disent a Havla znali dobře, ale my studenti jsme pro ně byli všichni noví,“ konstatuje Václav Bartuška.
„Vůbec neměli představu, co se skutečně odehrává. Z poloviny toho listopadového týdne třeba pochází hlášení, že ‚studenti prý jsou ve stávce…‘!“
Práce v komisi se nakonec protáhla na půl roku a během té doby Václav Bartuška strávil mnoho hodin rozhovory se špičkami Státní bezpečnosti i samotné KSČ. „Zarazilo mě, že vlastně neměli nikoho v našem ročníku. U nás na fakultě jsme našli jenom několik udavačů mezi přednášejícími a jednoho spolužáka, který byl o pár let starší. Ale přímo u nás v ročníku ne.“ Výsledný dojem byl přesto skličující. „Ta síť byla rozsáhlá. Někteří byli nebezpeční, někteří ne. Jedni tam jenom psali a hlásili nesmysly, jiní byli aktivními udavači a rádi nabonzovali kohokoliv. Když dáte lidem tu možnost, tak ji mnozí využijí.“
„Jakeš byl čiré zoufalství. I pro generála Lorence...“
Míra „profízlovanosti“ v Československu tak, jak ji Bartuška poznal během půl roku práce ve vyšetřovací komisi, ho nepřekvapila, šokující spíš bylo, v jakých rozvalinách se vlastně KSČ nacházela... Jednu z bizarních zkušeností udělal díky rozhovorům s generálem Alojzem Lorencem, šéfem StB před listopadem 1989. Lorenc při své inteligenci věděl, pro koho pracuje. „Nejvíc ho údajně ponížilo, když po něm Miloš Jakeš v létě 1989 chtěl, aby vypátral, kdo vynesl záznam z Červeného hrádku. V době, kdy už koloval po Československu v nesčetných kopiích... Ale jak můžete říct blbovi, který vás může zničit, že je blb?“ ptá se řečnicky Václav Bartuška.
„Když si vezmete, že reálným šéfem toho státu byl někdo jako Miloš Jakeš, tak vás jímá hrůza. To bylo čiré zoufalství. Ten systém progresivně degeneroval. Proti němu byl Adamec myšlenkový titán.
Jan Dobrovský k tomu ovšem dodává: „I dnes jsou světoví politici, kteří doporučují pít proti covidu savo nebo si ho vpichovat do žil.“ Že by byl bývalý generální tajemník jenom „předzvěstí“ dystopických časů?
Rusko jako hrozba? Píše nějaký podivín z Prahy…
Během let, kdy Václav Bartuška pracuje pro český stát v oblasti energetické bezpečnosti, se situace v této oblasti zásadně změnila. „Energetika prostě má vydírací potenciál, proto vznikla moje funkce.“ V roce 2017 byl také mezi těmi, kdo pro českou vládu vypracovávali analýzy, které řešily, jaké jaderné zdroje pro nás přicházejí v úvahu. Výsledky těchto analýz vyplývaly jednoznačně proti účasti Ruska v tendrech. „Tehdy nám to neudělalo moc přátel v některých částech české politiky. Ale pak přišly Vrbětice. A najednou to bylo jasné.“
Bartuška také od roku 2003 přednáší na pobočce New York University v Praze, a má tak přímou zkušenost s tím, jak se donedávna podceňovala ruská hrozba i v USA.
„V té době jsem posílal ke schválení studijní program ke svému předmětu. A nastala debata s centrálou v New Yorku. Proč by mělo být Rusko bezpečnostní hrozbou pro Evropu? George Bush se přece potkal s Putinem, jsou to přece přátelé…!“
„Ten předmět učím pořád, ale v posledních letech už nemusím nikomu vysvětlovat, proč tu přednášku mám. Ale někdy v roce 2003 jsem byl nějaký blázen z Východu,“ uzavírá Václav Bartuška exkurz do myšlení západních politiků v uplynulých dvaceti letech.
Současnost Bartuška vidí realisticky – je před námi dlouhá cesta s nejistými výsledky. „Asi se Evropa bude muset znovu naučit být asertivní. Možná i zlá. Poslední rok byl užitečný, najednou jsme mluvili – a je to i moje práce – s vládami, s nimiž se oficiálně vůbec nebavíme. A kupujeme suroviny ze zemí, které nemůžeme považovat za majáky demokracie. Jsme zranitelní a všichni to vědí.“
