Těchto třináct jmen je seřazeno podle doby zatčení jejich manželů. Je to třináct žen, které roky a měsíce žily v nejistotě, co se s jejich manželi stalo.
Fritzi Löblová
Nejdéle to byla Fritzi Löblová, jejíž manžel Eugen Löbl byl z později uměle vytvořené skupiny „zrádců” zatčen jako první 24. listopadu 1949. Ona sama strávila ve vazbě šest měsíců, zatčena byla ve stejný den jako její manžel. V jejich bytě v Bubenči tehdy zůstal sám s příslušníky StB jejich dvanáctiletý syn Ivan. „Nikdo mi nic nevysvětlil. Ani nevím, jak jsem pochopil, že rodiče jsou zatčeni,” vzpomínal pro Magazín Paměti národa Ivan Löbl, který žije ve Švýcarsku.
„Dva tajní zůstali v bytě a druhý den ráno jsem oznámil situaci řidiči ministerstva, který přijel odvézt otce do práce. Pak si mě vzala domů otcova sekretářka, u které jsem byl asi deset dní, než si pro mne přijela otcova sestra z Bratislavy.”
V dubnu 1950 ho příslušníci Státní bezpečnosti převezli od tety do dětského domova do Prahy, aniž by mu sdělili jakoukoli informaci o matce a otci.
„Matka byla půl roku v nechvalně známé ruzyňské věznici. Nebyla z ničeho obžalována a také nikdy neviděla žádného právníka, který by se jejím případem zabýval. V květnu 1950 ji bez jakéhokoliv vysvětlení propustili a spolu se mnou odvezli do Dvora Králové. Tam nás ubytovali v domě u lidí, kterých se ani neptali na dovolení. Práci jí určili v textilní továrně Tiba Vorlech, kde byla pomocnou dělnicí. Měla povinnost se každou sobotu hlásit u bezpečnostního referenta města. Ze soukromého majetku z pražského bytu už nikdy nic neviděla,“ popsal Ivan Löbl.
Fritzi Löblová byla Rakušanka, která po sňatku s Eugenem Löblem ztratila rakouskou státní příslušnost a získala československou. Úředně byla vedena jako Frederika, po válce jako Bedřiška. Se svým synem mluvila anglicky, protože Ivan strávil válku v anglické internátní škole. Při propuštění z vazby musela podepsat stejně jako všechny později vězněné manželky obviněných prohlášení o mlčenlivosti o průběhu své vazby.
Z vyhnanství napsala v srpnu 1951 zoufalý dopis Ludvíku Frejkovi, kterému se svěřila se svými myšlenkami na sebevraždu.
Popsala i podmínky, ve kterých se synem žili. „Mám v pokoji dvě postele a malou skříň a ani jednu židli, nemám nutné šatstvo a prádlo a jsem vzdálena od všech přátel a známých.”
Marian Šlingová a synové Jan a Karel
Také manželka druhého ze zatčených „záškodníků” nebyla Češka. Marian Šlingová, rodným jménem Wilbraham, po svatbě vyměnila britské občanství za československé. Jejího manžela Ottu zatkla Státní bezpečnost 5. října 1950.
„Večer se nevrátil domů a asi ve dvě hodiny ráno mě probudil zvonek. Myslela jsem, že je to manžel, který si zapomněl klíč. Místo něj ale za dveřmi stáli tři muži,” popsala Marian Šlingová ve své knize „Truth will prevail” (Pravda zvítězí).
Jeden z nich jí dal ruku na pusu, protože křičela o pomoc. Měla vzbudit syny a obléknout je. Janovi bylo sedm let a Karlovi pět. Vzpomínka na onu noc se mu vryla do paměti. „Naložili nás do auta a vezli pryč," popsal Karel Šling pro Paměť národa. Noční jízda z Brna, kde Šlingovi žili, do věznice v Praze-Ruzyni se protáhla – příslušníci StB zabloudili a auto mělo poruchu.
„Nakonec jsme dojeli k ruzyňské věznici, kde nás násilím odtrhli od matky, a naložili do druhého auta. To odtrhávání bylo dramatické…“
Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!
