Politické procesy

Anna Grušová a Helena Vávrová se narodily v prominentní rodině obklopeny vzdělaností a dobrými styky svých rodičů. Dramatický zvrat kariéry jejich otce Eduarda Goldstückera z nich však záhy udělal dcery politického vězně. Obě svěřily své vzpomínky Paměti národa.

Syn Milan Píka strávil s otcem poslední noc před jeho popravou, byl oběšen ráno 21. června 1949. „Není ve mně zloby, studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost, pravda – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost,“ napsal na rozloučenou.

Růžena Vacková si z dvaadvaceti let trestu odseděla patnáct. Věznění ji naučilo, že „pokora je pravda“. Hrdá a „nepřevychovatelná“ intelektuálka a teprve druhá žena-profesorka v českých dějinách režim nakonec donutila, aby ji ze své vůle propustil.

Před sedmdesáti lety 3. prosince 1952 v ranních hodinách proběhla na dvoře pankrácké věznice poprava jedenácti odsouzenců v čele s bývalým generálním tajemníkem ÚV KSČ Rudolfem Slánským. Popelem z jejich těl si estébáci posypali zledovatělou silnici.

Jedenáct trestů smrti a tři doživotí. Pečlivě zinscenovaný proces začal před 70 lety 20. listopadu 1952. Při srovnání s podobnými procesy v komunistických zemích zde padl nejvyšší počet absolutních trestů.

Baranova je klidná ulice na pomezí pražských Vinohrad a Žižkova, lemují ji činžáky postavené v první polovině 20. století. Za názvem najdeme příběh rodiny přesvědčených komunistů. Kdo tedy byl onen Baran? Mnoho lidí to nejspíš neví...

V původním návrhu trestů monstrprocesu z června 1952 pro 17 mladíků, kteří v Heřmanově Městci vylepovali letáky, dokonce byly dva tresty smrti. Před několika dny zde odhalili pamětní desku, která tragickou událost připomíná.

Na silvestra 1948 zatkla Státní bezpečnost rodinu Indrákových – tatínka, maminku a jejich nezletilou sedmnáctiletou dceru Jarmilu. Jaký měli důvod je ničit? Podle vyšetřovatele se dopustili velezrady, protože u sebe nechali přespat špiona ze západu.

V noci ze 14. na 15. prosince roku 1951 se skupina muklů ze šachty číslo 14 uranového dolu u Horního Slavkova pokusilo o útěk. Tehdejší události mapuje rozhlasový dokument Adama Drdy.

V noci ze 14. na 15. prosince roku 1951 se skupina muklů ze šachty číslo 14 uranového dolu u Horního Slavkova pokusilo o útěk. Tehdejší události mapuje rozhlasový dokument Adama Drdy.

Vladimír Bohata sloužil na začátku padesátých let v útvaru Javor, který měl na starosti ochranu vysokých stranických činitelů. Bezpečnost předního komunistického funkcionáře Rudolfa Slánského zajišťoval až do jeho zatčení.

Jednoho srpnového dne roku 1965 se na vlnách Jaderského moře houpal nafukovací člun a v něm pět lidí: pětašedesátiletá Marie Fischlová, její dcera Helena Kosková s manželem Ivem a jejich čtyřletá holčička Eva.

Příbuzní obětí komunistického režimu neměli možnost zapálit svíčku na hrobech svých nejbližších. Jejich těla končila v hromadných hrobech, neoznačených urnách a v mnoha případech jejich ostatky zmizely neznámo kam.

Politická vězeňkyně Hana Truncová připomíná nelehký osud Milady Horákové: V době, kdy stanula před Státním soudem na Pankráci věděl možná málokdo, že před podobným soudem stanula v Drážďanech v roce 1944 a byla odsouzena k osmi letům vězení.

V říjnu roku 1950 proběhl v Litomyšli proces známý jako Stříteský a spol. Státní soud tehdy poslal do vězení 24 osob na celkem 220,5 let. Většinu odsouzených tvořili středoškolští studenti, devět z nich ještě nezletilých.

Milan Píka strávil se svým otcem poslední noc před jeho popravou oběšením 21. června 1949. Syna a otce spojovalo silné pouto, i když spolu strávili méně času, než by si přáli. Smutnou ironií osudu připadá letos výročí popravy na Den otců.

Po procesu s Miladou Horákovou a spol. začali komunisté hledat nepřátele ve vlastních řadách. Ze zrady obvinili 14 vysoce postavených komunistů. Jedním z nich byl Otto Šling. Jeho anglická žena skončila ve vězení, synové putovali po dětských domovech.

Komunistický režim nenáviděl Otakar Raulím až do konce života. V roce 1949 poznal jeho zrůdnost ve smutně proslulém Domečku na Hradčanech, kde Státní bezpečnost vyslýchané krutě mučila.

„Zhasla světla a všechny starší dámy řekly, že to je špatné znamení.“ Charlotta Kotíková vzpomíná na dny, které předcházely komunistickému puči a smrti jejího prastrýce Jana Masaryka.