Žije v Brně, ale za pohádkové místo svého dětství považuje Petrovice, kde bydlela její teta a strýc. V malé vsi nad šumící řekou Jihlavou se cítila jako v Babičce Boženy Němcové. A když už v Brně nebylo kvůli druhé světové válce bezpečno, přestěhovala se sem s maminkou a sestrou nastálo.
Její tatínek Jaroslav Pojer však v Brně zůstal. 20. listopadu 1944 hostil ve svém bytě Františka Halase, který mu přišel ukázat své básnické překlady Adama Mickiewicze. Když oba muži zaslechli podezřelé dunění, po kterém následoval zvuk sirén, okamžitě se zvedli a utíkali do krytu. Brno se třáslo pod náporem bomb.
„Tatínek křičel ze schodů na naši hospodyni Anežku, aby všeho nechala a běžela. V tu chvíli padla bomba. Pod sutinami Anežka zemřela, otec vyvázl se zraněním,“ říká Dagmar Halasová. „Vyprávěl nám také, že když jako jeden z posledních utíkal do krytu, viděl na schodech černě oděnou ženu, která se na něj upřeně dívala. Nikdy ji nikdo neviděl a pod troskami se její tělo nenašlo.“
Pojerovi se vrátili z Petrovic do Brna na podzim 1945. I nadále se setkávali s Františkem Halasem, který se v té době stal poslancem Prozatímního Národního shromáždění za KSČ. „Vyrůstal v bídě, jeho maminka zemřela na tuberkulózu, takže v komunismu viděl nějakou ideu,“ vysvětlovala jeho pozdější snacha. Halas ale díky své cestě po Sovětském svazu brzy pochopil, že „tudy cesta nepovede“. Zemřel v říjnu 1949, a byť mu ještě vystrojili státní pohřeb, záhy se na něho začala snášet kritika.
„Soudruzi mu vyčítali, že je dekadentním škůdcem socialistické poezie a že nikdy nenapsal žádnou oslavnou báseň na Stalina.“
„Halasovy básně zmizely z čítanek,“ dodává Dagmar Halasová. „Museli jsme číst Wolkera a S. K. Neumanna – elektrické dráty a tak. Nikdy jsem v tom žádnou poezii neviděla.“
Jsou mrtví, Jaroušku, viď?
Z učebnic literatury brzy vyškrtli i Jana Zahradníčka, který se jako katolický básník dostal do konfliktu s levicovými autory. Nejprve přišel o členství v Československém svazu spisovatelů a v květnu 1951 si pro něj do jeho bytu přišla Státní bezpečnost. Obvinili ho z protistátní činnosti a bez jakýchkoli důkazů odsoudili ke třinácti letům kriminálu.
Dagmar se o jeho zatčení dozvěděla od své maminky, která jakožto pediatrička pečovala o děti Zahradníčkových. Díky tomu Pojerovi silně prožívali také tragédii, která básníka potkala v roce 1956, tedy v době, kdy byl stále ve vězení. Pojerovi trávili konec léta v Petrovicích, když jednoho dne zazvonil telefon:
„Volali z nemocnice v Třebíči, chtěli moji maminku. Ptala jsem se, co se děje, řekli mi, že v nemocnici leží paní Zahradníčková se svými dětmi. Dvě z nich prý jsou už mrtvé.“
Při nešťastné otravě houbami tehdy zemřely Zahradníčkovy dcery Zdislava a Klára. „Zřejmě si spletly muchomůrku zelenou s holubinkami.“ Manželka Marie a syn Jan Jakub přežili.
Jana Zahradníčka pustili z vězení na pohřeb dcer, ale neřekli mu téměř nic. „Můj tatínek ho čekal na nádraží u vlaku. Zahradníček se ho tehdy místo pozdravu zeptal: ‚Jsou mrtví, Jaroušku, viď?‘“
V roce 1956 už bylo cítit jisté politické uvolnění a Zahradníčka původně propustili „natrvalo“. Jenže kvůli maďarskému povstání se po čtrnácti dnech na svobodě nakonec do kriminálu musel vrátit – na další čtyři roky. Teprve v roce 1960, kdy byl propuštěn na amnestii, se tak Pojerovi dozvěděli více o tom, co ve vězení prožíval. „Přijel k nám na oběd. Povídal nám o mších, které se ve vězení tajně sloužily, a o tom, jak po celách roznášel proměněné Tělo Páně.“ Vypadal prý již špatně. Zemřel za několik týdnů v říjnu 1960.
Vytvářeli jsme si univerza, do nichž jsme utíkali
Dagmar Halasová začala po maturitě v roce 1955 studovat románskou filologii, obor francouzština-rumunština-španělština na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.
„Měli jsme povinně i hodiny marxismu-leninismu, které učil Jaroslav Šabata. V té době do něj byly zamilované všechny moje spolužačky, ale já jsem se ho bála. Už jen proto, že učil předmět, který stojí na nenávisti.“
Studia ukončila v roce 1960 a o 21 let později získala ještě doktorát. Mezitím se v roce 1963 provdala za Františka X. Halase, syna slavného básníka, se kterým se znala již od útlého dětství.
V roce 1969 nastoupila do Moravské galerie v Brně. Byla to doba počínající normalizace. „Nikdo se nestaral o velké věci. Vytvářeli jsme si univerza, do nichž jsme se utíkali. Někdo zahrádku, jiný chatu.“ To, k čemu se manželé Halasovi za normalizace utíkali a v čem viděli své poslání, byl překlad Jeruzalémské bible.
K překládání je v roce 1980 přivedl Stanislav Krátký, teolog, který si odseděl dva roky ve vězení. Po propuštění byl vysvěcen na biskupa ve skryté církvi. Manželé Halasovi jej navštěvovali v Kunštátě, kde působil jako farář.
„Byl to náš duchovní otec, milovali jsme ho. Ale zároveň jsme příliš nevěděli, že existuje něco jako skrytá církev a že profesor Krátký je její součástí. Vše jsme se postupně dozvídali až po roce 1989.“
Jelikož Jeruzalémská biblická škola vznikla z iniciativy dominikánského řádu, podíleli se na překladu i čeští dominikáni. Jedním z nich byl i mladý Dominik Duka, kněz, který přišel o státní souhlas k výkonu duchovní činnosti. Překlad však zkomplikovalo Dukovo zatčení v roce 1981. „Tenkrát jsme šli za profesorem Krátkým a ptali jsme se, co máme dělat. S klidnou hlavou nám řekl: ‚Pokračujte,‘ a tak jsme pokračovali.“ Státní bezpečnost se o tajném překládání nedozvěděla.
Snacha největšího českého básníka
Dagmařini rodiče se přátelili také s básníkem a grafikem Bohuslavem Reynkem a jeho rodinou. Do Petrkova za Reynkovými pak jezdila i Dagmar s manželem – podobně jako řada umělců z prostředí disentu, například Jiří Kolář, Ivan Diviš, Ivan Martin Jirous či Věra Jirousová. Těm se však Halasovi spíš vyhýbali.
„Jezdila jsem do Petrkova hledat stíny minulosti, procházet se zahradou, vzpomínat na Suzanne Renaud.“
Literatura z „undergroundu“ ji prý příliš nezajímala a do Petrkova jezdila, když tam jiní hosté nebyli. Státní bezpečnost si přesto její postoj k disentu chtěla ověřit. Jednoho dne roku 1983 u Dagmar Halasové v práci zazvonil telefon. „Paní doktorko, k soudruhu řediteli,“ rozkázala sekretářka. „Když jsem přišla do kanceláře, stáli tam dva muži v černých kožených bundách. Řekli, ať se jdu obléct, že se mnou chtějí mluvit na stanici.“ Celou cestu v autě si myslela, že někdo vyzradil překlad Jeruzalémské bible.
Zavřeli ji do cely, pak ji odvedli k výslechu. Chtěli po ní, ať jim řekne o všech disidentských aktivitách a distribuci samizdatů, které nazývali výhradně „tiskovinami“. Když už nevěděla, co odpovědět, aby disidenty neprozradila, prohlásila: „Víte co, já jsem strašný snob. Já jsem snacha největšího českého básníka a já hned tak nějakou tiskovinu nečtu.“ Zabralo to: záhy jí už pomáhali do kabátu a odvezli ji domů.
Po sametové revoluci žila Dagmar Halasová v letech 1990–1999 v Římě, kde její manžel František X. Halas působil jako první československý, později český velvyslanec u Svatého stolce. V roce 2009 manželé Halasovi vydali překlad Jeruzalémské bible.
Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a přečtěte si další.
