Když po komunistickém převratu v únoru 1948 začalo pronásledování duchovních, František Kohlíček ani na okamžik neuvažoval o emigraci. Říkal, že s kněžským svěcením přijal také riziko pronásledování za svou víru. „Byl jsem knězem pro tuto dobu se vším, co přinášela,“ říkal.
Ve svých zásadách vytrval i poté, co byl roku 1950 spolu s řeholníky, vyhnanými z klášterů v noci ze 13. na 14. dubna během Akce K, internován v klášteře Želiv a později odsouzen ve zmanipulovaném procesu na osmnáct let. Jak říkal, snášet útrapy mu pomáhala také přísná disciplína, které se naučil během bohosloveckých studií: „Přílišná volnost, myslím si, moc neprospívá. Člověk potřebuje určitou sebekázeň. Aby nebyl znechucený, když se dostane do těžší situace.“
František Kohlíček se narodil roku 1914 v Buštěhradě a vyrůstal tedy na „rudém“ Kladensku, které bylo už za první republiky značně levicově orientované. Jeho otec, který pracoval na hutích, byl sociální demokrat, zatímco maminka směřovala celou rodinu k hluboké víře. Žili skromně a jít na studia rozhodně nebylo samozřejmostí: „Netroufal jsem si rodiče požádat, abych mohl jít třeba na reálku na Kladno,“ vzpomínal František Kohlíček pro Paměť národa.
Ke studiu na pražském Arcibiskupském gymnáziu ho inspiroval místní farář. Mimopražští studenti bydleli v takzvaném konviktu, tedy v internátě, a už zde jim byly vštěpovány kázeň a smysl pro pořádek. Po maturitě pokračoval na pražském bohosloveckém semináři. Odtamtud byl roku 1934 poslán jako stipendista studovat do Říma.
Klerika mu byla tak dlouhá, že si na ni šlapal
V papežské koleji Nepomucenum v Římě byli studenti z celého Československa. Hlavní předměty se vyučovaly v latině, další výuka probíhala v češtině, slovenštině, němčině a italštině. I zde vládl přísný řád, založený na disciplíně a skromnosti: v internátě se skoro netopilo, v postní době studenti dostávali k snídani i k večeři poloviční dávky jídla, na vycházky chodili jen ve skupinkách na prohlídky pamětihodností.
Hned na začátku studia František Kohlíček zažil audienci studentů u papeže Pia XI. „Oblékli mě do kleriky, i když jsem v ní pořádně ještě neuměl chodit. Byla moc dlouhá, takže jsem si na ni šlapal,“ vzpomíná. „Nikdo mi nedal žádnou radu, jak se mám chovat. Každý z nás mu měl políbit prsten, když nám podával ruku. Ke mně přišel jako k prvnímu, protože jsem byl nejmladší. A když mi podal ruku k políbení, pěkně jsem mu s ní potřásl. To se mi pak všichni smáli.“
František Kohlíček nemohl ani jednou za šest let pobytu v Římě navštívit domov. Odcházel ze svobodné vlasti, během jeho studia došlo k záboru Sudet, k okupaci a k vypuknutí druhé světové války. „My jsme byli prakticky poslední, kdo se ještě mohl vrátit do protektorátu. Ročník po nás už musel v Římě zůstat,“ konstatuje.
Domů se František vracel válčící Evropou už jako vysvěcený kněz. Dva a půl roku působil jako kaplan v Příbrami a poté byl přeložen do pražského kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na dnešním náměstí Jiřího z Poděbrad. Jeho předchůdce skončil v koncentračním táboře, udala ho jedna německá farnice, která se do něj údajně zamilovala a zazlívala mu, že ji jednou opomenul, když přišla pozdě ke svatému přijímání.
Na konci války na Královských Vinohradech zažil bombardování a později i stavbu barikád z dlažebních kostek.
V první chvíli jsem zakusil strach
„Není vyloučené, že může přijít pronásledování. S tím musíte počítat,“ říkal mladým bohoslovcům během studií v Nepomucenu kolejní spirituál, páter Štork. V nadcházejícím období se jeho slova naplnila.
František Kohlíček se po válce stal vicerektorem pražského bohosloveckého semináře, zatímco bývalý rektor Josef Beran nastoupil do funkce arcibiskupa pražského a později se stal kardinálem. Podle názoru Františka Kohlíčka byl Josef Beran vybrán proto, že během svého věznění v Dachau se spřátelil s mnoha komunisty, poválečnými ministry: „Oni si mysleli, ,ten bude náš‘. Pak se zklamali, přirozeně. On potom jednal, jak jednat musel, aby bránil církev.“
A církev brzy skutečně obranu potřebovala: „Začalo to už ve čtyřicátém osmém, čtyřicátém devátém roce. Zavírali tehdy spoustu kněží, všech těch, které považovali za nepřátele. Rušili církevní školy, omezovali tisk. Pak zřídili církevní tajemníky, kteří na nás měli dohlížet,“ popisuje František Kohlíček.
On sám pokračoval v duchovní práci, pomáhal organizovat prázdninové tábory pro bohoslovce. „Oni měli otaxované kněze, kdo je povolný a kdo není,“ říká. Protože sám patřil k těm druhým, byl v roce 1949 varován, že je sledován a že by měl zmizet. „V první chvíli jsem zakusil strach a asi na dva týdny jsem odjel na Moravu,“ konstatuje. Ale protože se nic nedělo, brzy se vrátil ke své činnosti.
Jeho poslední aktivitou na svobodě byla lesní brigáda pro bohoslovce a ministranty na úpatí Křemešníku u Pelhřimova. Právě tam si pro něj přijela Státní bezpečnost. „To bude do kriminálu do Prahy,“ říkal si František Kohlíček během cesty autem, ale namísto toho ho odvezli do Želiva, jednoho z klášterů, kde byli v té době internováni řeholníci z klášterů, rozehnaných v dubnu 1950 během nechvalně proslulé Akce K.
Bůh dává milost síly a důvěry, až když přijde to těžké. Ne dopředu
„Ta internace, to ještě není kriminál, ale bylo to všechno pod vedením policajtů a estébáků, takže tam nebyla žádná svoboda,” říká František Kohlíček. V Želivi vládl v podstatě vězeňský režim: nucená práce, nemožnost dopisovat si s příbuznými, surové bití za případné pokusy o útěk.
Kněží a řeholníci se navzájem posilovali ve víře: „Byli jsme mezi sebou, tajně jsme si tam sloužili mši svatou, později nám dovolili zřídit si kapličku.”
V Želivi byl František Kohlíček jen půl roku. Poté ho nečekaně odvezli k výslechům do Prahy do Bartolomějské a později do Ostravy. Než šel k výslechu v Ostravě, jeden ze spolubratří ho varoval, že policisté dávají vyslýchaným drogy, po nichž mohou ztratit sebeovládání. Dal mu pilulky, které měly působení drogy zabránit, ale během svlékání před výslechem se mu vysypaly z kapsy. Vyšetřující, zřejmě bez znalostí základů náboženství, ho podezíral, že chce spáchat sebevraždu…
„Dali mě na samotku, do sklepení,“ vzpomínal František Kohlíček na pobyt v Ostravě. „Tak jsem věděl, že teď to teprve začíná. Mohl jsem si kleknout a poděkovat Pánu Bohu, že pro něj taky můžu něco vytrpět.“ Tehdy také zažil jedno z důležitých životních poznání: „Udělal jsem zkušenost, že Bůh dává milost síly a důvěry až tehdy, když to těžké přijde, ne dopředu,“ řekl v rozhovoru pro Katolický týdeník.
Na samotce v ostravské věznici strávil půl roku nekonečných výslechů, během nichž Státní bezpečnost konstruovala obvinění. Dávali mu za vinu, že neudal bohoslovce, který plánoval útěk do ciziny, k tíži mu připsali četbu pastýřských listů a „špatný vliv“ na bohoslovce. Prohlásili ho za člena údajné protistátní skupiny a na základě velmi mlhavých obvinění ho odsoudili na osmnáct let: „Všechno to bylo takové umělé. Že jsme pracovali pro Vatikán a podobně. Byly to jen takové politické řeči.“
Pro duchovní to bylo snadnější než pro ženaté muže
Podobně jako mnozí političtí vězni na začátku padesátých let, i František Kohlíček věřil, že „to brzy praskne“ a komunismus padne. Ve skutečnosti zůstal ve vězení celých deset let.
Nejprve se ocitl na Mírově, na cele s osmi dalšími politickými vězni a jedním vrahem, který měl zřejmě za úkol na ně donášet. Přestože nešlo o pracovní lágr, i zde byli vězni využíváni jako levná pracovní síla, honorovaná dvaceti haléři za den: vyráběli vložky do bot, šili vycpávky do kabátů, drali peří.
František Kohlíček na cele tajně sloužil mši svatou. Kousek pšeničného chleba a šťáva z rozinek tvořily základ pro eucharistii. Již zmíněný udavač ho ale prozradil a na dva týdny skončil v korekci: „Mírov stojí na skále, ve které jsou dvě poschodí podzemních kobek. V té nejzazší jsem byl čtrnáct dní. Tam se jen leží na takovém hadru. Jednou za hodinu přijde bachař a dívá se špehýrkou. V noci jsem musel dělat dřepy, dokud neřekli dost. Myši tam po člověku běhají,“ popisuje podmínky samovazby.
„Samota je horší než práce, člověk se musí vyrovnávat s pocity hněvu a malomyslnosti, ale s Boží pomocí to jde překonat,“ dodává.
Věznění bylo pro duchovní podle něj snesitelnější než pro ženaté muže, kteří měli venku na svobodě své rodiny a trápili se steskem i nejistotou, jak jejich blízcí žijí. Kněží se snažili na ně duchovně působit: „Někteří se i nechali pokřtít a opravdu začali nábožensky žít. Když to naši věznitelé zjistili, udělali pro kněží zvláštní oddělení, aby se s civily nestýkali.“ Duchovní podle něj snášeli věznění snadněji i proto, že ve své situaci díky víře nalézali více smyslu – utrpení pro víru pro ně bylo hodnotou samo o sobě.
Amnestie přišla nečekaně
Z Mírova byl po třech letech převezen na Jáchymovsko, kde se dolovala uranová ruda. Pracoval v nechvalně proslulém táboře L. Do „Elka“, kde asi polovina trestanců byli kněží, se svážela uranová ruda, v takzvané Věži smrti se drtila a pěchovala do barelů. Vězni pracovali s uranem bez jakýchkoli ochranných pomůcek a byli vystaveni smrtelným dávkám radiace.
František Kohlíček zde naštěstí strávil jenom tři měsíce. Jeho dalším vězením byl Lepoldov, kde byl v té době mimo jiné vězněn také pozdější prezident Gustáv Husák. I zde se setkal s mnoha duchovními a profesory a při práci – například při draní peří – se mohli navzájem obohacoval vědomostmi, každý přednášel o svém oboru. Po známém Chruščovově projevu roku 1956, kdy odhalil některé zločiny stalinismu, se podmínky ve vězení dočasně zmírnily. Poslední kriminál z řady těch, jimiž prošel, byly Valdice, kde pracoval jako brusič ověsů pro skleněné lustry.
V roce 1960 přišla rozsáhlá amnestie, František Kohlíček však zpočátku nepočítal s tím, že se na něj také bude vztahovat. Dokonce se krátce před propuštěním nechal ostříhat dohola, protože očekával ještě dlouhý čas za mřížemi. Nakonec se stal naopak jedním z prvních, které propustili. Z obavy, aby šok z jeho návratu neměl pro maminku zdravotní následky, první den přespal u příbuzných a požádal je, aby maminku na jeho návrat připravili.
Domů přišel 11. května 1960, v den svých šestačtyřicátých narozenin.
Najít práci jako propuštěný politický vězeň, a navíc kněz, bylo velmi obtížné. Oficiální práce pro církev samozřejmě nepřipadala v úvahu. Nakonec našel práci v gumárnách Mitas v Praze na Zahradním Městě. Pracoval ve zkušebně, kde se testovaly pneumatiky. Ve volném čase se dál věnoval pastorační činnosti, vyučoval děti svých přátel náboženství a chodil k nemocným.
Zpátky ve službách církve
V době politického uvolnění roku 1968 si František Kohlíček podal žádost, aby mohl znovu vykonávat kněžské povolání, a od 1. ledna 1969 nastoupil jako kaplan ve farnosti u sv. Antonína v Praze-Holešovicích. Proslavené byly zvláště jeho zdejší dětské mše a výuka náboženství, kterou František Kohlíček vedl částečně na školách a v nedalekém kostelíku sv. Klimenta.
Jako varhaníka po několik let zaměstnával Milana Machovce, filosofa, který byl roku 1970 vyhozen z filozofické fakulty.
Normalizační režim ho překvapivě dlouhou dobu nechával na pokoji. Až v roce 1983 ho na půl roku zbavili státního souhlasu a poté přeložili do Chválenic u Plzně, do vsi, kde do kostela nechodil nikdo. „Dáváme vám ještě poslední šanci, jste již v důchodovém věku a čekáme, že nebudete dělat žádnou ilegální činnost, jako jste dělal v Praze,” přivítal ho místní církevní tajemník. František Kohlíček však i zde probouzel duchovní život, pořádal setkání se studenty z Prahy.
V roce 1990 se vrátil do Prahy, a to do farnosti v Karlíně, kde dosloužil až do své smrti v roce 2007. Zvláštní shodou okolností vysílala právě v okamžiku jeho smrti Česká televize medailon o jeho životě z cyklu Příběhy bezpráví.
