Den válečných veteránů 2026 Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Školu musely opustit stovky středoškoláků i studenti vysokých škol veterinárních a zemědělských oborů. Na manuální práce na vybraných státních statcích ale nastoupila jenom část z nich.
Na práce do pohraničí
V červnu 1952 přišel ministr zemědělství Josef Nepomucký s myšlenkou očistit zemědělské školy od dětí „vesnických boháčů“, což se nejvyššímu vedení KSČ zalíbilo. Během letních prázdnin speciální komise určila studenty k vyloučení. Komunistický režim tím chtěl nejen potlačit potenciální odpor vůči kolektivizaci, ale také zabránit „politicky nevhodným“ rodinám v udržení společenského a ekonomického vlivu. Vyloučení studenti pak sloužili státu jako pracovní síla, vykonávali nejtvrdší zemědělské práce: ruční dojení krav, obdělávání polí, péči o dobytek, meliorace, sběr úrody, práce v drůbežárnách i jiné fyzicky náročné úkoly. Bydleli ve starých budovách nebo provizorních ubytovnách, často bez základních hygienického vybavení. Postupem času, pokud „projevili loajalitu a podřídili se“, se mohli vrátit ke studiu či získat lepší pracovní zařazení.
Mezi nejznámější místa, kam umístili zelené barony, patřil například státní statek Albrechtice s farmou ve Studnici na Osoblažsku v odlehlé části slezských Sudet a státní statek Javorník v pohraničí na Jesenicku – tedy v nově osídlovaných a vylidněných oblastech s tvrdým přírodním i sociálním klimatem.
Kvůli zimě jsme spali oblečení
Jana Vaňourka (* 1936) vyloučili ze zemědělské školy v Zábřehu v září 1952 při nástupu do druhého ročníku. „Přišel jsem do školy a pan ředitel mi přečetl, že mě nemohou v druhém ročníku vést, protože jsem vyloučený. Že musím nastoupit na státní statek,“ vzpomíná.
Jeho rodiče se odmítali vzdát rodového hospodářství s 45 hektary polností a lesů v obci Kosov na Zábřežsku a vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Nastavili jim proto velmi vysoké dodávky zemědělských komodit, které museli odevzdávat státu. „Abychom splnili kontingent na mléko a neměli z toho problémy, otec kupoval mléko od těch, kdo ho měli víc,“ vzpomíná Jan Vaňourek.
Nejprve Jana poslali na státní statek v Postřelmově, poté do Bernartic a nakonec na farmu Vlčice, která spadala pod státní statek Javorník. Komunistický režim tam umístil na tři desítky vyloučených dětí tzv. vesnických boháčů. Jan Vaňourek byl mezi nimi nejmladší. Ubytovali je v místním zdevastovaném zámku. Nefungovaly záchody, netekla voda, okna byla vymlácená. „Ani jsme se tam nevysvlékali a spali jsme oblečení, jaká tam byla zima,“ vypráví Jan Vaňourek.
Podle jeho vzpomínek si nuceně nasazená mládež přivlastnila přezdívku „zelení baroni“ a navzdory těžkostem si udržovala smysl pro humor a soudržnost. „Byli jsme jako kovbojové. Vesty, klobouky,“ vypráví Jan Vaňourek a dodává, že se po pádu komunistického režimu pravidelně každý rok scházeli.
Po návratu z Vlčic ho ředitel zemědělské školy v Zábřehu přijal zpět ke studiu. Později Jan Vaňourek dálkově vystudoval střední zemědělskou školu.
V Kosově založili JZD v září 1957. V té době všichni sedláci věděli, jak režim zachází s lidmi, kteří odmítají vstup do družstva. Všichni hospodáři v obci proto do družstva vstoupili.
Máma říkala, že za Hitlera bylo líp
Iva Zapletala (1934–2014) vyloučili ze zemědělské školy v Olomouci v říjnu 1952: „Zavolal si mě ředitel a řekl: ‚Máme tady přípis KNV, že musíte skončit na škole, protože rodiče jsou nepřátelé režimu, a musíte nastoupit do pracovního procesu, pak můžete studovat dál.‘“
Jeho rodiče z Krčmaně na Olomoucku také odmítali vstoupit do JZD. I oni proto museli odevzdávat vysoké dodávky zemědělských produktů a otec dostával opakovaně pokuty za jejich nesplnění. „Tomu nebylo možné vyhovět. Maminka v těch nejhorších dobách jezdila jedenáct kilometrů do Olomouce prodat máslo nebo vajíčka a vydělávala nějaké peníze. Byla to šikana ze všech stran. Máma říkala, že za Hitlera se měli líp než tehdy,“ vzpomíná Ivo Zapletal.
Osmnáctiletého Iva Zapletala poslali také do Vlčic. Vzpomíná, že roční pobyt na statku provázela tvrdá práce a ponižující podmínky: nefunkční záchody, mráz, místnosti bez topení a nedostatek hygieny. Přesto zažil i hezké chvíle – hudební večery, koncerty, návštěvy kostela. Poznal tam také svou budoucí manželku. Po odchodu z Vlčic se nastěhoval k ní do nedaleké Žulové, kde několik let pracoval na tamním státním statku.
V jeho rodné Krčmani se dlouho nedařilo založit JZD. V roce 1955 StB zatkla největšího místního hospodáře, kterého ve vykonstruovaném procesu odsoudili na sedm let vězení a ztrátu majetku. Následující rok v březnu vzniklo v Krčmani družstvo a oba rodiče Iva Zapletala se stali jeho členy.
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
AI asistent prohledává přepisy více než 30 000 hodin rozhovorů a nachází relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Kulaci Stundorf
Jindřich Hašek (* 1934) zažil podobný osud. Pocházel z Úhonic u Prahy, kde rodina vlastnila hospodářství s 23 hektary polností. I jeho otec odmítal vstoupit do nově založeného JZD. „Vyměnili jim za to pozemky za ty s nejhorší bonitou a předepisovali dodávky. To byl běžný postup, jak znemožnit soukromé hospodaření. … A potom na ně navlékli, že sabotují výrobu, že nechávají shnít úrodu,“ vzpomíná Jindřich Hašek.
Jeho otec byl prvním uvězněným sedlákem v obci. Zatkli ho po fyzickém napadení předsedy místního národního výboru a bez soudu strávil půl roku ve vazbě. Rodina přišla o statek, který zabralo JZD. Zůstala sice bydlet v obytných budovách, ale přitom musela sledovat postupný úpadek svého hospodářství.
Po této události se na vesnici rozšířil strach z moci komunistů. V roce 1952 proběhl v Úhonicích tzv. kulacký proces, v němž sedm místních sedláků odsoudili za údajnou sabotáž. Nejvyšší trest – dva roky vězení a propadnutí majetku – dostal Josef Kučera, ostatní od soudu odešli s peněžitými tresty nebo měsíčním vězením.
Po druhém ročníku v létě téhož roku Jindřicha Haška mladšího vyloučili ze zemědělské školy v Poděbradech. „Na krajském národním výboru nás zavolali, nevěděl jsem proč, ale tam už bylo hodně kluků, kteří věděli, že budou vylučovat,“ vzpomíná. Poslali ho na farmu Studnice spadající pod státní statek Albrechtice na Osoblažsku.
Ve Studnici pracovalo 31 „kulackých dětí“, z toho čtyři dívky. I tady žili v nevhodných podmínkách – měli špatné ubytování, nedostatek hygienického vybavení i jídla. „Ostatní mi vyprávěli, že když tam přijeli, tak tam nebylo vůbec nic zajištěné. Ukázali jim místnost se sýpkou, než si lehli, museli obilí dát pryč. Leželi na holé zemi a přikrývali se dekami. Záchody žádné. Tak to začalo.“
Vykonávali všechny práce na polích a loukách, pečovali o dobytek, prováděli meliorace a další práce. „Tři kluci a děvčata v šestnácti letech ručně dojili 72 krav! To je dnes nepředstavitelné. Sedm kluků jelo s koňmi, já jsem dělal meliorace – odvodňoval jsem.“
Pořádali ale také divadlo a hráli fotbal pod názvem Dynamo Osoblaha. „Státní statek Albrechtice nám koupil dresy, traktor a valník, jezdili jsme na zápasy. Diváci nám ale říkali Kulaci Stundorf (Stundorf = Studnice). Kopali jsme po práci – to byl náš svět.“ Za dobře odvedenou práci jim statek koupil rádio. „Na tom rádiu jsme poslouchali Svobodnou Evropu,“ vypráví Jindřich Hašek.
„Kulacké děti“ musely absolvovat i politickou výchovu. „Na začátku nám nasadili ideologického pracovníka, ale ten po čtrnácti dnech práci s námi vzdal.“
Jindřich Hašek pracoval v Osoblaze rok a tři měsíce. Přestože mu slibovali návrat do školy, mohl nastoupit jen do JZD.
Nepodařilo se dosáhnout odškodnění
Libor Křivánek (* 1936) pocházel z Libčic nad Vltavou, kde rodina vlastnila statek s více než 50 hektary. V roce 1950 rodině hospodářství zabrali a uvalili na ně národní správu. O rok později je přestěhovali na zdevastovaný statek na druhé straně vesnice. „Měli jsme štěstí, obvykle se vystěhovávalo na druhý konec republiky. Určili nám, co si smíme vzít, co ne, zvířata jsme museli nechat. Když jsme projížděli vsí, lidé potajmu koukali za okny,“ vzpomíná.
Ze zahradnické školy v Ruzyni ho vyloučili také v roce 1952, poté dostal příkaz nastoupit na farmu ve Studnici. „Ubytovali nás v půdě přestavěné na ratejnu, neměli jsme peřiny, kamna jsme sehnali časem. Nejprve jsme vymetli obilí, pak myši. Nejkrušnější byla zima. Večer jsme si zatopili, aby nám uschlo oblečení, přes noc se na všem udělala jinovatka. Voda zamrzla, na hygienu nám musel stačit potok, pokud jsme si prosekali led.“
Pracovali s traktorem, u koní, dobývali řepu, dřeli při žních, často nesklidili vše. V zimě pracovali v lese, řezali vrbové proutí na košíky. Trápila je zima a odluka od rodin. „S rodiči jsem si psal, posílali balíky s jídlem. První půlrok jsme nesměli domů. Jedna skupina dostala pět dní o Vánocích, druhá, v té jsem byl i já, až o Velikonocích,“ dodává.
Po návratu domů pracoval v ovocnářském středisku ve Větrušicích. S přáteli ze Studnice se po pádu komunismu snažili zveřejnit případ nucených prací. Podle jeho vzpomínek se jim nepodařilo dosáhnout odškodnění a vyšlo jen několik novinových článků.
