Na první poválečné léto roku 1945 Jana Karpíšková vzpomíná jako na dobu plnou oslav, sokolských slavností a především šťastných shledání. Její otec Josef Nepustil se vrátil z koncentračního tábora, kde byl za války vězněn za zakázaný poslech zahraničního rozhlasu a znovu začal hospodařit na statku. Ona sama nastoupila v září téhož roku do místní malotřídky a prožívala nejkrásnější období svého dětství.
Rodině se dařilo. Jejich statek o rozloze třiceti hektarů s dvanácti kravami a dvěma koňmi patřil v Odrlicích u Litovle k těm největším. Josef Nepustil, politickým přesvědčením národní socialista, ochotně pomáhal místním malorolníkům, bavil se s nimi v hospodě, jenže v očích některých z nich mu to jen přitěžovalo. Bohatý šatník jeho ženy Zdeňky, vyjížďky bryčkou nebo výlety automobilem do divadla, to všechno bylo některým trnem v oku. Všímala si toho i malá Jana:
Na jaře vás vyženou
V únoru 1948 rodiče s obavami sledovali komunistický převrat, ale zatím nepředpokládali, že by se jich politická situace mohla nějak osobně dotknout. Josef Nepustil si dokonce pořídil nový traktor John Deere. Tlak komunistů byl ale stále silnější, velkým statkářům předepisovali stále vyšší povinné odvody, které nebylo možno splnit. Nepustilovým postupně zabavovali zemědělskou techniku a současně jim ukládali pokuty za nesplnění dodávek. Statek se propadal do dluhů.
„Toho dne přišli estébáci a kopli do dveří, až se vysypala skleněná výplň,“ popisuje Jana Karpíšková dramatickou scénu otcova zatčení. Josef Nepustil v tu dobu nebyl doma, pracoval na poli, a estébáci se rozhodli, že na něj počkají doma. „Mně bylo třináct. Bába brečela... Máma byla taky někde na poli.“
V Litovli se konal inscenovaný proces, v němž kromě Josefa Nepustila odsoudili i několik dalších místních sedláků. Věznili ho nejprve ve Vysokém Mýtě, kde pracoval v místní Karose, poté ho převezli do lágru na Jáchymovsku.
Janina matka musela převzít vedení hospodářství stejně jako za války, když byl otec v koncentračním táboře. Ale situace byla tentokrát o mnoho horší: zaměstnanci se jí ve strachu rozutekli a doléhaly k ní zvěsti, že bude ještě hůř: „Už se o tom mluví i v Litovli, že na jaře vás vyženou,“ říkaly jí sousedky.
„Hnusná kůča“ v Českých Kopistech
Na Velikonoční pondělí 1952 rodina dostala příkaz k vystěhování. Státní bezpečnost přijela o dva dny později: „Řekli nám, že jsme napsaní do Kopist. Prý dvě pracovní síly – brácha a máma. A jeden nezletilec, to jsem byla já.“ S sebou si směli vzít jen nejzákladnější vybavení bytu: stůl, židle, postele, kola pro děti. Ze zvířectva si mohli odvézt jen pět slepic, všechna ostatní zvířata musela zůstat na statku včetně Janina milovaného jezevčíka Žoliny. Nábytek vezli v nákladním autě, Jana s matkou a bratrem jeli v tatraplánu se dvěma příslušníky StB. Během přestávky ve Vysokém Mýtě jeden z nich matku oslovil s bizarní nabídkou: „Dejte mi tu holku, vy ji neuživíte.“ Zdenka Nepustilová ho však rázně odbyla.
Druhý den dorazili do cíle třísetkilometrové cesty: do Českých Kopist u Terezína, kde Nepustilovi měli pracovat na státním statku. Bydlet měli v domě, který Jana Karpíšková nenazve jinak než „hnusná kůča“ – byla to zdevastovaná přízemní budova dříve obývaná deputátníky, zaměstnanci vyplácenými v naturálních dávkách.
Z dopisů kamarádky Žofie Čankové se Jana dozvídala, jak pokračuje život doma v Odrlicích: „Denně mi psala, co tam komunisti vyvádějí, jak nechtějí dělat. Seděli v našich křeslech a hádali se, co bude kdo dělat.“
O život bohužel přišel i Janin psík Žolina, kterého noví páni zabili, aby mu nemuseli dávat nažrat.
Součástí „trestu“ Nepustilových byl i zákaz rodné Odrlice navštěvovat. Když Zdena Nepustilová přesto přijela, aby upravila rodinné hroby na hřbitově, po celou dobu ji sledoval příslušník StB. Ale dospívající Jana na zákaz nedbala a každé prázdniny jezdila za kamarádkou Žofií.
„Měli jste se nažrat dřív, kulaci!“
Jana nastoupila do základní školy v Terezíně, její bratr Josef nesměl pokračovat ve studiu a musel spolu s matkou pracovat na statku. Zdena Nepustilová pracovala jako dojička, a každé ráno tak mohla ukrást pro děti trochu mléka. Tím a také drobnými krádežemi plodin na poli rodinu zachraňovala před hladověním.
Zlomyslnost, která na bývalé „kulaky“ dopadala na každém kroku, se totiž projevovala i v tom, že vedení státního statku Nepustilovým nedávalo žádné potravinové lístky, na které jako zaměstnanci měli nárok. Místní funkcionáři si je rozdělovali mezi sebou. „A my jsme měli chcípnout hlady,“ konstatuje Jana Karpíšková. Připomíná si jednu z nejtěžších chvil, kdy její matka doma vykrmila prase, ale těsně před zabijačkou jí ho zabavili. „Prý: Jste kulaci, měli jste se nažrat dřív,“ vzpomíná Jana Karpíšková a pokračuje:
Jídlo nebylo to jediné, čeho se jim nedostávalo. Neměli ani „uhlenky“, tedy poukázky na uhlí, a „šatenky“, za něž se nakupoval textil. V Kopistech musela Jana snášet i posměch a urážky od dětí místních komunistů. Po vzoru své matky si ale uměla zjednat respekt: „Jak jsem jim dala přes držku, byl klid.“
V roce 1953 se situace Nepustilových mírně zlepšila. „Chcípnul Stalin a Gottwald. Museli jsme stát tryznu, ale já jsem se v duchu smála: konečně na vás došlo, vy chcípáci!“ říká Jana Karpíšková se zadostiučiněním. Zlepšení jejich situace přineslo zrušení přídělového systému, spojené s měnovou reformou roku 1953. Ta připravila většinu lidí o úspory, Nepustilovým už ale nebylo co vzít: „Nás okradli předloni a na vás došlo letos,“ říkala Zdena Nepustilová lidem v Kopistech, kteří nadávali na „měnu“. Státní statek, na němž se synem pracovala, postupně skomíral a nakonec ho přidružili k místnímu JZD, které fungovalo o něco lépe, takže i když rodina stále žila v chudobě, už jí nehrozilo hladovění.
Josef Nepustil se vrátil z jáchymovského lágru v roce 1956, když Janě bylo sedmnáct. „Táta přišel jako zlomený člověk. Nemluvil, byl celý špatný, úplně vyřízený. Už jsem si na něj nezvykla,“ říká Jana Karpíšková. Její rodiče si „hnusnou kůču“ v Kopistem odkoupili, pracovali v místním JZD a žili tam až do své smrti.
Do Odrlic se už nikdy nevrátila
Jana od dětství pracovala v Červeném kříži, přála si studovat střední zdravotnickou školu, ale podle představ funkcionářů z Kopist musela hned po ukončení základní školy nastoupit na práci do zemědělství. „Ta má přípis na pole, s tím nemůžeme nic dělat,“ řekli matce ve škole. Nakonec se jí podařilo dosáhnout alespoň toho, že mohla nastoupit jako prodavačka kuchyňského zboží v Litoměřicích.
Roku 1958 se provdala za Oldřicha Karpíška, jehož rodinu potkal podobný osud jako tu její: otec jako majitel likérky a sodovkárny Okar totiž po roce 1948 také skončil ve vězení a rodina na mizině. Po svatbě se Jana přestěhovala za manželem do jeho rodné obce Mšené-lázně. Pracovala jako kuchařka v jídelně místního učiliště, kde sama také získala výuční list. Díky zdravotnickým kurzům mohla s učni jezdit jako zdravotnice na lyžařské zájezdy, branné kurzy a podobně.
Rodina intenzivně prožívala politické uvolnění šedesátých let. Rodiče Nepustilovi začínali věřit, že se domohou vrácení svého statku: „Vždycky na Vánoce jsem dělala v těch hnusných Kopistech stromeček a máma říkala: ,Neboj, za rok už budeme zpátky na Moravě.‘ Ale já jsem věděla, že nebudeme.“
Rodina Nepustilových dostala zpět půdu v Odrlicích až během restitucí po roce 1989. Rodinná pole na Hané patří Janě Karpíškové dodnes: „Pole se neprodávají,“ konstatuje. Ona sama je ovšem rozhodnuta, že do Odrlic, kde se její rodina nikdy nedočkala žádné omluvy, už nikdy nepojede.
Vystěhování sedláků podle ní pro venkov znamenalo katastrofu: „Společenský život na vsi skončil s tou komunistickou závistí.“
