Století příběhů. Zlomový rok 1969 (2.) – Co se dělo v Brně?

„Utíkali jsme, protože jsme zjistili, že za esenbáky jdou ještě Lidové milice… Otočila jsem se a viděla, jak jeden (milicionář) klečí, ruku měl opřenou o koleno a mířil. A já říkala: ‚Člověče, to je malér, oni snad chtěj střílet!‘ A skutečně začali střílet!“ říká na nahrávce Paměti národa veterinární lékařka Jana Drašnarová. 21. srpna 1969 se zúčastnila protiokupační demonstrace v Brně a stala se svědkyní brutálního zásahu příslušníků SNB a především Lidových milicí, po němž zůstali dva mrtví.

Před pětapadesáti lety proběhly velké výroční protesty proti sovětské okupaci po celém Československu. Státní moc je krutě potlačila, použila k tomu dokonce i čs. armádu. Pět lidí přišlo o život, přinejmenším desítky utrpěly zranění. Novou třídílnou sérii ze speciálního podcastového cyklu Století příběhů věnujeme těmto demonstracím, jejich obětem a také zlomovému roku 1969, v němž se Československo po krátkém politickém uvolnění vracelo k tuhému totalitnímu režimu. 

Století příběhů vzniká ve spolupráci Českého rozhlasu Plus a Paměti národa. Pořad připravují Adam Drda a Mikuláš Kroupa. První část série byla zaměřena na dění v Praze, druhá se zabývá především situací v moravské metropoli.

Zastřeleni. Jejich smrt prošla bez trestu...

„Na demonstracích v srpnu 1969 je velice dobře vidět, že velká část obyvatel Československa se jen tak nesmířila s okupací, že mnozí lidé nechtěli přijít o svobodu a odmítali obnovení tuhého totalitního režimu. Bylo proto zapotřebí společnost zlomit a zastrašit – a to byl také účel tehdejšího zásahu policie, Lidových milicí a armády,“ říká jeden z autorů pořadu Mikuláš Kroupa.

Ve čtvrtek 21. srpna 1969 kolem jedenácté hodiny dopoledne se v centru Brna sešlo asi padesát mladých lidí v černém oblečení. Zapalovali svíčky a kladli květiny, aby uctili oběti okupace, ale nastoupila proti nim Veřejná bezpečnost a okamžitě začal násilný zásah. Lidé se bránili, dav demonstrantů se zvětšoval, odpoledne jich bylo až patnáct tisíc. To už proti nim nestáli jen „esenbáci“, ale také Lidové milice a armáda.

V Brně také došlo k dosud málo známé události: devatenáctiletý dělník Jan Polášek se polil benzinem a zapálil se na protest proti tomu, že v Praze o den dřív při zásahu proti demonstrantům zemřeli dva lidé. Polášek přežil, lidé ho totiž včas uhasili, měl však popáleniny na 40 procentech těla. 

Úvodem citovaná vzpomínka Jany Drašnarové (* 1939) pokračuje: „Vedle mě padl na zem nějaký kluk. Tak jsem se šla podívat. Myslela jsem, že ho střelili do ruky, něco mu z ní teklo. Tak jsem křičela, kdo má kravatu, chtěla jsem mu ji podvázat. Ale on… Zabili ho…“ Zastřeleným byl podle všeho osmadvacetiletý Stanislav Valehrach (1941–1969), dřevomodelář, který se vracel z práce, a v Orlí ulici ho kulka zasáhla přímo do srdce. Za jeho smrt nebyl nikdo nikdy potrestán.

Asi o hodinu později zabili milicionáři nebo příslušníci SNB také osmnáctiletou Danuši Muzikářovou (1951–1969), švadlenu, která nepatřila k demonstrantům, ocitla se v centru Brna náhodou a kdosi ji zezadu střelil do hlavy. Ani v jejím případě nebyl vrah vypátrán a odsouzen.

Postřelených lidí bylo v Brně několik, patřil k nim také tehdy sedmnáctiletý učeň Jiří Ševčík, jemuž kulka milicionáře poškodila míchu. Sice přežil, ale ochrnul, teprve v roce 1976 se mu podařilo vstát z invalidního vozíku, chodil pak o berlích. Vyšetřování jeho případu bylo z politických důvodů zastaveno, a dokonce ho komunisté začali za účast na demonstraci trestně stíhat. Podle historiků mu byl vyměřen směšný invalidní důchod ve výši 480 korun.

Bití na služebnách VB i ve věznici

„Zásah proti demonstrantům nebo proti těm, kteří se k demonstracím v srpnu 1969 pouze připletli, měl dvě podoby,“ říká Adam Drda: „V ulicích byla válka mezi otřesenými a naštvanými lidmi a zuřícími esenbáky a milicionáři, slzný plyn, bití, střelba, psi, barikády, tanky, obrněné transportéry, vodní děla, zapálené policejní auto. A pak ovšem také byla krutost na policejních služebnách a třeba ve věznici v Bohunicích, kde byli lidé týráni, biti, zkrátka mučeni.“

Vzpomínka Vladimíra Bučka (* 1952): „Nás hnali v takové řadě ven z oddělení Veřejné bezpečnosti. Tam už byl nachystaný autobus. Od těch hlavních dveří do autobusu byla ulička z policajtů a každý měl pendrek. A jak jsme do toho autobusu utíkali, tak do každého bouchli, práskli. Když někdo v té uličce spadl, tak ho mydlili, kopali do něho.“

Podobný zážitek měl i Ladislav Zoubek (* 1949), který šel s kamarády na pivo a byl zatčen, aniž by udělal cokoli protizákonného. Zbili ho spolu s dalšími demonstranty na služebně a pak byl odvezen do věznice v Bohunicích. Když zatčení vystoupili z autobusu, opět byli hnáni ranami do budovy a Ladislav Zoubek narazil do jednoho z policistů:

„Chytl mě a kopl do mě, skutálel jsem se ze schodů až na dlažbu. Zařval na mě, že mám vstát, tak jsem vstal. A on na mě zařval: ,Ukaž, co máš v kapse!´ Vytáhl jsem pár drobných, dal jsem mu to v hrsti. Kopl mě do té ruky, do té dlaně. Všechno se rozletělo. A už mě hnali nahoru po schodech, po dalších schodech – a pořád nás mlátili – až do takové místnosti. Byla to veliká místnost, nevím, kolik nás tam tehdy bylo. Akorát vím, že jak zavřeli dveře, tak tam hodili plyn. Tehdy jsem myslel, že je konec. Ale to byl jenom slzný plyn...“

V Čechách a na Moravě bylo při srpnových demonstracích proti okupaci zatčeno asi dva a půl tisíce lidí. Do konce roku 1969 odsoudili samosoudci podle tzv. pendrekového zákona 1526 lidí, většinou za výtržnictví, za hanobení republiky a jejího představitele a za hanobení státu světové socialistické soustavy. Představitelé okupovaného státu a Komunistické strany Československa v čele s Gustávem Husákem dokazovali společnosti i Sovětskému svazu, že mají situaci v zemi opět pevně v rukou. A dávali najevo, že projevy občanské nespokojenosti nebudou tolerovány.

Více se dozvíte v pořadu Století příběhů. Třetí část série bude věnována mimo jiné roli Lidových milicí a Československé lidové armády.