Antonín Klouda: advokát a odbojář, který se nevzdal

Dvakrát stanul v čele Advokátní komory v Čechách jako její prezident – v letech 1934–1938 a 1945–1948 – a dvakrát se své funkce vzdal, protože odmítl přizpůsobit advokacii diktátu totalitních režimů. Nebyl ale jen advokátem a prezidentem tehdejší Advokátní komory, ale také vlastencem, významným politikem, senátorem a spolupracovníkem Edvarda Beneše. Za druhé světové války se podstatným způsobem podílel na protinacistickém odboji, když spolu se svými syny pomáhal domácím odbojovým buňkám, rodinám odbojářů a parašutistickým skupinám vysílaným z Velké Británie zejména na jaře roku 1942. Za svou činnost byl začátkem roku 1943 zatčen, deportován do Osvětimi a odtud do Buchenwaldu. Po válce se vrátil do advokacie a čela tehdejší Advokátní komory. Věřil v obnovu a rozvoj demokratických hodnot, které ho celý život provázely a kterým věřil. Nástup komunismu v roce 1948 však svobodnou a nezávislou advokacii prakticky zlikvidoval, a proto opustil nejen funkci prezidenta Advokátní komory, ale také advokacii a odešel na odpočinek. Dožil v chudobě jen s minimálním důchodem a na sklonku života sepsal paměti, kterou jsou nedocenitelnou výpovědí jeho doby. Jeho životní dráha spojuje profesní vrchol, politickou odpovědnost i osobní statečnost v dobách, kdy za ni hrozilo vězení a smrt.

JUDr. Antonín Klouda se narodil 6. listopadu 1871 v rodině truhláře a hostinského v Podbabě. V rodině postupně přibývaly děti, což zatěžovalo rodinný rozpočet. Otec náročnou finanční situaci nesl těžce a na dlouhá období opouštěl rodinu. Shánění obživy pro pět dětí tak zůstávalo na matce a nejstarším Antonínovi.

Nadaný a cílevědomý gymnazista

V září roku 1883 byl Antonín přijat do reálného gymnázia v Praze ve Spálené ulici, což si doma prosadil za pomoci učitele z obecné školy. Byl nejen nadaný, ale i velmi cílevědomý a houževnatý. Žil z dobročinných obědů a z doučování slabších studentů. Studium na gymnáziu bylo tehdy náročné. Antonín však exceloval a studijními úspěchy získal sebevědomí, a tak se záhy nebál diskutovat o živých politických tématech.

V závěru gymnaziálních studií již pracoval ve hnutí radikálně pokrokového studentstva, ovšem neveřejně, neboť tehdejší středoškolský disciplinární řád mu to zakazoval. Z jeho vzpomínek lze soudit, že jeho až bouřlivácký postoj byl zakotven v jeho nezávislé povaze. S mnoha tehdejšími radikálními studenty, z nichž někteří se později stali významnými politiky nebo podnikateli, pojilo Antonína celoživotní přátelství.

Bouřlivé roky studií práv

Po skončení gymnázia v roce 1891 si Antonín zvolil studium práv. Myslel přitom hned na advokacii, neboť svobodné povolání vyhovovalo jeho nezávislé povaze. Aby se při studiu uživil, pracoval jako stenograf v advokátních kancelářích, podle tehdejších zvyklostí sedm dní v týdnu, v neděli jen dopoledne. Na přednášky tak chodit nemohl a opisoval si je od kolegů. Počáteční záměr dostudovat co nejdříve převážila časem potřeba vydělat si v první řadě na živobytí. Zbývající volný čase se pak věnoval Antonín politické činnosti natolik, že studium odsunul na poslední místo. Účastnil se schůzí, politických přednášek, manifestací a demonstrací a jen náhodou ušel zatčení a soudu.

Působil jako redaktor několika časopisů, což mu znepříjemňovalo studium do té míry, že byl donucen ukončit studium na pražské univerzitě a k pokračování se zapsal na univerzitě v Grazu v Rakousku. Během tří let byl Antonín vydavatelem či redaktorem postupně čtyř časopisů v různých českých městech, většinou pod patronací radikální sekce mladočeské strany, vždy s úkolem posílit místní českou část obyvatelstva.

V té době, podobně jako mnozí jiní, vystoupil z katolické církve, což tehdy představovalo ostrý demonstrativní veřejný politický krok. Když působil v Chrudimi jako redaktor „Hlasů z východních Čech“, seznámil se s Marií Kosinovou, pianistkou a učitelkou hudby. V listopadu roku 1898 se Antonín konečně po sedmi letech studia stal doktorem práv. Stále měl existenční starosti. Čekal ho povinný rok bezplatné soudní praxe, téměř pět let málo placené praxe koncipienta a splácení dluhů.

V té době se oženil s Marií a v rychlém sledu za sebou měli spolu sedm synů, z nichž přežilo pět. Ti všichni se vydali v otcových šlépějích a stali se právníky, advokáty a působili později společně v rodinné advokátní kanceláři.

Advokacie v období končící monarchie a první republiky

Během soudní i koncipientské praxe vystřídal Antonín několik pracovišť na Moravě i v Praze, než splnil povinnou praxi a mohl vykonat advokátní zkoušku. Teprve v roce 1905 otevřel vlastní advokátní kancelář, později sídlící na rohu Malostranského náměstí a Mostecké ulice na Malé Straně v Praze.

Záhy, v roce 1912 byl zvolen do disciplinární rady Advokátní komory v Čechách, což v jeho věku znamenalo ocenění jeho osobních i odborných kvalit. Byla to však práce navíc, kterou dělal zejména doma a po nocích.

Během první světové války se musel obejít bez svých klíčových zaměstnanců, kteří byli povoláni na frontu. On sám byl také předvolán k odvodu, kde se postupovalo velmi tvrdě, teprve u revizní lékařské kontroly byl prohlášen za nezpůsobilého a kancelář i rodina byly zachráněny. V třicátých letech postupně do kanceláře nastoupili také jeho synové Jiří, Vladimír a Vratislav. Jiří brzy přebral vedoucí postavení po otci, který byl stále více zaměstnán řadou politických, veřejných i odborných funkcí. Další, nikoli však věkem čtvrtý, syn Ivan, rovněž advokát, působil v Benešově a pátý v pořadí, Antonín mladší, zamířil do zahraničí.

Roku 1934 byl Antonín zvolen prezidentem Advokátní komory v Čechách. V této funkci se zúčastnil také celosvětového sjezdu advokátních komor v Holandsku a byl přitom představen holandské královně.

Po podpisu mnichovské dohody koncem září 1938 se však své funkce vzdal a v lednu 1939 se rozhodl vzdát se i svého členství ve Výboru Advokátní komory v Praze.

Rodinná advokátní kancelář JUDr. Antonína Kloudy byla mnohdy pokládána za „bílou vránu“ mezi ostatními kancelářemi. Často totiž spíše pomáhala klientům v nesnázích, než aby zastupovala ve výnosných případech.

Ještě po mnoha letech Antonínovi vnuci potkávali prosté občany, kteří vzpomínali na nezištnou pomoc v nouzi i na záchranu života za nacistické okupace.

Politická činnost

Antonín se během svého života věnoval výrazně i politické činnosti. Ke konci koncipientské praxe byl funkcionářem radikálního hnutí nemajetných Čechů, které nemělo finanční podporu zámožných osobností, prostředky získávalo z půjček od svých členů. Antonín se kvůli podpoře strany zadlužil natolik, že mu v roce 1913 hrozila konfiskace majetku a musel nesmlouvavě vymáhat od strany vrácení půjček. Za první světové války byl nepřímo zapojen do protirakouského odboje.

Po vzniku Československé republiky v roce 1918 zakotvil v Národně socialistické straně, kde byl později – spolu s tehdejším ministrem zahraničí, pozdějším prezidentem Dr. Edvardem Benešem – úřadujícím místopředsedou. Velkou část svých výdělků věnoval na podporu strany. Dva roky byl poslancem prvního Národního shromáždění, v letech 1920 až 1939 pak senátorem.

Údajně dostal také nabídku stát se ministrem spravedlnosti, avšak odmítl ji se slovy: „I kdybyste mi jmenování podávali na zlatém podnose, mně je moje svobodná advokacie milejší.“

Začátek nacistické okupace a zatčení syna Ivana

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 bylo přirozené, že se Antonín, jeho synové a tím de facto také celá rodina zapojili do protinacistického odboje. Ten měl mnoho podob, od sabotáží v továrnách a ozbrojených akcí přes vydávání ilegálních tiskovin, po zpravodajství a spojení se zahraničím. Kloudovi pracovali ve dvou hlavních oblastech. Jednou bylo zpravodajství, tedy shromažďování hospodářských, vojenských a politických informací a jejich předávání různými cestami exilové vládě do Londýna a obdobně také příjem informací od exilové vlády zpět domácímu odboji. Druhou oblastí byla pomoc potřebným například ukrýváním pronásledovaných osob, pomocí při útěku do zahraničí, nebo poskytováním právních služeb pro bono i materiální pomocí ohroženým a postiženým a jejich rodinám.

Snažili se co nejméně zapojit do „oficiálních“ odbojových skupin, aby minimalizovali riziko prozrazení. I mezi sebou sdíleli jenom nejnutnější informace. Jejich postup se ukázal jako správný, když gestapo postupně rozkrylo a zlikvidovalo mnoho menších skupin i několik vrcholových ústředí domácího odboje. Zcela izolovaně však nebylo možné odbojovou činnost vykonávat. Určitá míra napojení na jiné osoby byla nezbytná, například při zajišťování pomoci, sběru a předávání informací a plnění některých úkolů.

Kloudovi byli nakonec zatčeni kvůli jedinému napojení, o ostatní činnosti gestapo nic nezjistilo, což rodině – kromě Antonínova syna Vladimíra, který byl popraven v říjnu 1944 – zachránilo život.

Důsledné utajování, které si Kloudovi přenesli také do poválečné doby, má ovšem za následek, že je známá jen část jejich aktivit, protože v rodině se o protinacistickém odboji nemluvilo.

Přípravné kroky pro ilegální a odbojovou činnost dělali Kloudovi už před příchodem nacistů. Bylo totiž zřejmé, že odboj bude potřebovat velké finanční zdroje. Antonín proto prodal cenné papíry, které měly být zdrojem jeho obživy ve stáří. Později ještě zatížil rodinné nemovitosti v Lysolajích hypotékou. Dohromady tak získal pro účely odboje velmi vysokou částku představující čtyřicet tehdejších ročních průměrných výdělků.

Prvním, kdo byl z rodiny Antonína Kloudy zatčen, byl jeho syn Ivan. Již 1. září 1939 byl po svém zatčení odvezen do koncentračního tábora Buchenwald, kde strávil pět a půl roku do konce války. Proto se nemohl podílet na protinacistickém odboji, do kterého se vedle Antonína st. zapojili zejména jeho synové Vladimír a Jiří s pomocí nejmladšího bratra Vratislava. Antonín ml. zamířil do Velké Británie.

Při řadě akcí v začátku války spolupracovali Kloudovi s JUDr. Zdeňkem Mejstříkem z Vrchního státního zastupitelství, které mělo úřadovnu ve stejné budově jako rodinná advokátní kancelář. Ten byl prostřednictvím podplukovníka Josefa Balabána z odbojové skupiny Tři králové ve spojení s vedením odboje. Dílem ze zahraničí, dílem z dobrovolných darů opatřil Zdeněk Mejstřík zlato, jehož prodejem měly být získány finanční prostředky pro odboj. Kloudovi se podíleli na organizaci jeho rozprodeje. Nacistické bezpečnostní složky akci odhalily, ale naštěstí nepřišly na to, že výtěžek měl být určen pro odboj, a rozprodej vyšetřovaly pouze jako finanční přestupek. Několik lidí bylo odsouzeno k vysokým pokutám, v souhrnu 150 tisíc korun. Kloudovi věc projednávali s finančním úřadem a finanční pokuty za postižené zaplatili z rodinných prostředků. Doktor Mejstřík byl zatčen v listopadu 1940 a v roce 1943 popraven. Spojení s Kloudovými neprozradil.

Tajný úkryt ve zvonici kostela sv. Mikuláše

Již na začátku druhé světové války zřídili a potom také udržovali Kloudovi ve spolupráci se správcem kostela sv. Mikuláše na Malostranském náměstí v podstřeší zvonice úkryt pro písemnosti a cennosti, které bylo třeba zachránit před gestapem. Když se po atentátu na Reinharda Heydricha hledal úkryt pro parašutisty, uvažovalo se mimo jiné také o tomto místě. Vchod však byl na příliš frekventované ulici, proto byla nakonec zvolena známá krypta kostela Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.

Kloudovi ve zvonici sv. Mikuláše ukryli, a tím zachránili, mj. část velké a velmi cenné sbírky obrazů Emila Saluse, která by jinak byla zabavena jako židovský majetek. Část sbírky ukryli také na Moravě a Emilu Salusovi zařídili útěk z Protektorátu do Palestiny.

Kloudovi také poskytovali pomoc lidem postiženým válkou rozsáhlou a nákladnou pomoc, která pro její příjemce měla mimořádný význam například ocitla-li se rodina bez prostředků po zatčení svého živitele gestapem. Těm, kdo se ukrývali před zatčením, hledali úkryty, konspirační byty, obstarávali jídlo bez potravinových lístků a zajišťovali falešné doklady.

Právní pomoc potřebovali ti, kterým hrozilo odsouzení a v různých situacích mnozí další. Služby jako vypracování žádostí, odvolání a stížností k protektorátním a německým soudům a úřadům poskytovali Kloudovi bezplatně. Značný rozsah těchto služeb byl náročný pracovně, časově i finančně. O první pomoc se odbojové skupiny většinou nestaraly, byla však velmi potřebná.

Advokátní kancelář centrem konspirace

Pro československou exilovou vládu v Londýně bylo důležité mít zprávy z okupovaných Čech a Moravy. Také advokátní kancelář Kloudových na Malostranském náměstí sloužila od začátku okupace jako místo pro sběr a shromažďování informací. Když začalo gestapo hlídat vstup do domu, chodili odbojáři se zprávami do sousední budovy za rohem, odkud se dalo projít přes dvůr do domu s kanceláří Kloudových. Řada lidí přinášela širokou škálu informací z různých míst: ze železniční správy o pohybech vojenských transportů, ze sociální správy o počtech zaměstnanců ve zbrojovkách, z německého úřadu dokonce data odjezdů německých transportních lodí z různých evropských přístavů a podobně.

Významným dodavatelem zpráv byl JUDr. Strnad z kanceláře protektorátního prezidenta Emila Háchy. Hrad měl účty ve spořitelně na Malostranském náměstí a ve stejném domě v prvním poschodí byla advokátní kancelář Kloudových. JUDr. Strnad docházel do spořitelny, účty projednával ve vnitřní úřadovně, odkud odešel zadem na schodiště a nahoru do advokátní kanceláře předat informace. Stejnou cestou potom přes spořitelnu odcházel. 

Doručit zprávy a informace do Londýna bylo mimořádně náročné. Zpočátku se používaly diplomatické kurýrní cesty přes Francii. Kloudovi tak například využili osobní známosti s francouzským kulturním atašé, přes kterého odeslali do Londýna především šifrovací kód vojenské odbojové organizace a pak hospodářské a vojenské informace. Využívaly se i jiné kontakty na francouzské diplomaty. Když Němci obsadili Francii, podařilo se zajistit novou kurýrní cestu přes Švýcarsko. Počínaje rokem 1940 odbojové skupiny provozovaly síť vysílaček pod společným názvem Sparta, která zajišťovala vysílání do Londýna. Vrcholným orgánem odboje v té době byl ÚVOD – Ústřední výbor odboje domácího.

Na jeho čelného člena docenta Krajinu byl navázán další člen ÚVODu, sekretář YMCA JUDr. Jaroslav Valenta, který byl v té době klíčovou osobou spojení, organizoval provoz a údržbu některých vysílaček, u něho se sbíhaly informace. Právě jemu Kloudovi předávali informace získané z Hradu i z ostatních zdrojů. Umístění vysílaček bylo nutné často měnit, hledat nová místa však bylo obtížné. Pro udržení toku informací bylo také potřeba zajišťovat i opravy poruchových vysílaček.

Pomoc parašutistům z výsadku Silver A

Od konce roku 1941 byly z Anglie vysazovány do Protektorátu skupiny parašutistů se spojovacími a destrukčními úkoly. Velitel výsadku „Silver A“, skupiny s úkolem předávat zprávy do Londýna a zpět, Alfred Bartoš se usadil v Pardubicích. Bylo potřeba zajistit s ním pravidelný styk a toho se chopil další přítel rodiny Kloudových JUDr. Josef Krautman. Byl židovského původu, ale vyhnul se protektorátní evidenci Židů a žil v ilegalitě.

Ten pravidelně – vedle dalších osob – vozil z Pardubic do Prahy výše zmíněnému Jaroslavu Valentovi pokyny z Londýna a k opravám také vysílačku Libuši, kterou obsluhoval další člen výsadku „Silver A“ Jiří Potůček. Zpět do Pardubic potom vozil zprávy k předání do Londýna, opravenou vysílačku anebo potřebné náhradní díly. Právě tato vysílačka byla záminkou k vypálení obce Ležáky 24. června 1942, neboť v lomu u této obce z ní bylo nejčastěji vysíláno, často za pomoci ležáckých občanů.

Na konci dubna 1942 byl vysazen jako jediný člen výsadku „Steel“ radista Oldřich Dvořák s další vysílačkou a náhradními díly. Členům odboje přivezl také ampule s jedem pro případ jejich zatčení. O přivezenou vysílačku však přišel kvůli nedostatečnému ukrytí. Ostatní věci však Alfredu Bartošovi doručil. Bartoš pak vyslal Oldřicha Dvořáka do Prahy posílit vysílání mj.  z domu Kloudových v Lysolajích.

Pomoc Janu Kubišovi a Jozefu Gabčíkovi, z výsadku Anthropoid

Na jaře 1942 probíhalo množství odbojových akcí, které vyvrcholily likvidací zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Pro členy skupiny Anthropoid s úkolem vykonat atentát na třetí nejvyšší osobu Říše, tedy pro Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka, pomáhali Kloudovi hledat úkryty a zajišťovat potraviny. Tato pomoc probíhala zejména ve spojení s podporovateli v okruhu Československého červeného kříže.

Dne 27. května 1942 v 10.35 hodin v zatáčce Kirchmayerovy třídy a ulice V Holešovičkách (dnes spojnice mezi Zenklovou třídou a V Holešovičkách) se těm dvěma mladým odvážným mužům podařilo úspěšně zasáhnout Reinharda Heydricha, který následkům zranění podlehl o několik dní později v nemocnici na Bulovce. Již po atentátu bylo zřejmé, že německá okupační správa se tvrdě pomstí.

Lidice, Ležáky, tisíce poprav, každý den byly zastřeleny stovky nevinných, smrt hrozila tehdy snad i jen za pošklebek. Hrůza a absolutní strach ovládly celý český národ.

Proti Kloudovým gestapo nezasáhlo hned. Sledováním jejich aktivit se snažili získat informace o dalších kontaktech. Díky důsledné opatrnosti a uplatňování zásad konspirace však gestapo další informace nezískalo. Kloudovi napjatě očekávali své nevyhnutelné zatčení, ke kterému došlo 8. února 1943.

Teprve po pádu komunismu se rodině Kloudových podařilo získat z Německa kopii obžalovacího spisu proti Vladimíru Kloudovi. Díky tomu se potvrdilo, že gestapo ze široké odbojové činnosti rodiny Kloudových vypátralo pouze Vladimírovo napojení na dr. Valentu a dr. Strnada a díky tomu také předávání zpráv z Pražského hradu do Londýna. Dr. Valenta, ani Vladimír neprozradili zpětné předávání pokynů z Londýna přes dr. Valentu do odbojového centra ÚVOD ani jména dalších odbojových spolupracovníků, kterým tak zachránili život. Ostatní členové rodiny obvinění nebyli, protože vyšetřovaná činnost se týkala pouze Vladimíra (popraven v říjnu 1944). 

Antonín se syny Jiřím a Vratislavem tak byli v březnu 1943 převezeni do koncentračního tábora v Osvětimi a v červnu potom do Buchenwaldu. Antonín nejdříve nebyl vzhledem k vysokému věku 75 let do buchenwaldského transportu zařazen. Bez pomoci synů by však v Osvětimi nemohl dlouho přežít, když bez jejich podpírání ani nevydržel stát při mnohahodinových bezúčelných nástupech. Díky vynalézavosti, úsilí a velké dávce štěstí se Jiřímu a Vratislavovi podařilo Antonína do transportu zařadit.

Poválečné období

Po návratu z koncentračního tábora se Antonín ještě setkával s prezidentem Edvardem Benešem. Demokracie však již byla viditelně omezena rostoucím tlakem komunistů a Antonín proto ukončil veškeré politické aktivity. Aktivně se však zapojil do obnovy rodinné advokátní kanceláře a na žádost kolegů přijal opět funkci předsedy Advokátní komory.

Byl také předsedou Stálé delegace advokátních komor Československé republiky a účastnil se v této funkci řady mezinárodních sjezdů advokátů a příslušníků právnických profesí.

Po nástupu komunistů k moci v únoru 1948 svou advokátní činnost Antonín ukončil. 

Většinu finančních rezerv na stáří vložil do protinacistického odboje, o zbytek přišel při komunistické peněžní reformě a ze svobodného povolání mu nárok na důchod nevznikl. Až na naléhání rodiny požádal o uznání invalidity a nároku na důchod za věznění. Vyměřený invalidní důchod byl však zcela nedostatečný. Antonín přebýval střídavě u syna Vratislava v Lysolajích a u snachy Ludmily v Benešově. Syn Jiří byl v tu dobu uvězněn v komunistickém vězení, jeho návratu se Antonín naštěstí dožil.

Po osmdesátinách sepsal své Paměti, v nichž shrnul celý svůj život.

Antonín zemřel v Lysolajích v roce 1961 v nedožitých 90 letech. Poobědval, poděkoval snaše Květě, že si tentokrát na obědě mimořádně pochutnal, odešel do svého pokoje a usedl k odpočinku do křesla. Usnul a už se neprobudil. Záviděníhodné ukončení dlouhého, úspěšného, ale i těžkého života.