Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Baptistický kazatel Cyril Burget byl v červnu 1953 odsouzen ve vykonstruovaném procesu k sedmi letům vězení za údajné vyzvědačství. Zemřel ve věznici ve Valdicích v důsledku útrap a nemoci v únoru 1954. Jeho dcera sedmdesát let netušila, kde skončily jeho ostatky.
V zimě 1954 navštívila Věra Tučková svého otce ve valdické věznici. „To nebyl tatínek, ale kostra. Byl bílý jako sníh a vypadal tak špatně, že jsem se málem rozbrečela. Říkal mi, že má bolesti na hrudníku. Věděla jsem, že už ho neuvidíme, v duchu jsem si říkala, že je to jeho konec,“ vzpomínala v rozhovoru pro Paměť národa v roce 2022.
Krátce poté se jí zdál sen: viděla v něm sanitku, která opouští vězeňskou bránu a těžce nemocného otce kamsi odváží. Následujícího dne, 4. února 1954, obdržela zprávu o jeho smrti. Úřady oznámily, že si rodina může zvolit místo posledního rozloučení. Rakev však měla zůstat zapečetěná a tělo Cyrila Burgeta pozůstalí nikdy neviděli.
Jeho dcery se proto desítky let domnívaly, že otcovy ostatky skončily na zrušeném vězeňském hřbitově ve Valdicích. Teprve pozdější archivní a archeologické bádání přineslo jinou stopu: Burgetovo jméno se objevilo v seznamu politických vězňů, jejichž urny byly podle historiků v roce 1960 zničeny a popel vysypán v areálu pankrácké věznice.
To je můj konec!
Po převratu v únoru 1948 začal komunistický aparát postupně zasahovat do chodu svobodných církví. Baptisty zprvu nepostihovala represe v takové míře jako katolickou církev, jejich samostatnost se však režimu příčila. Stát postupně získával kontrolu nad činností církevních představitelů a snažil se je podřídit své politice.
Cyril Burget patřil k lidem, kteří se odmítali těmto poměrům přizpůsobit.
Narodil se roku 1896 v Lipové na Prostějovsku do chudé katolické rodiny. Po první světové válce konvertoval k baptismu a stal se kazatelem. Působil ve Vysokém Mýtě a Kroměříži, kde pomáhal budovat nové sbory. Za německé okupace se zapojil do odboje. Po osvobození odešel s rodinou do Prahy a stal se kazatelem vinohradského baptistického sboru, který pod jeho vedením zažíval nebývalý rozkvět a příliv nových členů.
Po únorovém puči se odmítl stáhnout z veřejného prostoru, naopak nový režim kritizoval. V roce 1948 začal vydávat měsíčník Slova pro život, kde pokračoval v kritice komunistického počínání z křesťanské pozice. Ministerstvo informací proti časopisu zasahovalo, jednou zkonfiskovalo celý náklad s tím, že „tiskopis ohrožuje veřejný klid a pořádek“, nakonec bylo vydávání zcela zastaveno pro údajný nedostatek papíru.
V roce 1950 byl Cyril Burget zvolen tajemníkem Bratrské jednoty baptistů (BJB) v Československu. Státní úřad pro věci církevní tehdy činnost jednoty bedlivě sledoval, vadilo mu mimo jiné její spojení s baptistickým prostředím v USA.
O necelé dva roky později začala Státní bezpečnost v rámci „akce Kazatel“ zatýkat představitele baptistické církve. Mezi prvními skončili ve vězení například Jan Říčař či Jindřich Procházka, následně si komunističtí funkcionáři předvolali Cyrila Burgeta.
„Tatínka povolali na církevní úřad, kde po něm chtěli, aby svědčil proti doktoru Procházkovi, což odmítal. Po návratu domů pronesl: ‚To je můj konec! Teď si můžu sbalit kartáček a půjdu taky,‘“ líčila Věra Tučková. Její otec se nemýlil, za několik dní pro něj přišla policie.
Chtěla jsem jet s nimi
Konec června 1952 trávil Cyril Burget s rodinou na venkově v Orlických horách. Po válce si koupil chalupu v Kačerově, kde pořádal tábory pro křesťanskou mládež. V tamní škole také vedl semináře.
Odpoledne 25. června se v jeho chalupě rozletěly dveře a dovnitř vpadli dva příslušníci Krajského velitelství Státní bezpečnosti v Pardubicích. Věra Tučková vzpomínala: „Řekli mu, ať se oblékne, že pojedou do Pardubic, aby jim vypovídal. Chtěla jsem jet s nimi, ale to rázně odmítli s tím, že ho po výslechu přivezou zpátky.“
Burget tušil, že se domů nevrátí. Když odcházel, řekl své ženě, kde má v pražském bytě připraveny peníze.
Následující rok strávil ve vyšetřovací vazbě v Pardubicích. Příbuzní o něm téměř nic nevěděli a starost násobil jeho zdravotní stav. Krátce před zatčením totiž podstoupil operaci prostaty a lékař ho varoval, že za žádnou cenu nesmí nastydnout.
Když rodině po čase přišlo povolení přivézt mu svetr a teplé ponožky, Věra okamžitě odjela do Pardubic: „Když mě zavedli k veliteli věznice, odevzdala jsem mu balíček pro otce. Zeptal se mě, jestli jsem po cestě někoho navštívila. Řekla jsem mu, že jsem nemluvila s nikým a jela rovnou do věznice. Prozradil mi, že tatínek se nachází ve druhé cele od jeho dveří.“
Věra žádala velitele, aby jí otce ukázal. „Snažně jsem ho prosila, aby mě nechal alespoň nahlédnout kukátkem, na což odpověděl: ‚Nemůžu, je to přísně zakázané!‘“
Sedm let za mřížemi
Ve dnech 26. a 27. června 1953 se v budově Krajského soudu v Chrudimi konal vykonstruovaný proces s představiteli baptistické církve. Cyril Burget stanul před soudem po roce vyšetřovací vazby. Komunistická justice ho poslala do vězení na sedm let za údajné vyzvědačství. Ztratil také občanská práva a polovinu majetku.
Proces měl zastrašit baptistické představitele, kteří se odmítali podřídit poúnorovým poměrům. Burgetovi přitížilo jeho působení ve vedení BJB a také vydávání časopisu Slova pro život. Trest si měl odpykávat ve valdické věznici. Už tehdy byl po dlouhé vazbě a vyšetřování fyzicky oslabený.
Konference sborů Bratrské jednoty baptistů se v roce 1953 konala pod dohledem Státního úřadu pro věci církevní, za situace, kdy už několik představitelů církve sedělo ve vězení. Přijala tehdy rezoluci, v níž se loajálně přihlásila k budování socialismu a nepřímo se od vězněných kazatelů distancovala. Po pádu komunistického režimu se baptisté k této historii vrátili. BJB prohlášení z roku 1953 oficiálně anulovala, tehdejší odsouzené kazatele plně rehabilitovala a vyjádřila hluboké politování nad selháním tehdejšího vedení církve, které podlehlo tlaku totalitní moci.
Začátkem roku 1954 směla Věra Tučková otce navštívit. Spolu s bratrem se vydala do Valdic: „To, co jsem viděla, bych nepřála nikomu. Tatínek vypadal jako troska – úplně vybledý, hubený – vypadal tak špatně, že jsem se málem rozbrečela. Bratr ze sebe nevydal slovo.“
Předali mu pozdravy od maminky a sourozenců. Věra se otce ptala, zda mu není špatně. Odpověděl, že má bolesti, pozdravoval rodinu a vyptával se prý na vnoučata, která miloval: „Mamince jsem po návratu pověděla, že se nám tatínek nevrátí.“
Za několik dní Cyril Burget zemřel. Bylo mu 57 let.
Rakev, kterou nesměli otevřít
Po tragické noci z 3. na 4. února 1954 se rodina dozvěděla o jeho smrti. Úřady daly pozůstalým na výběr, zda chtějí pohřeb ve Valdicích, nebo v Praze. „Řekli jsme, že v Praze. A oznámili nám, že rakev s jeho tělem bude zapečetěná, takže dodnes nevíme, jestli v té rakvi nakonec skutečně byl,“ říká Věra Tučková.
Ani termín pohřbu úřady nesdělily včas: „Teprve v pondělí pozdě odpoledne nám volali, že pohřeb bude v úterý brzy ráno. Nestačili jsme to říct otcově rodině, jeho sestrám, bratrům ani dědečkovi. Proto nikdo z nich nepřijel.“
Obřadní sál zaplnili členové vinohradského baptistického sboru, kteří se přišli s Cyrilem Burgetem rozloučit. Pohřeb však nemohl proběhnout důstojně. Nesměl promluvit kazatel, nesměli zpívat zpěváci, pozůstalí nemohli ovlivnit ani výběr hudby.
Podle Věry Tučkové „kdosi nahlásil, že sál je plný, a tak přijela dvě auta esenbáků, kteří se rozmístili mezi lidi. Čekali, že nastane nějaká provokace, ale bylo úplné ticho.“
To se bojíte mrtvého?
Rodina chtěla získat Burgetovy ostatky. Věra Tučková a její sestra šly tedy po pohřbu vyzvednout urnu. Bylo na ní červeně napsáno: Otevřít pouze s povolením ministerstva vnitra.
Obrátily se proto na ministerstvo, ale jejich žádost o vydání byla zamítnuta. Podle úřadů měl o věci rozhodnout prokurátor, ale ani u něj neuspěly. Oznámil prý: „Urna vám vydána nebude! Vašeho otce chodilo každou neděli odpoledne poslouchat pět set lidí a ve svých kázáních měl protistátní řeči. Nemůžeme vám povolit, abyste ho uložili někam do hrobu, protože by tam lidi přinášeli kytice a věnce.“
Věra Tučková se tehdy zeptala: „To se bojíte mrtvého?“ Otázka zůstala bez odpovědi.
Co se stalo s tělem utýraného Cyrila Burgeta, se rodina dlouhá desetiletí nedozvěděla. Bylo jeho tělo v zapečetěné rakvi? Byl vůbec zpopelněn? Věra i její sestra se domnívaly, že otec je zřejmě pochován na zrušeném vězeňském hřbitově ve Valdicích.
Teprve v roce 2024, tedy až poté, co Věra Tučková poskytla rozhovor Paměti národa, nastal ve věci zvrat.
Ve Vazební věznici Praha-Pankrác proběhl roku 2023 odborný průzkum, který měl určit osud ostatků politických vězňů a popravených z období komunistického režimu. Archeologové tam objevili „pohřebiště“ s popelem z lidských těl.
Archivní výzkum následně odhalil jména lidí, jejichž urny byly v roce 1960 na základě rozkazu ministra vnitra zničeny a jejich obsah vysypán v areálu pankrácké věznice. Mezi těmito popravenými a zemřelými politickými vězni byl také baptistický kazatel Cyril Burget.
Nalezené drobné kosterní fragmenty není možné přiřadit ke konkrétním obětem. Burgetova rodina však aspoň konečně ví, kde jeho popel s velkou pravděpodobností skončil.
V listopadu 2024 se v pankrácké věznici uskutečnil pietní akt za 69 obětí totalitního režimu, jejichž ostatky byly při výzkumu nalezeny. Věra Tučková a její příbuzní se zúčastnili: „Byli jsme překvapeni, nevěřila jsem, že by se ještě něco takového mohlo stát. Trvalo sedmdesát let, než jsme se dozvěděli, kde tatínka pohřbili. Jsem ráda, že to vím…“
