Sochař a kreslíř Vladimír Škoda opustil Československo krátce před invazí vojsk Varšavské smlouvy. Nevedl ho odpor k režimu, ale touha věnovat se umění.

Vladimír Škoda

Většina výtvarných umělců ve svých životopisech uvádí, že kreslili už od dětství a svou vášeň nikdy neopustili. Vladimír Škoda je výjimkou: kreslení mu znechutili na základní škole, když mu jako levákovi ovazovali levou ruku šátkem a nuceně ho přeučovali na praváka. K tvorbě se vrátil až v sedmnácti letech, když jednou odpadl plánovaný večírek s kamarády. Místo něj začal doma kreslit podle fotografií z novin: 

„Ze dne na den jsem věděl, že tohle je to, co chci, co budu dělat.“ 

Po vyučení soustružníkem a frézařem se mnohokrát neúspěšně pokoušel dostat se na Akademii výtvarných umění, na UMPRUM nebo ke studiu scénografie na DAMU: „V té době mi už bylo jasné, že mě tady nikdo nechce. Věděl jsem, že musím něco radikálně změnit,“ konstatuje. 

Ve druhé polovině šedesátých let se rozhodl vydat se stejnou cestou jako mnoho českých umělců předchozích generací: rozhodl se emigrovat do Francie. V červenci 1968 vyrazil do Paříže: 

„Nebyl jiný důvod, než jít za uměním. O politiku jsem se absolutně nezajímal.“

První měsíc se těžce protloukal, přespával na studentských ubytovnách i pod mostem, jedl tvrdé suché bagety a pil nejlevnější víno. Jednoho dne na titulní straně novin v trafice zahlédl fotografii tanků na Václavském náměstí. Protože neuměl francouzsky, domníval se, že v Praze se možná natáčí nějaký válečný film. Teprve za tři dny ho jeden český krajan informoval o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. 

Srpen 1968 v Paříži

Tragická politická situace mu paradoxně pomohla. Vlna solidarity vůči Čechoslovákům v exilu mu pomohla najít francouzskou rodinu, která ho u sebe nechala bydlet, a posléze se mu podařilo získat stipendium na École des Beaux-Arts v Grenoblu. Zde se také seznámil se svou budoucí ženou Marie-Claude. 

O rok později měl díky sňatku již francouzské občanství, a tak se nemusel bát se ženou navštívit Československo. Čekal ho však výslech Státní bezpečností, který ho přiměl k rozhodnutí, že se do vlasti už nikdy nevrátí. Po čase začal ve Francii výtvarné umění také vyučovat na několika vysokých školách: 

„Přimělo mě to formulovat pro sebe tvůrčí principy, které jsem do té doby následoval instinktivně.“

Od klasického sochařství postupně dospěl k tvorbě drátěných objektů, často se inspiroval badatelskou činností Jana Keplera a zákony vzájemného působení kosmických těles. Tvorba pro něj vždy zůstávala sférou nedotknutou starostmi o živobytí: „Bylo mi jasné, že tohle je můj život, a jak se uživím, to byla druhotná starost.“