„Nedáme si diktovat, koho máme milovat“
„Pro nás nejsou Hradčany bez Beneše, bez Hany“
„Za Benešem půjdem stále, třebas bude v kriminále“
„Jakápak je republika bez Beneše, Masaryka!“
„Kdo se na nás mračí, svědomí ho tlačí.“
„Ať žije ten, koho máme rádi!“
Tato a další hesla zaznívala z řad sokolských dorostenců, když jejich průvod mířil z Pařížské ulice na Staroměstské náměstí 27. června 1948. Otevřeně či jen trochu skrytě provolávali slávu prezidentu Benešovi, který necelé tři týdny předtím odstoupil z funkce. V únoru toho roku se moci v Československu chopili komunisté a jejich nejvyšší představitel, novopečený prezident Klement Gottwald, seděl v té chvíli na tribuně na Staroměstském náměstí po boku Josefa Truhláře, starosty Československé obce sokolské. V okamžiku, kdy dorostenci tribunu míjeli, neuposlechli Truhlářova povelu „vpravo hleď!“ a nepozdravili Gottwalda. Procházeli okolo tribuny mlčky, s hlavami sklopenými nebo s odvrácenou tváří. Teprve když přešli, znovu v průvodu zaznělo skandování jména Edvarda Beneše.
Tento incident je jedním z mnoha, které provázely XI. všesokolský slet na přelomu června a července 1948. V těch dnech se do Prahy sjelo na 118 tisíc sokolů z celé země, mnozí z nich hlasitě vyjádřili nesouhlas s novými poměry a pro některé mělo toto vystoupení celoživotní následky.
V Praze od 30. června do 5. července 2024 probíhá XVII. všesokolský slet. Akce se účastní přibližně 20 000 cvičenců z Česka i ze zahraničí včetně účastníků z USA, Brazílie, Německa a Rakouska. Hlavním mottem letošního sletu je „Slet spojuje“, Sokolové totiž spojují různé komunity, generace i aktivity.
Sokolové se snaží oživit a prezentovat nejen historické tradice, ale i moderní prvky, dokazuje to i současná vizuální podoba sletu vytvořená studiem Dynamo design a ilustrátorem Jaromírem 99.
CESTOU DO PRAHY JSME ZPÍVALI NÁRODNÍ PÍSNĚ
Všesokolský slet, který se před válkou konal každých šest let, představoval pro členy České obce sokolské pokaždé silně emotivní zážitek. A zejména pro mimopražské znamenal výjimečnou zkušenost, na jakou se vzpomínalo celý život. „Snažila jsem se to těm mým děvčatům nějak ulehčit, protože ani jedna z těch holek předtím nikdy nebyla v Praze. O Praze jenom slyšely ve škole, ale nikdy tam nebyly. Čili byly úplně u vytržení, když tam přijely a viděly tramvaje a všechno kolem. To nebyla žádná legrace, ale obrovská odpovědnost. Přece jenom jsem ty dívky tak neznala a nevěděla jsem, jak budou reagovat,“ vzpomíná Ludmila Chytilová, která vedla na slet výpravu dorostenek z Přerova už v roce 1932.
Následující slet v roce 1938 se odehrával už v tísnivé atmosféře předcházející Mnichovské dohodě. Ludmila Chytilová popisuje silné emoce, které ho provázely: „V osmatřicátém byla atmosféra hrozně napjatá. Byl to slet, na který se nezapomíná. Když tam nastoupili muži a cvičili tu jejich skladbu, to člověku tekly slzy. Nebo když nastoupilo v reji třicet tisíc žen. Dovedete si to představit? Vždycky jsem dmula prsa, protože naše ženy byly zařazované mezi ty první nebo do předních řad. Ne někam na bok.“
Znovu se mohli sokolové na sletu setkat až o deset let později, v roce 1948. Očekávání byla obrovská. Květa Havelková se na slet dostala jako jediná cvičenka ze zlínského hotelu Společenský dům, kde tehdy pracovala: „Pan ředitel Lucký mi dal tehdy dovolenou, ne na čtrnáct dní, ale dokonce na tři týdny. Vybavil mě i trvanlivými potravinami, abych tam měla co jíst,“ vypráví. „Ze Zlína jsme jeli v otevřených vagónech. Všude, kde jsme zastavovali, jsme zpívali naše národní písně, až jsme dojeli do Prahy.“
Jenže místo aby se slet v roce 1948 stal velkou radostnou oslavou konečně svobodného Československa, znovu se odehrával v podmínkách nastupující nesvobody.
JESTLI PROVAZNÍKOVÁ NEPOVEDE SLET, NENASTOUPÍ NA NĚM JEDINÁ ŽENA
Po druhé světové válce se do České obce sokolské nahrnula spousta nových členů, na konci roku 1947 byl v Sokolu každý devátý Čechoslovák. To nemělo jen pozitivní důsledky, mnozí noví členové totiž neměli povědomí o pravidlech spolkového života a nesdíleli sokolské hodnoty. Po únoru 1948 začaly v rámci Sokola vznikat akční výbory, které – tak jako v podnicích či na vysokých školách – už během března prováděly čistky a odstraňovaly nepohodlné osobnosti. Jednou z nich měla být i tehdejší náčelnice Marie Provazníková.
Ludmila Chytilová, která v té době byla náčelnicí župy Středomoravské, vzpomíná, že ženy ve vedení se za ni jednohlasně postavily: „Když tenkrát chtěli zlikvidovat Provazníkovou, my jako župní náčelnice jsme se sjednotily. Písemně jsme se usnesly, že jestli Provazníková nepovede všesokolský slet, že na něm nenastoupí ani jedna žena. To bylo naše usnesení a to jsme předložily a z toho oni dostali strach. Protože aby nevystoupily ženy na sletě, který byl rozhlášený po celém světě, to by dost dobře nešlo. Čili my jsme tímto způsobem Provazníkovou skutečně zachránily.“ Nedalo se ovšem zabránit ideologicky motivovaným změnám v již připravené choreografii.
vzpomíná Helena Strublová, která na sletu cvičila jako dorostenka.
NA TRIBUNĚ SEDÍ BENEŠ!
O tom, že slet nebude probíhat úplně podle plánu, se diváci i komunističtí funkcionáři mohli přesvědčit hned první den, 19. června, kdy v areálu strahovského stadionu cvičily svou skladbu děti. „Když jsme čekali na nástup, vedoucí nám řekli, že západní tribuna je ta hlavní, tam sedí prezident Gottwald. Ale že na východní tribuně, která byla tenkrát ještě dřevěná, mezi obyčejnými členy Sokola, sedí prezident Beneš. A až se obrátíme čelem vzad a dostaneme povel k pochodu, máme začít křičet: ,Ať žije prezident Beneš!‘“ vzpomíná tehdy čtrnáctiletá Irena Podzimková. „Samozřejmě jsme poslechly, že jo, tak jsme na celý stadion, a byly to tisíce dětí, křičely: ‚Ať žije prezident Beneš!‘“
Edvard Beneš tehdy na tribuně s největší pravděpodobností neseděl. Co ale bylo důležitější, provolávání slávy odstoupivšímu prezidentovi zachytily i mikrofony Československého rozhlasu a zpráva o něm se rychle roznesla po celé zemi. Beneš byl vnímán jako nástupce Tomáše Garrigua Masaryka a pokračovatel první republiky. Oslavovat Beneše tehdy znamenalo vstoupit do otevřeného konfliktu s novou komunistickou mocí.
NEDÁME SI DIKTOVAT, KOHO MÁME MILOVAT
„Viděla jsem, že je zle, a proto jsem šla ihned po skončení cvičení žákyň do ministerské lóže. Chtěla jsem mluvit se členy vlády. Ti se ke mně hned nahrnuli a vzrušeně se ptali, jak se to mohlo stát. Na to jsem klidně odpověděla: ,Vždyť se nic nestalo. Někdo řekl dětem, že je prezident Beneš na tribuně a děti ho zdravily,‘“ popsala dramatickou situaci náčelnice Marie Provazníková ve své knize To byl Sokol. Nicméně průvod žactva, který se měl konat následující den, byl odvolán, údajně kvůli špatnému počasí.
Atmosféra vzdoru se přenesla i do průvodu dorostenců, který prošel Prahou o osm dní později a vyvrcholil před tribunou na Staroměstském náměstí. „Pochodovali jsme a na tribuně už stál Gottwald. Když jsme šli okolo něj, tak jsme odvrátili hlavu pryč,“ vzpomíná tehdy patnáctiletá Zdislava Kodešová, a stejnou vzpomínku má i Věra Šašková, která na sletu vedla kladenské dorostenky jako jejich cvičitelka: „Když jsme vpochodovaly z Pařížské ulice na náměstí před čestnou tribunu, vykřikovala se hesla jako: ,Nedáme si diktovat, koho máme milovat!‘ a podobně. A pak prý jsem velela vlevo hleď, ale o tom nevím. Pravda je, že se cvičenky odvrátily od tribuny s Gottwaldem.“
Mnozí náčelníci a cvičitelé své svěřence prosili, ať neprovokují vykřikováním oslavných hesel na Beneše, a tak v průvodu spontánně vznikala hesla, ve kterých jeho jméno otevřeně nezaznělo – například „Ať žije ten, koho máme rádi.“
ŘÍKALI JSME SI: JE TO DOBRÝ. ALE ONO TO NEBYLO DOBRÝ
Konfliktní atmosféra XI. všesokolského sletu se promítla i do průvodu dospělých, který se odehrál 6. července 1948, na Den upálení Mistra Jana Husa. Ten už provázely hlídky Lidových milicí i ozbrojené složky SNB a v průvodu zřejmě bylo mnoho konfidentů, kteří více než k Sokolu byli loajální k nové komunistické moci.
Přesto právě toho dne prý došlo k nejhlasitějším a nejviditelnějším projevům odporu. V rukou sokolstva se třepetaly americké praporky, připomínající skutečnost, že sletu se na protest proti komunistickému puči nezúčastnili členové Americké obce sokolské. „Ze slavnostní tribuny před pobořenou Staroměstskou radnicí bylo vidět v Pařížské třídě nad průvodem les amerických praporků. Policie spěchala proti průvodu a snažila se praporky zabavit. Zatkla několik desítek lidí, ale nemohla zatknout všechny a praporky mezitím zmizely. Vyletěly znovu za vládní tribunou (některé už před ní) před očima celého diplomatického sboru a cizích novinářů,“ popsala tento moment náčelnice Marie Provazníková.
A také tentokrát projevy vzdoru vrcholily před tribunou, na níž seděl Gottwald: „Když jsme šli průvodem, já jsem jako župní náčelnice šla v čele s náčelníkem a starostou. Když jsme šli kolem hlavní tribuny, kde seděli komunističtí pohlaváři, tak nedal starosta povel vpravo hleď. Dívali jsme se dopředu,“ vypráví Ludmila Chytilová.
„Řada za řadou šla mlčky, hlavy sklopeny nebo odvráceny pryč od vnuceného prezidenta. Prapory spočívaly klidně na ramenou praporečníků a sklonily se teprve za tribunou, před kaplí, kde býval hrob Neznámého vojína. Až tam bylo ticho. Ale pak se hlavy zvedly a ze sevřených řad, které zaplavily plochu náměstí (…) odevšad temně hřmělo už jen jediné slovo: ,Beneš – Beneš – Beneš…’“ popisuje další okamžiky Marie Provazníková.
Už toho dne bylo v Praze zatčeno na dvě stovky sokolů. „Nahnali nás do pasáže Lucerna a tam nás drželi nějaký čas. Pak nás brali postupně a vyslýchali,“ vzpomíná tehdy dvacetiletý Václav Pták, pozdější politický vězeň. „Ptali se nás na osobní data a proč to děláme a tak podobně. Vypovídali jsme téměř všichni stejně. A říkali jsme si: to je dobrý. Ale ono to nebylo dobrý. Oni si ty záznamy uschovali a později nám to připomněli.“
UPLÁCELI NÁS MOŽNOSTÍ NEKÁZNĚ
Projevy odporu během sletu posloužily komunistům jako záminka k dalším represím proti Československé obci sokolské. Během podzimu 1948 bylo ze spolku vyloučeno nebo „dobrovolně“ vystoupilo na jedenácti tisíc členů. Jednou z nich byla i župní náčelnice Ludmila Chytilová, kterou nejenže vyhodili ze Sokola, ale také ze zaměstnání. V Sokole skončil každý, kdo uznával a chtěl předávat dál sokolské ideály mravnosti a loajalitu k tradicím první republiky. Tomáš Ježek, pozdější ekonom a polistopadový politik, se XI. všesokolského sletu účastnil jako osmiletý chlapec a vzpomíná na to, jak soudržnost v sokolovnách podkopávali komunističtí vedoucí: „Jezdili jsme na letní tábory a oni tam dodali svoje vedoucí. Takže tam byli ctihodní sokolové, kteří pěstovali sokolskou disciplínu a řád, a dva blbové svazáci. Ti to narušovali, říkali: ‚Á, rozcvička, na to se můžeme vykašlat!‘ Rozkližovali morálku, upláceli nás tou možností nekázně a nám to tehdy nedocházelo.“
Sokol se postupně musel začlenit do systému jednotné socialistické tělovýchovy a jeho spolkový duch, jakožto projev svobodné občanské společnosti, se vytrácel. Protesty sokolů na XI. všesokolském sletu v Praze pak nadlouho zůstaly posledním hlasitým a veřejným masovým vystoupením proti komunistické totalitě.
