Studenti přijeli z Vimperku, Sušice, Prachatic, Českého Krumlova a Českých Budějovic, ale i z bavorských měst Waldkirchenu, Zwieselu a Ingolstadtu. Prostřednictvím zážitkových workshopů, debatních kinovečerů a komentovaných exkurzí poznali barvitou a často tragickou historií sousedského soužití v pohraničí. Ale také se zamysleli, na jakých základech by ideálně ono soužití do budoucna mělo stát.
V roli slavonických měšťanů před sto lety
Plot, zahrada, grilovačka. Chodba, stěna, výtah. Hluk, spor, pomluva. Tyto a podobné termíny se většinou vybaví studentům na úvod workshopu, když se mají zamyslet, s čím si spojují pojem soused. Krátce poté se díky hře přenesou v čase o více než sto let nazpět do historického města Slavonice poblíž tehdejšího moravsko-rakouského pomezí, kde spolu v letech 1910 a 1920 více či méně spokojeně soužili příslušníci německé, židovské i české komunity. A právě do jejich pocitů a postojů se musí na chvíli dnešní studenti vžít.
Workshop stojí na důkladné znalosti dějin Slavonic, jejich místopisu i někdejšího obyvatelstva. Situace, které žáci přehrávají, jsou ale přesto modelové a přenositelné i do dneška. Žáci poznávají nejdůležitější milníky vývoje města z odlišné perspektivy všech tří komunit, které potom zvnitřňují prostřednictvím kolektivních živých obrazů. Seznamují se s rozvětvenými rody Daimelů, Plachů, Lichtwitzů a Hudců, které ve Slavonicích skutečně žili. A postupně se vžívají do role jednotlivých rodinných příslušníků. Kdo hraje koho, zda třeba Čech Němce či Němec Žida, je přitom ponecháno náhodě.
Potkávají se a střetávají se. Ctí se a pomlouvají se. Přou se a pomáhají si. Tak jako to slavoničtí sousedé tehdy skutečně dělali. Tak jako to koneckonců dělali sousedé vždycky a všude. Do města ale v průběhu workshopu zasahuje první světová válka a na jejím konci rozpad podunajské monarchie a vznik Československé republiky. Slavonice se náhle ocitají přímo na nově vzniklé státní hranici a studenti si můžou na vlastní kůži prožít, jaké naděje i obavy tato nová situace v měšťanech vzbuzovala. Zanedlouho poté přicházejí do města československý a rakouský agitátor a snaží se argumentovat ve prospěch toho či onoho státu. Na čí stranu se slavoničtí roku 1918 přidají?
Když ze sebe studenti své role setřesou, zbývá čas i na reflexi a nápady, na základě jakých pravidel spolu slavoničtí měšťané mají ideálně žít. Padají návrhy obecné - rovnoprávnost, tolerance, vzájemná úcta. Ale i ty konkrétnější – společné spolky, ochrana menšinových náboženství, vícejazyčné školství. A společné hospody, samozřejmě.
Doufali jsme, že se vrátíme
Večer se účastnící setkání schází u filmového sestřihu z pamětnických výpovědí šestnácti šumavských rodáků německé národnosti, kteří museli po válce svá rodiště opustit. Dnes jsou v pokročilém věku, tehdy byli dětmi.
„Zpívali jsme Kde domov můj, Wo ist mein Heim,“ vzpomíná pamětnice z Dešenic na svoji školní docházku v dobách první československé republiky. „A taky Uber Tatra blitzt es, drohnt des Donners Krachen. Byli jsme tam přeci doma!“ To vše přerušilo přičlenění Sudet k Německu a druhá světová válka, která ale do života šumavských dětí naplno zasáhla až na svém úplném konci. Pochody smrti zubožených vězňů z koncentračních táborů, kterým nikdo nesměl pomáhat, byly děsivou podívanou.
Jakmile dozněly poslední boje, začalo se proslýchat, že Němci budou odsunuti. Po starých pašeráckých stezkách proto rychle převáželi svůj majetek do Bavorska. „Bylo to jak stěhování národů,“ vypráví pamětník ze zaniklé hraniční obce Červené Dřevo. „Přenášeli jsme pytle s obilím, převáděli dobytek, převáželi skříně a postele.“ To ale netrvalo dlouho. Hranice začala být brzy střežená a většinu Němců čekalo vysídlení v dobytčích vagonech jen s minimem osobních věcí. „Doufali jsme, že se brzy vrátíme,“ vzpomíná rodák z Vimperka. V cestě jim ale stála vznikající železná opona.
„Hranice byla úplně neprostupná,“ vybavuje si nýrský rodák systém elektrických plotů, ostnatých a signálních drátů, zátaras, strážních věží. Ví to dobře, pracoval na německé straně jako celník. Mohl tak zúročit svoji dětskou zkušenost, kdy v letech 1945 a 1948 třináctkrát přešel hranici nelegálně, naposledy za ruku se svou pětiletou sestrou.
Filmové pásmo končí líčením nesmělých návratů německých rodáků po roce 1989, návštěv rodných domů, hřbitovů a hrobů předků. A studenti mají možnost se ptát. Kolik vlastně Němců na Šumavě před rokem 1945 žilo? A kde?
Zaniklé obce a železná opona
Druhého dne se vstává za kuropění. Historik a turistický průvodce v jedné osobě připravil dvojjazyčnou komentovanou túru po zaniklých hraničních obcích a místech, ve kterých Evropu protínala železná opona. Studenti se seznamují se jmény a osudy legendárních převaděčů jako byli Josef Hasil či Kilián Nowotny. Dozvídají se také o hrdinství Američana Barryho Meakera, který v okolí Lipna opakovaně přelétával hranici vrtulníkem s prchajícími občany z tehdejšího východního Německa na palubě.
Naráží ale taky na zbytky někdejšího šumavského osídlení, které železné oponě padlo za oběť. Sice zrezlá, ale celkem zachovalá masivní turbína někdejší Tremmlovy pily je působivým mementem, stejně jako dodnes znatelná „cestička do školy“ vinoucí se do zaniklé vesnice Chaloupky. V obci Bučina se výletníci můžou občerstvit v jediném hotelu, který přežil demolice v hraničním pásmu, protože sloužil jako ubytovna příslušníků pohraniční stráže. V jeho blízkosti stojí také více méně věrná imitace železné opony a pravé, neimitované finské domky někdejších ozbrojených strážců opony. „Přesný počet obětí se stále ještě s konečnou platností stanovit nepodařilo, ale blíží se třem stovkám,“ sděluje historik.
Třicet let po pádu opony se oblast někdejšího pásma smrti pomalu civilizuje. Nová pamětní deska upomíná na šumavského básníka Johanna Petera, z jehož díla průvodce recituje. Německy i v českém překladu. U odkrytých základů někdejšího kostela na Knížecích Pláních zase čte z deníků místního sedláka, které si psal těsně před odsunem. Opodál stojí hřbitov, který němečtí rodáci z Knížecích Plání opravili a udržují. Uprostřed poopravených, ale přesto zubem času notně nahlodaných předválečných náhrobků stojí zbrusu nový dřevěný kříž. A na něm jméno rodačky zemřelé loni, v roce 2021. „Doufali jsme, že se vrátíme,“ vzpomenou si studenti na slova z předešlého dne.
Když se jich ptají na konci, spojují si účastníci setkání se slovem soused často jiné a nové významy. Pomoc, důvěra, snaha, vzpomínka. A jeden, který je důležitější, než se na první pohled může zdát. Zvědavost.
