Na svět přišel 14. listopadu 1935 v Dolních Bojanovicích na Hodonínsku. Při studiu na biskupském gymnáziu v Brně zažil násilnou likvidaci mužských řádů: „Byl to šok. Oni přišli v noci, možná k ránu to bylo, a my už jsme pak neviděli ty naše představené,“ popsal průběh akce K, při které Státní bezpečnost v noci z 13. na 14. dubna 1950 odvlekla od internace 2 900 řeholníků.
Gymnázium musel opustit a vrátil se domů, kde nastoupil do obecné školy. Chtěl získat maturitu, ale nikde nebyl přijat. Nakonec se mu podařilo odmaturovat na jedenáctiletce v Hodoníně po několika pokusech v roce 1956. Poté pracoval jako vychovatel, a protože nechtěl žít pod dohledem Státní bezpečnosti, rozhodl se z Československa utéct.
Zpátky už to nešlo
Útěk plánoval s kamarádem ze školy Josefem Šupou. Přes Petrova otce získali kontakt na převaděče ze Slovenska. Cena za převedení byla vysoká a z převaděče se vyklubal spolupracovník StB. Petr na to přišel, když převaděč stále odkládal termín přechodu. Museli jednat rychle a utéct na vlastní pěst, než si pro ně přijde Státní bezpečnost. Situace se zkomplikovala ještě tím, že u Josefa byl na návštěvě kamarád Vladimír Syrovátka.
„Kdyby se nám přechod podařil, tak tajná policie by šla po tom, kdo tam ještě byl a proč. Syrovátka musel s námi. Jako jediný nebyl připraven a nic neměl. S sebou jsme měli obyčejné věci. Kleště, pepř proti psům a pak taky oblečení, které nesmělo být světlé.“
K hranicím se vydali v pátek 14. června 1957 vlakem z Brna do Břeclavi. Vyskočili z jedoucího vlaku v zatáčce před Mikulovem a plížili se zakázaným pásmem k hranicím. Byla tma, když se dostali k ostnatým drátům: „Byly to tři řady, mezi nimi prostor asi metr.“ Petr s Josefem stříhali, Vladimír hlídal zavazadlo. Ve spěchu a stresu zůstalo pak podepsané zavazadlo mezi dráty.
Auta tam nebyla šedá, ale červená a modrá
„Přišli jsme do první vesnice – Drassenhofen – doprostřed obce, tam byla kašna a v ní jsme se trochu umývali. Přišli chlapi z hospody, někteří uměli česky a povídali: ‚Neříkejte, že jste se dostali přes hranice.‘ Ještě jsme měli v rukou kleště. Dali nám coca-colu a zavolali místního četníka.“
Ten se skupinkou sepsal protokol a odvezl mladé muže do okresního města Mistelbach, kde zůstali ve vězení asi dva týdny. Během této doby úřady zjišťovaly, jestli jsou skutečně političtí uprchlíci.
Mezitím v Dolních Bojanovicích vládlo napětí, které popsala Petrova sestra Anežka: „Ráno mi pověděli rodiče, že Petr utekl, že musel narychlo, protože je někdo zradil. Maminka byla od té doby nemocná na srdce, protože estébáci u nás strašně řádili. Oni by ho tady zavřeli a oni by ho zabili. Oni mu říkali: ‚My tě zlikvidujeme.‘ On pořád proti nim bojoval.“
Rodina dlouho nevěděla, jestli Petr útěk přežil. Až mnohem později se mu podařilo poslat anonymně pohlednici z Vídně kamarádce, která poznala jeho písmo. Tak se rodina dověděla, že je naživu.
Když Petr, Josef a Vladimír vyšli z vězení v Mistelbachu, neměli kam jít. „Tak jsme šli po ulici a mysleli si, že nám nikdo nerozumí. Potkali jsme dívku, která hovořila česky a zajímala se o náš osud. Ona pak odešla a vrátila se s pytlíkem pomerančů. Někdy bych se s ní rád setkal a poděkoval jí. Někteří lidi byli dobří a toto mi utkvělo v paměti.“
Pracovali u jednoho velkostatkáře a vydělali si šilinky na cestu do Vídně. Odtud cestovali do Salcburku a dále do uprchlického tábora Glassenbach, kde Petr dostal nabídku odjet do Říma studovat teologii a filozofii.
Na studia do Říma
Pět měsíců od útěku z Československa nastoupil Petr na papežskou kolej pro české a moravské bohoslovce v Římě nazvanou Nepomucenum. Spirituálem mu byl Tomáš Špidlík, pozdější kardinál. V Nepomucenu se o zemích sužovaných komunismem příliš nemluvilo. „Já jsem to věděl, ostatní to ani moc nezajímalo. Snažili jsme se to říct a snažili jsme se to vysvětlit.“
Po vysvěcení na kněze v březnu 1963 a získání licenciátu teologie byl poslán mezi krajany do Spojených států. Jeho novým domovem se stala farnost svatého Pavla v San Antoniu v Texasu, kde žije nejvíce Čechoameričanů z celých Spojených států, téměř 200 tisíc. Češi sem přicházeli v polovině 19. století zejména z chudých oblastí severní Moravy a severovýchodních Čech a usadili se ve středním Texasu mezi dnešním San Antoniem, Houstonem a Dallasem.
Toužil po dalším vzdělání, a tak se vrátil do Říma na doktorská studia. V té době byl v Nepomucenu kardinál Josef Beran, kterého komunistický režim držel v internaci od roku 1949 na různých místech Československa. Když ho papež Pavel VI. jmenoval v roce 1965 kardinálem, úřady mu cestu do Říma povolily, ovšem s úmyslem, že mu už nedovolí se vrátit.
Kardinál Beran se z Říma snažil se pomáhat mnoha českým farnostem v Evropě i za oceánem a v Římě založil České náboženské středisko Velehrad. Petr Esterka ho v roce 1966 doprovázel na jeho pastorační cestě po USA, kde po získání doktorátu přednášel teologii a dogmatiku na koleji svaté Kateřiny v Saint Paul v Minnesotě.
Podplukovníkem v U.S. Air Force
Při svém působení v Minnesotě se setkával s veterány z války ve Vietnamu, což ho přivedlo ke službě americkém letectvu. V roce 1974 se stal vojenským kaplanem na základně poblíž vojenského letiště v Saint Paul nedaleko řeky Mississippi.
Na starost měl mše svaté, duchovní vedení, porady a další běžné činnosti kněze ve farnosti. Na základně bydlely totiž celé rodiny vojáků. Jako vojenský kaplan v záloze působil až do roku 1995.
Od roku 1986 působil také jako biskupský vikář pro USA a Kanadu, v roce 1994 dostal na starost také Austrálii. Do této funkce ho jmenoval biskup Jaroslav Škarvada, který působil v Římě a pečoval o naše krajany v zahraničí.
Kromě toho přednášel Petr Esterka na univerzitách o české historii, sportu a kultuře. Rád vzpomíná na Moravské dny v Chicagu, kde se dodnes schází několik stovek lidí na velkou slavnost.
Svatořečení Anežky přineslo svobodu
V neděli 12. listopadu 1989 měla být ve Vatikánu svatořečena Anežka Česká. Z Dolních Bojanovic jelo do Říma několik autobusů poutníků a Petr se tam zcela náhodně setkal se sestrou Anežkou a dalšími přáteli. Krátce poté zemřela Petrova nemocná maminka a Petr se mohl vrátit do Československa. Na cestě domů ho zastihla zpráva o událostech na Národní třídě a počínající revoluci v Československu.
Jeho sestra Anežka k tomu uvedla: „Petr říkával, že maminka musela umřít, aby se on dostal domů. Díky tomu se pak zúčastňoval demonstrací a zástupci z Občanského fóra ho vozili po přednáškách.“
Po sametové revoluci mohl být konečně v kontaktu s českými a moravskými biskupy. „Všechny jsem je pozval do Ameriky. Hlavně to byl olomoucký arcibiskup Vaňák, ten byl výborný. Jezdili jsme po těch našich krajanských farnostech,“ uvedl s tím, že arcibiskup František Vaňák strávil v Americe celý měsíc.
Papež Jan Pavel II. ho v červenci 1999 jmenoval pomocným biskupem brněnským a pověřil ho duchovní péčí o české katolíky v cizině. Biskupské svěcení přijal monsignore Petr Esterka 11. září 1999 v katedrále svatého Petra a Pavla v Brně. V roce 2013 předal Petru Esterkovi ministr zahraničí Karel Schwarzenberg prestižní cenu ministerstva zahraničí Gratias agit za pomoc při šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.
Od roku 2013 je Petr Esterka biskupem emeritním a žije v České centru v Kalifornii.
