Jaroslav Hašek (1883 – 1923) však nebyl jen autorem Švejka. Byl zároveň tvůrcem i originálním interpretem jiného nadčasového díla, Politických a sociálních dějin Strany mírného pokroku v mezích zákona.
Vznikaly v letech 1911-1912, souborně byly posmrtně publikovány a opakovaně vycházejí dodnes v nejrůznějších výborech a pod různými názvy, například jako Letopisy Strany mírného pokroku. Z odstupu více než sta let můžeme vidět genialitu tohoto méně známého díla i v tom, že Hašek tu formou veřejné mystifikace, vážně se tvářících manifestů, nesmyslných básní i jevištních performancí pět let před vznikem dadaismu v Curychu, vlastně předjal tento směr, když dokázal svou dobu (ale i sám sebe a své kolegy) zesměšnit jejími vlastními prostředky.
Strukturou kabaretních večerů fiktivní strany navíc v našem kontextu takřka doslovně předjal nejen vážný mystifikační princip, ale i základní podobu cimrmanovských představení (v první půli pseudovědecké přednášky, v druhé půli dadaistické aktovky z dílny fiktivního mistra). Ostatně první návštěvníci těchto „předvolebních schůzí“ a kabaretů, konaných v řadě vinohradských, později i smíchovských restaurací, byli stejně zmateni jako návštěvníci prvních, zejména zájezdových představení Divadla Járy Cimrmana.
Hlavně to s tím pokrokem nepřehnat
Ale už v Haškových performancích a stranických přednáškách se jasně projevuje jeho typická metoda narace, nám důvěrně známá až později ze Švejka. Metoda vyprávění zdánlivě suše věcná, přísně faktografická, s níž se přistupuje i k těm nejposvátnějším a dodnes vzývaným dobovým pojmům (pokrok, práva menšin atd.):
„Strana pokroková, ano, ale jen zkušený člověk může vědět, kam až ten pokrok může jít.“
„Znal jsem jednu vdovu, jmenovala se Zelenková,“ pokračuje Hašek. „Ta se dala zlákat hospodářskou hlídkou Času a objednala si párek yorkshirských prasátek, protože v Času tvrdili, že yorkshirská prasata jsou pokrok proti našim prasatům. Bydlila ve Strunkovicích u Vodňan, ta vdova. Ale za rok napsala redakci Času, aby jí dali s pokrokovými prasaty pokoj. Že jednou měla od české svině šestnáct selat, ale tahle pokroková svině že jich vrhla s bídou pět. Tedy přátelé, aby to s námi nedopadlo také tak.“
Mezi mystifikačními kabaretními večery Strany mírného pokroku a Švejkem ležela pro Haška osudová událost, bohužel už ne mystifikační, ale reálně kruté povahy, Velká (dnes První světová) válka. V ní autor načerpal jistě řadu dalších podnětů pro své životní dílo, ale dobrý voják Švejk jako divadelní postava poprvé vystupuje už v Haškových aktovkách.
Pod bičem Lva Davidoviče Trockého
Patrně zhnusen, možná i vyděšen nesmyslnou krvavou řeží a byrokratickou mašinerií, jež k ní vedla (podobně jako v téže době dadaisté ve Švýcarsku, kteří se rekrutovali z nespokojenců , anarchistů a vlastně zběhů z obou válčících stran), nadchl se Hašek po svém zajetí v Rusku dočasně mírovým programem nové vlády Sovětů, kde sympatizoval zejména se Lvem Davidovičem Trockým a jeho teorií permanentní revoluce. Ta nakonec vedla k říjnovému převratu v Petrohradě, kde byl Trocký předsedou nejmocnější síly v zemi, petrohradského sovětu a paradoxně pak prvním ministrem války, tedy Haškovým přímým nadřízeným…
… a jak Hašek z bolševismu vystřízlivěl
Pobyt v sovětském Rusku, kde mimochodem pod hrozbou přísných trestů byl nucen abstinovat a pilně novinařil, ale rozhodně nic geniálního nenapsal, však nakonec vedl k Haškově deziluzi, takže po návratu do Čech se už jakýchkoli revolučních akcí v nové republice stranil. Vrátil se naopak naplno k původní inspiraci hospodským a bohémským prostředím.
Teprve po tomto vystřízlivění (ideovém, rozhodně nikoli způsobem života) zúročil hořké zkušenosti z války ve svém životním „opusu magnum“. Ten je ovšem už vším jiným, než ideologickým nebo dokonce revolučním traktátem. Proto jeho Švejk není figura satirická, jak by ho mnozí, hloubajíce o tom, zda je kladný nebo záporný, chtěli vidět, ale univerzální, archetypická. Je to minulostí či rodinnými vazbami nepopsaný klaun, jehož si stvořila k obrazu svému hospodská historka a povýšila periferní žánr do věčnosti.
