Když jste v Československu ladili rádio, mohli jste mezi stanicemi Praha 1 a Praha 2 zachytit vysílání ze vzdáleného New Yorku, Washingtonu a později také z Vídně. Na rozhlasových vlnách překračujících železnou oponou byly ke slyšení zábavné skeče Voskovce a Wericha či rozhovory s Tomášem Baťou a dalšími úspěšnými rodáky, kteří odešli do zámoří. Mezi nimi byli i hokejisté, jejichž výkonům se věnovaly pravidelné reportáže ze zápasů z NHL. Na rádiových vlnách zněl jazz, pořady o literatuře, ale i informace o zadržených disidentech, probíhajících soudních procesech nebo aktuálních neoficiálních výstavách. To vše jste mohli slyšet na vlnách rozhlasové stanice Hlas Ameriky, která začala vysílat přesně před 80 lety a kterou oficiálně provozovala a financovala vláda Spojených států.
Říkat pravdu ve čtyřiceti jazycích
24. února roku 1942 ve vůbec první relaci této radiové stanice zaznělo: „Každý den v tuto hodinu vám nabídneme válečné zpravodajství. Možná to budou zprávy dobré, možná zlé. Budeme vám říkat pravdu.“ Tato slova pronesl ve vysílání do Německa hlasatel William Hale. Bylo krátce po vstupu Spojených států do druhé světové války a Hlas Ameriky měl podpořit válečné úsilí, informovat o situaci na frontě, a být tak protiváhou nacistické propagandy. Kromě němčiny se zprvu vysílalo v italštině, francouzštině, angličtině a do konce druhé světové války přibylo vysílání ve čtyřiceti jazycích včetně češtiny.
V padesátých letech se Hlas Ameriky zaměřil převážně na zahraniční politiku a každodenní život v USA, věnoval se také vědě, hudbě, náboženství nebo třeba sportu. Československá redakce rádia postupně čím dál tím více vysílala i o dění v Československu, a stala se tak cenným zdrojem informací necenzurovaných komunistickým aparátem.
Například Tomáš Hradilek a Marián Zajíček vyprávěli pro Paměť národa o tom, jak se právě díky poslechu americké stanice dozvěděli o Chartě 77, kterou krátce nato podepsali. Mediální pozornost Západu měla také příznivý vliv na probíhající soudní procesy a zacházení s politickými vězni. Mnoho disidentů zažilo, že po zveřejnění jejich případu na Hlasu Ameriky se k nim vyšetřovatelé a dozorci začali chovat lépe, jak potvrzuje například Pavel Dudr vězněný v 80. letech:
„Byl jsem ve vazbě asi týden nebo čtrnáct dní. Lidi nevěděli, co se stalo, proč mě zatkli, kde jsem... Načež na Hlasu Ameriky četli protokol o domovní prohlídce u mě doma, což byla veliká síla. Tehdy jsem pocítil, že estébáci, bachaři i vyšetřovatelé přede mnou najednou měli veliký respekt.“
Komunistická vláda nesla vysílání velmi nelibě, a proto jej s pomocí řady kontrolorů, techniků a přístrojů rušila. Z radiopřijímačů se tak v průběhu vysílání často linul typický šum a chrapot. V šedesátých letech cenzoři zahraniční vysílání průběžně poslouchali a kdykoli zaznělo něco politicky závadného, dali pokyn pracovníkům na vysílačích. Ti nastavili antény tak, aby dočasně znemožnili poslech programu. Rušení Hlasu Ameriky zcela přestalo až v roce 1973 po řadě stížností a diplomatických intervencí. Stanice pak přinášela program v češtině až do roku 2004.
Hana Palcová: Hlasatelkou z Ameriky
Na vlnách Hlasu Ameriky se posluchači mimo jiné setkávali s Hanou Palcovou, která vystupovala pod pseudonymem Hana Vávrová, aby ochránila svou rodinu v Českovensku. Pro emigraci se rozhodla po několika výsleších a vydírání ze strany StB, která se ji snažila donutit ke spolupráci. Hana měla donášet na cestovatele Jiřího Hanzelky, se kterým plánovali uspořádat jeho obsáhlou knihovnu. Zatímco její manžel emigroval při své cestě do Dánska, ona se synem se dostali na Západ díky zfalšovaným dokumentům přes Rakousko.
Začátky v USA nebyly pro rodinu jednoduché, za prací se museli stěhovat z jedné chudé čtvrti do druhé, Hana Palcová přesto prý nikdy nelitovala, že se rozhodla pro emigraci. Na domov nezapomněla, vzpomínala na přátele, často vězněné a šikanované komunistickým aparátem. Nechtěla být nečinná, a tak se v polovině 80. let přihlásila do konkurzu na místo redaktorky v československém vysílání Hlasu Ameriky. Než směla usednout za mikrofon, dva roky prověřovali její důvěryhodnost a postoje. V hlasatelně nakonec strávila deset let, během nichž se podílela na pořadech o vědě, technice, ale také jazzu a vážné hudbě.
JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Vzpomínky Hany Palcové jsou ze sbírky Paměť národa, obsahuje tisíce příběhů lidí, kteří zažili dramatické okamžiky 20. století, a je přístupná všem na www.pametnaroda.cz. Nejzajímavější příběhy z této sbírky najdete pravidelně v Magazínu Paměti národa, na Facebooku či Instagramu nebo můžete sledovat videa z naší databáze na YouTube.
Sbírku Paměť národa spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud zachování vzpomínek na naši minulost považujete za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo sbírku podpořte jinak na podporte.pametnaroda.cz.
