V srpnu 1968 měl rok před maturitou na stavební průmyslovce v Plané u Mariánských Lázní. „Nejdřív přijely ruské tanky. Pak se vrátila naše delegace z Moskvy, kde podepsala souhlas s okupací. S kamarádem jsme hned začali uvažovat o emigraci,“ zní na nahrávce, kterou pořídili osmáci z pražského sídliště Lhotka-Kamýk.
Pohádky o lithiu, žádný zázrak nebude. Rozhovor: režisérka Andrea Sedláčková o Toyen. Nová zjištění v kauze IKEM. Zpěvák Jordan Haj o arabsko-izraelském dětství. Chvála bláznů v české architektuře. Kosti v poušti, reportáž z hranice mezi USA a Mexikem. A spousta dalšího čtení.
Ti se však neptají jen na historické souvislosti, zazní i otázka: „Mě by zajímalo, jestli hrajete na nějaký nástroj nebo jestli jste byl v nějaké kapele.“ Zpovídaný se zachechtá: „Chtěl jsem. Už ve dvanácti mi bylo jasné, že se tak líp balí holky. Matka mi ale řekla: Ne, Kájo, nejdřív housle! Naštěstí se mi podařilo brzo je rozbít.“
PEKLO NA BORECH
V době sovětské invaze byl Karel Havelka po uši ponořený do západní muziky. „Od čtrnácti jsem poslouchal Radio Luxembourg a taky RIAS, což bylo vysílání pro americké vojáky v Západním Berlíně (Rundfunk im amerikanischen Sektor – pozn. red.). “
Bigbítu propadl i díky kamarádovi, jehož sestra měla gramofon. „Chodili jsme společně na čaje, což byly vlastně taneční zábavy. A v roce 1967 jsem objevil Jimiho Hendrixe, což bylo úplné zjevení,“ zavzpomínal pro školáky narozené na začátku třetího tisíciletí.
Začal sbírat desky, které se daly sehnat na černých burzách, pořádal poslechové večery.
V lednu 1973 se s kamarádem vydal do pražské cestovní kanceláře Čedok. „Byli jsme domluveni, že si koupíme zájezd na Západ a zůstaneme tam. Jenomže z takzvaných emigračních zájezdů zbývalo už jenom Japonsko.“ Mládencům z Plzeňska spadla čelist.
Po chvilce váhání se rozhodli a v dubnu odletěli přes Leningrad do Tokia, kde požádali na americké ambasádě o politický azyl. Následoval výslech CIA i „přemlouvací“ pohovor s československým velvyslancem. A odlet do vytouženého New Yorku.
„Bydlel jsem v Jersey City a pracoval v továrně Westinghouse. Jakmile se naskytla volná chvíle, jezdil jsem přes řeku na koncerty a nakupoval desky, které jsem posílal Skalákovi,“ zmiňuje přítele Miroslava Skalického, se kterým se měl nečekaně brzy opět setkat…
Za železnou oponou zůstala totiž kromě zmíněného Skaláka také snoubenka Věra. A z původního plánu, že za ním odcestuje z rodných Přeštic do USA, nakonec sešlo – nepustila ji maminka. Karel Havelka se proto rozhodl vrátit do Československa.
Protože byl v době nepřítomnosti odsouzen na rok a půl za opuštění republiky, požádal o milost, kterou dostal v červnu 1974. Po návratu z emigrace se nastěhoval k Věře do Přeštic a pracoval nejdříve u Vodních staveb a poté v podniku Silnice Plzeň.
Klíčovým okamžikem se stalo setkání s Ivanem Martinem Jirousem. „To byla fakt ‚láska na první pohled‘. Magor za mnou přijel k nám domů, kde jsem chystal hudební festival. A zůstal tři dny, což pro mě hodně znamenalo, protože on byl už tehdy legenda.“
Kocour, jak zněla Havelkova přezdívka, zorganizoval se Skalákem v prosinci 1975 v Přešticích akci nazvanou „Večer poezie a hudby“. Ve skutečnosti to byla přednáška o americkém undergroundu, při které Magor přečetl Zprávu o třetím českém hudebním obrození. „Věra mi hned říkala: Kájo, Kájo, tebe s tím Magorem jednou zavřou. No, měla pravdu,“ zavzpomínal Havelka pro školáky. Nerozlučná dvojice Skalák–Kocour byla zatčena v únoru 1976 při festivalu v Bojanovicích. Havelka dostal patnáct měsíců, Skalický devět.
V kriminále na Borech přidělili Havelkovi práci na takzvaných šatonech, kde vězni brousili bižuterii pro státní podnik Preciosa. „Když jsem přišel na halu, udělalo se mi zle od žaludku: pára, plameny, rámus a kmitající postavičky, jedním slovem peklo.“
DRUHÝ EXIL
Po propuštění podepsal Chartu 77 a dál se věnoval organizování koncertů a shánění desek.
O situaci v Československu se zajímaly zahraniční organizace a jeden ze zástupců Amnesty International se setkal s Karlem Havelkou. „Na hranicích ho prohlíželi a něco u něj našli. Okamžitě mě zatkli a vyslýchali. A že mi přišijou špionáž, za kterou se dává deset až patnáct let, nebo mám vypadnout ze země. Měli jsme už dvě děti, tak jsem šel další den požádat o vystěhování.“
Rodina nasedla v listopadu 1980 do vlaku, ze kterého ji v Českých Velenicích muži v uniformách vytáhli. „K rakouské budce jsme došli pěšky, s krosnou, kufrem, taškami a dvěma dětmi – čtyřletým a ročním. Rakušan vylezl udiveně ven a kroutil hlavou: ‚Zu Fuss?‘ – to byla první věta v němčině, kterou jsme slyšeli.“
Ve Vídni dostali uprchlíci ubytování v bývalých kasárnách, Karel Havelka začal studovat na univerzitě slavistiku a dělal to, co ho baví nejvíc – sháněl desky, prodával je, chodil na burzy a koncerty. Distribuoval exilovou literaturu, organizoval demonstrace na podporu politických vězňů. Když mu zemřela matka, nepustil ho komunistický režim na pohřeb. V roce 1985 otevřel second hand Tom Cat a ověřil si, že má podnikatelský talent.
ŽIVOTNÍ IDOL
Po návratu do vlasti založil v roce 1990 gramofonovou firmu Globus International, která v následujících letech vydala 350 titulů. V roce 2002 ji prodal a začal pod hlavičkou Best Wines obchodovat s víny. I tuhle firmu po pěti letech zpeněžil a obloukem se vrátil k tomu, kam ho srdce táhne už od dob dospívání: k prodeji cédéček a elpíček na největších světových sběratelských burzách.
Karel „Kocour“ Havelka si na setkání se školáky oblékl tričko punkové kapely SPS – Snížená pracovní schopnost. Životním idolem však pro tehdy jedenasedmdesátiletého muže zůstává Ivan Martin Jirous. „Cestou z emigrace jsem jel nejdřív do Nové Říše za Magorem. Pozdě v noci jsem zaklepal na okno a on zahartusil: Koho to sem čerti nesou? Pak se ozvalo: Já věděl, že to jsi ty, Kočičko.“
Příběh Karla Havelky zpracovali Tadeáš Krásný, Tobiáš Kubišta, Veronika Mikysková, Natálie Pokorná a Karolína Žamberská ze ZŠ profesora Švejcara v Praze 12 pod vedením učitele Lukáše Jiříčka.
