Jan Hus bojující. Jak jsme se postavili panstvu, cizákům a frakcionářům

Podle nejnovějších výzkumů je právě film „tvůrcem“ kolektivní historické paměti, našich představ o minulosti – zvláště pak v některých konkrétních případech, kde současná odborná literatura uplatňuje termín „film paměti“, Erinnerungsfilm. Předpokladem takového vlivu je samozřejmě recepce – sledovanost a divácký ohlas. 

A třebaže film/kinematograf záhy po svém vzniku obdržel punc nového, pokrokového umění, k historickým látkám si dlouho zachovával spíše (až krajně) konzervativní přístup. V komunistickém Československu věnovali režiséři ideologických, socialisticky realistických historických velkofilmů nemalé úsilí rekonstrukci dobových reálií, neboť autentičnost formy měla dodat myšlenkovému obsahu na věrohodnosti, neřkuli vědeckosti. Přitom však už samotné zdroje a vzory, z nichž taková rekonstrukce přednostně čerpala a jimiž se inspirovala, odpovídaly očekávání diváků, požadavku obrazové věrohodnosti, tedy neodporovaly obecným představám, stereotypům, vycházejícím z historické malby 19. století (Mikoláš Aleš, Václav Brožík, Luděk Marold atd.). Převádění starých obrazů na filmové plátno navíc zpětně přispívalo k jejich většímu zakonzervování v kolektivní historické paměti. 

V roce 1948 se dočkal velkolepého bizarního epilogu protiněmecky orientovaný historismus českého národního obrození – tentokrát jako státem řízená a také filmová akce. Asi nejznámějším reprezentantem tzv. jiráskovské akce, jakož i obrazů dějin deformovaných dvojím lisem národní a třídní ideologie, se stala Husitská revoluční trilogie (Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem) Otakara Vávry, natočená v letech 1953–1956.

Válečná a protektorátní zkušenost, svázaná se vzpomínáním na září 1938 a trauma Mnichova, byla tehdy pořád ještě příliš současným problémem, a proto řešeným také (spíše) nepřímo, prostřednictvím historických podobenství, v rámci důvěrně známých, tradičních obrazů/příběhů národních dějin. Kupříkladu v Janu Žižkovi (1955) měl váhavý král Václav připomínat prezidenta Beneše v době mnichovské krize. 

Silným argumentem ve Václavův prospěch mohl být Dekret Kutnohorský, kdyby ovšem husitská trilogie nezačínala až rokem 1412 – a to už se váhavý král potýká s následky svého někdejšího nařízení, kterého nyní téměř lituje. Záhy také není schopen čelit papežovým a Zikmundovým výhrůžkám; nevydá-li Husa, „křesťanstvo celého světa povstane proti Čechům a rozdrtí je“. Kolísá pod tíhou odpovědnosti: „Nikdy jsem netoužil po válečné slávě, kterou by museli moji poddaní zaplatit krví a strádáním. Chtěl jsem českému národu dopřát štěstí míru. I Husa měl jsem rád, protože vždycky neohroženě bojoval ve prospěch mého lidu, ale teď, když jde o osud celé země, nesmí rozhodovat jenom srdce…“ Zkrátka, vládcové se nepřátel zalekli, ne tak lid; husité, jakož i komunisté, zvolili ozbrojený odpor. A tak dále.  

Filmoví husité zrcadlí ovšem hlavně realitu 50. let – nejen známým obrazem táborských kádí (v Proti všem).

Mimochodem, v Jiráskově předloze, respektující faktickou posloupnost událostí, dochází na likvidaci pikartů až po porážce první křížové výpravy.

Jestliže Husitská revoluční trilogie se vyznačuje roubováním aktuálních idejí na populární obrazovou konvenci, převzatou z romantického historismu 19. století, pak minisérie Jan Hus (2015), natočená Jiřím Svobodou v České televizi u příležitosti 600. výročí upálení „kostnického mučedníka“, sází (pro změnu) na recyklaci historických stereotypů.(1) Jeden z mála aktualizačních posunů veřejnoprávní husovské trilogie lze – i podle výkladu samotného režiséra – patrně vidět v tom, že nejhoršími padouchy už nejsou cizinci, Němci (ani Zikmund), ale Češi.

Zajímavé by tedy mohlo být sledovat pokračování této linie. Známe Vávrovo pojetí: Po Husově upálení (doslova) vstane nový bojovník, rytíř Jan Žižka. V závěrečné scéně úvodního dílu Husitské revoluční trilogie „pražský lid v čele se Žižkou v Betlémské kapli naslouchá zprávě o Husově mučednické smrti. S Husovou smrtí Žižka ožívá, jako by se do něj vtělil hegelovský ‚duch dějin‘. Nelze přehlédnout, že Žižku stejně jako Husa hraje Zdeněk Štěpánek. Proč? Nezdá se, že by film trpěl nedostatkem herců.“ Totožnost či „soupodstatnost Husa a Žižky je obrazem ovládání, ukazuje kontinuitu lidového vůdcovství, jež má legitimizovat autoritu vůdců z 50. let, kteří svou moc ostatně od husitské revoluce odvozovali“.(2) Svobodův (a Kantůrkové) Hus je – má být – „svébytným osudem“, „rebelem“, který „pouze trval na některých zásadách“.(3)

Žánr epického velkofilmu má – napříč dobami, režimy a kinematografiemi – svou určitou „charakteristiku“ (4), tedy poměrně pevný rámec vlastních pravidel, která jsou sice nemálo determinující, ale pořád ještě zbývá dost prostoru pro zásadní aktualizaci minulosti, má-li o ni tvůrce (ať už z jakéhokoli důvodu) zájem. Vávrova husitská trilogie, produkt tzv. jiráskovské akce, ale dost možná i nejvýraznější tuzemská (troj)varianta klasického historického velkofilmu, za normalizace pak hojně recyklovaná na televizních obrazovkách, se nepochybně promítla do kulturní paměti.(5)

Otázkou je, čeho se můžeme nadít od ambiciózního, „nejdražšího českého filmu“ Jan Žižka (r. P. Jákl), jehož premiéra je ohlášena na září 2022. Leccos ovšem napovídá oficiální anotace, z níž se zdá idea projektu poměrně jasná, či spíše temná: Stát (řád) se otřásá v základech, ústřední vláda je slabá. V čase nejhlubší krize přichází muž „vojenského řádu“ a „pevné ruky“, jednooký bijec… Takové heroicko-epické pojetí připomíná (pod)druh „temného středověku“.  Slovy Umberta Eca: je to „středověk jako ´barbarské místo´, panenská země elementárních citů, epocha a krajina mimo jakýkoli zákon. […] Nacistický je každý obdiv k svrchované mužné síle, která neumí číst ani psát: středověk, včetně Karla Velikého, který se stěží uměl podepsat, se podivuhodně nabízí těmto snům o návratu nezkažené kosmatosti.“ (6)