„Patnáctého března 1939 padal mokrý sníh, měli jsme školu, já byl ve druhé třídě. Když jsme vyšli ze školy, čekali na nás rodiče. Všechny maminky plakaly, otcové taky. Pak jsme viděli, jak po Václavském náměstí táhnou Němci. Tehdy jsme pochopili, že jsme okupovaní,“ popsal Zdeněk Kukal, který žil v centru Prahy v Jindřišské ulici.
„Poslouchali jsme s tatínkem rádio, vysílali hudbu ze Smetanovy Mé vlasti a mužský hlas, takový zvláštní, říkal: ‚Občané a občanky, zachovejte klid. S těmi, kdo už jsou na našem území, musíme se setkat s důstojným klidem,‘“ vyprávěla Helena Pražáková, která příchod německých vojáků sledovala v Byšicích na Mělnicku.
Jiřina Fořtová zažila příjezd německých vojáků v Plzni: „To ráno jsme šli s tatínkem, on do úřadu, já do školy, a od Chotíkova přišli Němci. Můj otec uměl perfektně německy a na křižovatce se zastavil s důstojníkem a ptal se ho, co tu dělají? A ten důstojník mu řekl, to slyším jako dneska: ‘Přišli jsme vás zachránit’.“
„Já mám na to takové škaredé vzpomínky. Měli jsme chalúpku u silnice, pamatuju si, že se naráz setmělo a byla strašná húlava, sníh, větr a oni nám pažbou tlúkli na vrata, aby se mohli u nás schovat,” popsala Aloisie Víchová příchod německých vojáků do Lužic u Hodonína
„Náš vzácný učitel přišel 15. března do třídy a řekl: ,Děcka, povstaňte, zazpíváme si hymnu. Dnes v noci skončila republika, Němci ji obsazují. Už nebudeme samostatní,‘“ vzpomínal na reakci třídního učitele v Tovačově Bohumil Venclík.
Ještě tragičtější byl 15. březen 1939 pro židovské obyvatele. Eva Dobšíková chodila do první třídy a i přes nízký věk si tento den velmi dobře pamatuje: „Rádio hlásilo, že k nám právě vstupuje německá armáda, že jsme obsazení německou říší. Byla jsem malá a pamatuju si, jak rodiče zůstali úplně zdrceni. Tatínek řekl mamince, ať jde se mnou do školy, aby mi někdo neublížil. Jako že jsem Židovka.“
Ještě ten den v deset hodin dopoledne poslala paní učitelka Evu Dobšíkovou ze školy domů. Její otec-lékař se totiž zastřelil v ordinaci.
Jiří Janisch byl svědkem protižidovského řádění Němců v Jihlavě den před okupací: „Bylo tam poměrně dost židovských rodin a jejich obchodů. Už den předtím to bylo všechno vymlácené a pomalované červeně JUDEN RAUS. V Jihlavě byla také jedna synagoga. Zapálili ji, vyhořela. Němci tam tehdy opravdu hrozně vyváděli.”
Vynucený souhlas s okupací
Německá armáda vstoupila na české území poté, co prezident Emil Hácha svěřil Čechy a Moravu „pod ochranu Říše“ podepsáním Společného prohlášení německé a československé vlády. Češi neměli tušení o dramatickém průběhu noci ze 14. na 15. března v Berlíně, kde byli prezident Hácha a ministr zahraničí Chvalkovský pod nátlakem hrozby likvidace státu donuceni k souhlasu s okupací.
Říšský kancléř Adolf Hitler jim sdělil, že protiněmecké zločiny Československa neustaly ani po zabrání Sudet na základě Mnichovské dohody, takže říšské vojsko začne s obsazováním českých zemí o šesté hodině ranní, a narazí-li na odpor, bezohledně jej zlomí. „Moje rozhodnutí jsou nezvratná,” prohlásil Hitler, který potřeboval dokument podepsaný českými představiteli pouze pro maskování nacistické agrese v zahraničí.
„Odpověděl jsem, že při krátké době několika hodin pochybuji, že mám možnost, abych jako vrchní velitel branné moci zabránil skutkům obranným, načež říšský kancléř prohlásil, že mi dává k disposici telefonní zařízení říšské kanceláře,” popsal 20. března 1939 Emil Hácha v záznamu noční jednání s Hitlerem.
Poté telefonicky oznámil armádnímu generálu Syrovému, jaká je situace, a dal mu rozkaz, aby nařídil posádkám, aby německému vojsku nekladly odpor. Česká armáda rozkaz uposlechla.
Vojáci wehrmachtu narazili na odpor pouze v Czajankových kasárnách u Frýdku-Místku, které chtěli obsadit už 14. března. Velitel Karel Pavlík vydal rozkaz k obraně, po hodinové přestřelce Čechům došly náboje, jejichž zásoby musela česká armáda snížit po mnichovské dohodě.
Boj o Czajánkova kasárna zažil jako velitel 4. roty Stanislav Kalich: „Kapitán Pavlík pak viděl, že náboje došly a je již zbytečné prolévat krev. Sebral bílou blůzku kantýnskému a vystrčil ji z okna ven. Němci přestali střílet a my jsme se vzdávali. Bylo nám všelijak, jenom ne dobře, a někteří z nás měli v očích slzy!“
Na odzbrojení a rozpuštění armády vzpomínal plukovník František Tuček, který 15. březen zažil v záložní důstojnické škole v Praze–Vršovicích. „Ráno byl před čtvrtou hodinou rano náhle budíček. Velitel přišel na cimru a říkal: ,Rychle vstávat, obléct, všechno sbalit do kufru a v prvé řadě odevzdat pušky.‘ Pak nám nařídili čekat na propouštěcí listy.“
František Tuček později z protektorátu utekl k zahraničním jednotkám tzv. balkánskou cestou přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko a Sýrii a stal se jedním z 12 tisíců československých vojáků, kteří se zapojili do boje proti Hitlerovi na západní frontě. Dalších 32 tisíc Čechoslováků bojovalo na východní frontě.
6 let, 1 měsíc a 19 dní
Večer 15. března přijel Adolf Hitler vítězoslavně na Pražský hrad, kde hradní stráž vystřídali příslušníci jednotek SS. Následující den vydal na Pražském hradě Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, který měl legitimizovat totální podrobení se českého národa německé říši. Emil Hácha zůstal prezidentem, on i vláda však podléhali říšskému protektorovi baronu Konstantinu von Neurathovi, který nastoupil do úřadu 18. března 1939.
Během protektorátu nacisté zlikvidovali českou občanskou společnost, rozpustili české spolky a politické organizace (Sokol, Junák, legionářská sdružení aj.), uzavřeli české vysoké školy a zcela ovládli české hospodářství, které využívali pro válečný průmysl stejně jako Čechy starší 14 let. Pro ně platila všeobecná pracovní povinnost, což znamenalo jejich totální pracovní nasazení kdekoli v Říši.
Rozhlas a tisk podléhal cenzuře, z knihoven byly vyřazovány „závadné” knihy. Na seznamu 367 zakázaných titulů se ocitly například knihy Karla Čapka, Viktora Dyka, Karla Havlíčka Borovského, Vítězslava Nezvala či legionářská díla Rudolfa Medka.
Okupanti tolerovali lehčí nepolitické formy zábavy, mezi nimi i film. V období protektorátu vznikly dodnes populární filmy s hereckými hvězdami, jakými byli Adina Mandlová, Oldřich Nový, Lída Baarová, Vlasta Burian či Jaroslav Marvan, z nichž většinu čekalo po válce odsouzení.
Ke každodennosti protektorátu patřil přídělový systém, dvojjazyčné nápisy, přejmenovávání ulic či třeba konfiskace zvonů k válečným účelům. Postupná germanizace byla předzvěstí tzv. konečného řešení české otázky, které mělo znamenat poněmčení, Češi neschopní poněmčení měli být vysídleni či zlikvidováni.
Tragický dopad měla “ochrana Říše” na židovské obyvatelstvo. V protektorátu okamžitě začaly platit Norimberské zákony oddělující židovské obyvatelstvo od lidí ostatních ras a zavádějící árijskou a nordickou „superrasu“.
V době protektorátu vydali nacisté přes 200 diskriminačních nařízení, kterými byli Židé zbaveni majetku (tzv. arizace židovského majetku), odstraněni z veřejného života, kultury a hospodářství, izolováni od ostatního obyvatelstva omezením pohybu na veřejnosti a nakonec deportováni do koncentračních táborů k fyzickému vyhlazení.
Protektorát trval 6 let, 1 měsíc a 19 dní. Během této doby v důsledku nacistické okupace zahynulo podle posledního bádání historiků Vojenského ústředního archívu v Praze přibližně 343 tisíc osob:
- Popravení: minimálně 8237 „úředně“ popravených osob. Skutečný stav je pravděpodobně vyšší, o některých se záznamy nedochovaly (např. veřejné popravy na konci války apod., skutečné číslo může činit kolem 10 000 osob)
- Oběti koncentračních táborů: jedná se o přibližně 20 000 osob
- Oběti z řad partyzánů: kolem 500 osob
- Oběti z řad nuceně nasazených: minimálně 3461 ověřených případů, skutečný počet je vyšší
- Padlí a zavraždění v Květnovém povstání českého lidu: přes 8000 osob
- Oběti z řad antifašistů v pohraničí: minimálně 1000 osob
- Oběti z řad českého a polského obyvatelstva na Těšínsku: asi 2000 osob
- Oběti "konečného řešení židovské otázky": zhruba 73 000 osob
- Romské oběti – zhruba 6000 osob, číslo je patrně vyšší
