V červenci 1989 byli ve Vídni během diplomatických jednání se zástupci Íránu zastřeleni generální tajemník exilové Demokratické strany íránského Kurdistánu Abdul Rahman Ghassemlou a jeho dva spolupracovníci. Ačkoli pachatelé trojnásobné vraždy byli známi, zločin zůstal nepotrestán. Podstatná část Ghassemlouova života je spjatá s Československem: po únoru 1948 žil v Praze, oženil se s Češkou Helenou, s níž měl dcery Minu a Hivu.
Abdul Rahman Ghassemlou se narodil v roce 1930 v íránském Kurdistánu. Studoval mimo jiné v Paříži, do ČSR se jako kurdský komunista a současně bojovník za kurdská práva dostal po Gottwaldově převratu, podobně jako několik dalších jeho krajanů. Absolvoval Vysokou školu politických a hospodářských věd v Praze, kde se také v roce 1951 seznámil s Helenou Krulichovou, s níž se po jistých byrokratických obtížích oženil. V dubnu 1953 se jim narodila první dcera Mina (dnes Mina Norlin).
Roky v ilegalitě
Ghassemlou tehdy odjel do Íránu, kam se za ním v září 1953 vydala i manželka s malou dcerou. Helena Krulichová v roce 2009 vzpomínala v Lidových novinách, že „pronásledování íránských demokratů, komunistů i levicových Kurdů po několika měsících značně zesílilo. Museli jsme do ilegality. Za první dva roky jsme vyměnili jedenáct bytů a manžel musel nakonec odjet do Evropy. Zůstala jsem sama, těhotná.“
Po narození druhé dcery Hivy (1955) se Helena s dětmi dostala do Iráku: „Kurdští odbojáři nás převáděli přes hory, nejdříve starým džípem, pak na koni bez sedla. Chvílemi jsem si myslela, že to nezvládneme (...). V Iráku tehdy vládl král Fajsal II. Pronásledoval Kurdy a komunisty stejně jako íránský šáh Pahlaví. Takže znovu ilegalita. V Bagdádu to bylo mnohem horší než v Teheránu, protože jsem neuměla arabsky a méně splynula s davem. Neměla jsem ani pas, ani letenku, ani peníze, nic. Nejhůře to snášely děti, protože těm nevysvětlíte, že nemohou křičet, radovat se ze života.“
Helena Krulichová-Ghassemlou si zhruba po roce v Bagdádu obstarala falešný pas a vrátila se s dcerami do Československa, kam za nimi přijel i její muž, odsouzený v Íránu v nepřítomnosti k smrti.
Mina Norlin si tohle dramatické období nepamatuje, byly jí tři roky – vzpomíná si však na rok 1959, kdy se rodiče vydali do Iráku znovu, nechali ji v Čechách a na nějakou dobu skončila v dětském domově (sestra Hiva žila u přátel). Původně plánovali návrat za tři měsíce, ale z politických důvodů se mohli vrátit až za rok:
„Pamatuju si, jak jsem s jednou kamarádkou, jmenovala se Ivana, chodila po zahradě a zpívaly jsme si. Takže je to hezká vzpomínka. (…) V dětském domově jsem měla v podstatě luxusní postavení, protože jsem věděla, že rodiče si pro mne přijedou. Když se máma měla vrátit, hrozně jsem se těšila, ale přijela taková vysoká elegantní krásná paní, kterou jsem nepoznávala, navíc na mě mluvila persky a já perštinu mezitím zapomněla. Máma se mi zdála cizí, začala jsem před ní couvat. Samozřejmě se to urovnalo, ale přeci jen to byl silný moment.“
Vyhnání z Československa
Rodina Ghassemlou pak žila v Praze, nějakou dobu pod falešnými jmény. Helena pracovala na katedře jazyků na Vysoké škole ekonomické, Abdul Rahman působil na stejné fakultě jako docent ekonomie. Podle Mininých vzpomínek se otec postupně odvracel od komunistické ideologie:
„Otevřeně říkal, že byl komunista, ale že věřil něčemu jinému, než co se z komunismu stalo. Nesympatizoval se stalinismem a diktaturou. Začal se klonit k socialismu, mluvil o respektu k tomu, že lidé jsou rozdílní, mají různé schopnosti, různé názory.“
Mina studovala střední školu, když jí bylo patnáct, začala Československo okupovat sovětská armáda. Abdul Rahman Ghassemlou podle jejích vzpomínek okupaci odsuzoval – sympatizoval s reformami, mimo jiné v červnu 1968 podepsal manifest 2000 slov.
V roce 1973 se stal generálním tajemníkem Demokratické strany Íránského Kurdistánu a v roce 1976 byli všichni Ghassemlouovi vypovězeni z Československa. Šlo to snadno, byli političtí azylanti a pobyt si museli pravidelně obnovovat. Helena přišla o čs. občanství po sňatku, Hiva se narodila v cizině – a teprve po letech se ukázalo, že jediná Mina čs. občanství zřejmě nikdy neztratila.
Dnes Mina Norlin říká v rozhovoru s Martinem Netočným pro Paměť národa: „Nikdy jsem se nedozvěděla, proč nás vyhodili. Padala spousta domněnek, jedna z nich byla, že táta se angažoval pro reformní komunismus a dost otevřeně se projevoval na škole, kde učil, stal se tedy nepohodlným. (…) Další domněnka vychází ze skutečnosti, že vztahy Československa s Íránem se tehdy začaly zlepšovat, šáh Pahlaví tu byl na návštěvě, dokonce dostal čs. státní vyznamenání – a myslím, že šáh si nepřál, aby tu žil někdo, nad kým byl v Íránu vynesen rozsudek smrti, navíc lídr kurdské opozice. Dovedu si představit, že to vyhoštění představovalo vstřícný krok čs. vlády vůči Íránu.“
Druhá teze se jeví jako pravděpodobnější: obchod ČSSR s Íránem se v sedmdesátých letech významně rozvíjel, komunisté byli cyničtí pragmatici a představitel Kurdů pro ně znamenal jen zbytečnou obtíž. Abdul Rahman Ghassemlou s manželkou Helenou tehdy vycestovali do Paříže, dcery Mina a Hiva do Švédska, kde požádaly o azyl. Neměly to jednoduché, odjely na falešné irácké pasy (íránské získat nemohly): „V Československu mi neprodloužili pobyt, musela jsem odjet jako první,“ líčí Mina Norlin:
„Rodiče mi řekli, ať jedu do Švédska, že tam táta bude přednášet. Sestra přijela za mnou. Nakonec ovšem změnili plány, protože táta dostal nabídku ve Francii a šel přednášet na Sorbonnu. Ve Švédsku to zpočátku bylo to hrozné, připadala jsem si jako na cizí planetě. Nechtěla jsem z Československa odjet. (…) Ve Švédsku jsem nejdřív nic neměla ráda, přitom lidé tam byli skvělí, jiný stát by mě asi takhle nepřijal, ale já jsem tam prostě nechtěla být. Postupně jsem se naučila švédsky, potkala jsem manžela, vystudovala architekturu, dnes na Švédsko nedám dopustit. Ale první rok byl hrozný.“
Smrt ve Vídni
Po íránské revoluci a pádu šáha Pahlavího v roce 1979 odjel Abdul Rahman Ghassemlou se ženou do Kurdistánu. Podporoval demokratický přístup, prosazoval autonomii pro Kurdistán, žádal přiznání jazykových a kulturních práv pro všechny národnosti v zemi. Situace se však v režimu Ajatoláha Chomejního vyvinula zcela jinak, začala válka s Irákem, v bojích se ocitli i Kurdové.
V osmdesátých letech se Ghassemlou postupně snažil obnovit dialog s představiteli Íránu, jezdil po světě, přednášel, hledal podporu i u evropských politiků.
V roce 1989 probíhaly ve Vídni rozhovory mezi zástupci Kurdů a íránskými zmocněnci. Dne 13. července přišli k jednání Ghassemlou, jeho spolupracovník Abduláh Gháderí Ázar a irácký Kurd Fadhíl Rasúl, profesor na vídeňské universitě.
Íránskou islámskou republiku zastupovali Hádží Mostafáví a Mohammad Džafar Sahrarúdí, s nimiž přišel i další muž, Amír Mansúr Bozorgijan, představený jako tělesný strážce Íránců. Během jednání byli tři Kurdové včetně Ghassemloua zastřeleni.
Rakousko tehdy postupovalo krajně pochybně: Mostafáví uprchl, policie sice zatkla Bozorgijana, ale záhy byl propuštěn a ukryl se na íránském velvyslanectví, Sahrarúdí byl nejdřív hospitalizován a poté propuštěn. Rakousko umožnilo útěk vrahů do Íránu.
„O tátově smrti jsem se dozvěděla z rádia,“ vzpomíná Mina Norlin, která dnes žije opět v Praze:
„Měla jsem pět týdnů staré dítě, byla jsem doma sama, manžel byl s dalšími dětmi na dovolené. V rádiu najednou hlásili, že táta byl zavražděn. Potřebovala jsem zjistit, jestli je to pravda, jestli jsem jeho jméno slyšela dobře. Tak jsem telefonovala do toho rádia a řekli, že ano. Za deset minut mi volala máma... Seděla jsem jako omráčená a kojila dítě… Takové zprávě nevěříte, ať vám ji potvrdí kdokoli...“
Minina matka Helena Krulichová-Ghassemlou žije v Paříži. Dlouho se soudila, zažalovala rakouský stát, usilovala o spravedlnost, ale nikdy se jí nedomohla. V již citovaném článku v Lidových novinách říká:
„Pokusila jsem se obvinit a postavit před soud některé tehdejší rakouské ministry. Po několikaletém úsilí mi Nejvyšší soud sdělil, že na to nemám právo a že mu dlužím osmdesát tisíc šilinků za soudní výlohy. Stíhání vrahů bylo zastaveno.“
